Polární výpravy jsou jedinečné z mnoha důvodů. Jedním z nich je, že se od začátku polárníci učí, že v kraji vládne Polární Bůh. Na výpravě nejedeme kraj bezohledně očumovat, ale musíme počkat, co a jestli nám Polární Bůh vůbec ukáže. Polární Bůh nám dává každý den lekce a sleduje nás. Jste pracovití? Obětaví? Připravení? Pokorní? Nenadáváte na počasí? Tak prosím, tady máte dárek.
V září 2024 proběhla další polární výprava, která byla zase úplně jiná než všechny minulé, unikátní programem, počasím, atmosférou v posádce. Strávili jsme 7 kouzelných dní na 7 ostrovech severního Norska, zázemím nám byly komfortní dřevěné domy na exkluzivních místech, prostorná auta a perfektně připravená dramaturgie programu, který jsme dvakrát denně na technických poradách ještě doupravovali podle počasí i energie.
Když polárníci porozumějí, že Amundsenovská příprava zaručuje 80 % hladkého průběhu, je to potom už radost řešit jen komplikace, na které se prostě připravit nelze. A tahle posádka byla připravená výborně. Velmi brzy se sladila i dynamika posádky, ti svižnější i ti rozvážnější našli způsob, jak si vyjít vstříc.


První zkouška nastala v letadle z Osla do Tromsø. Věděli jsme, že vlétáme do mraků, ale když se asi půl hodiny před přistáním rozsvítila v kabině výstražná světla, letušky v klusu vytrhaly cestujícím poslední hrnky z rukou a přirazily stolečky, pilot ohlásil, že před námi jsou silné turbulence, hlavní letuška začala do mikrofonu rychle opakovat, že se máme okamžitě všichni připoutat a máme si znovu rychle přečíst tu kartu s informacemi pro případ katastrofy, přestala sranda.
Turbulence v letadle zažil občas každý. Letadlo se zhoupne, lidi vyjeknou, někdo se zasměje, letušky nasadí uklidňující úsměv. Tentokrát se ale letušky neusmívaly. Letadlo se kymácelo, propadalo, nahýbalo, skákalo jak koza, za okny blikaly nárazy mraků, nám všem blembaly hlavy jako figurkám. Nikdo ale nevyjekával, v letadle bylo hrobový ticho, protože všichni věděli, že piloti, kteří vezmou linku do Tromsø, musejí být na vichřice a bouře zvyklí, a všechno dobře dopadne. Najednou se mraky protrhly a my uviděli kolem skalnaté štíty a pod námi světla Tromsø.
Hned první večer jsme se s ním šli obejmout. Bylo zataženo a chvílemi pršelo, ale když jsem viděla srdnatost polárníků, kteří déšť vůbec nevnímali, bylo mi jasné, že to bude dobré.
Město se ve tmě lesklo jako stříbro a když na nás za temným rohem ulice vybuchla světla slavné knihovny, polárníci poprvé pochopili, jak to v tomto kraji chodí, a že se tu všem, kteří se pokorně vydají do každého počasí objevovat kraj, zastaví srdce úžasem a nádherou ještě mnohokrát.


Další den jsme prolezli město sem tam, navštívili jedinečné Polární muzeum, kde je soustředěná historie polárních výprav i běžného života v Arktidě, lodě, zvířata, osobnosti. Celá expozice je citlivou směsí oslavy odvahy a hrdinství Norů, těch slavných i těch obyčejných, ale současně i odzbrojující obžalobou lidstva, jak krutě se umí chovat ke zvířatům a k přírodě vůbec.
Prošli jsme všechna proslavená místa – Rakettenkiosk, pivnici Mack Ølhallen, expozici Polstjerna, přístav nový i starý, ale i slavnou hlavní ulici, která se už dlouhé měsíce opravuje a pokládá se podlahové topení nejen pod chodníky, kde už bývalo, ale i pod silnici.



Viděli jsme ohromující Arktickou katedrálu, kterou prosvítalo podzimní slunce, i největší celodřevěnou katedrálu v Norsku, uličky s nejstaršími domy ve městě, skanzen i městskou pláž.


Několikrát jsme program vypočítávali na minuty přesně podle radaru, kdy se mají temné mraky na chvíli protrhnout. Takhle jsme vyjeli ještě do černa zataženého počasí lanovkou na vyhlídku nad město, ale tam se opravdu na chvilku příkrov zvednul. Sice nám nahoře vichr bral kapuce a z druhé strany nás sekaly kroupy do obličeje, ale město nám Polární Bůh ukázal celé.

Na každé výpravě je pravidlem, že vždy společně objevíme několik nových míst, kde jsem nikdy nebyla ani já. Opravdové objevování.
Prvním byla před pouhými 10 dny instalovaná Brána do severního moře, mozaika místní umělkyně, 91leté paní Marit Bockelie. A zase. Lilo. A my přesto až k bráně došli a obdivovali ji. Tak další mozaiku od paní Bockelie nám Polární Bůh nasvítil tak, že se třpytila zlatem jako drahokam.


Na souostroví Arktický Karibik jsme dojeli v dešti, zelené moře bilo do tmavých kamenů a my se ubytovali ve dvou krásných domech vedle sebe, oba voněly dřevem, s útulnými ložničkami, velkorysou terasou. Večer se nebe znovu rozjasnilo a rovnou na terasu nám Polární Bůh jednu úvodní auroru poslal – za celodenní srdnatost v hustém dešti.




Příští den a půl trávíme na Ostrově velryb a v Karibiku, procházíme i projíždíme už zlátnoucí majestátní krajinou s vodopády, říčkami. Kolem cesty staré dřevěné domečky s trávou na střeše, ovečky, dřevěné kostelíky, na bílých plážích zachraňujeme medúzu o velikosti středního lavoru, poprvé objevujeme pravěké kamenné rytiny sobů z doby 4.000 let před Kristem, ale taky nesmírně útulnou dřevěnou kavárnu s roztomilým obchůdkem, vynikajícími dobrotami a úchvatným výhledem na ikonický fjord.




Když nám třetí den za odměnu Polární Bůh rozhrnul na kopci tenhle výhled a ozdobil duhou, tak jsme jen stáli s otevřenými pusami a polárníci mi šeptali – tak tohle máš titulku na příští kalendář, viď? A já – ne, tohle dát do kalendáře nemůžu. Takový kýč by nikdo nevěřil.


Na minulé – jarní výpravě jsme potkali v jednom místě u cesty mladého sobíka. No a co myslíte? Konec září, Břéťa dospěl, narostly mu parohy, ale po silnici poskakoval důvěřivě mezi auty úplně stejně jako tehdy.
Když jsme se vydali k památníku potopení křižníku Tirpitz, symbolu chrabrého boje statečných Norů, a já vyprávěla polárníkům stručnou historii kruté války a mocného odboje tady na severu, nikdo ani nedutal.


Další den jsme vstávali brzo, abychom se vešli na malý trajekt mezi ostrovy, ráno nad mořem předvádělo zase neuvěřitelné obrazy.


A lidé slavili, ženy byly oblečené do norského národního kroje – bunadu, muži měli slavnostní oblek, všude bylo vidět, jak cestují rodiny s našňořenými vnoučaty, lidé pobíhají s plechy čerstvě upečených dobrot, v kostelíkách byla slavnostní výzdoba, vesničky žily pospolitostí. Nevíme, co se slavilo. Rovnodennost? Narozeniny princezny Märthy Louise?


Na dalším ostrově máme nejpohodlnější dům s nejkrásnějším výhledem přímo na ikonickou horu Seglu.
Ráno jsem si vždy přivstala a v tichu vítala nové ráno, zvuky moře, pastelové barvy ranního nebe, křik kroužících ptáků, které doprovázejí rybářské lodě, vyprávění racků na zábradlí, nejkrásnější chvíle jednoduchosti a pokory.


Procházíme a projíždíme krajem, příroda nás už všechny očarovala. Je nám jedno, jestli se valí tmavá oblaka, nebo slunce září do zlaté krajiny, jestli se klenou duhy, rozlévá mlha nebo se azurové nebe oslnivě odráží v jezerech a v moři.




Každá chvíle byla krásná a čím dál častěji jsme každý z nás měl potřebu se na chvilku odpojit od skupiny a vychutnat si tu sílu přírody sám.




Stoupáme do sedla pod hrdým štítem hory Segla, chytáme poslední paprsky slunce, rozhled na všechny strany bere dech a připomíná lidskou nepatrnost.


Na večeři v restauraci si pochutnáváme na místních specialitách, čerstvých rybách, dezertech, pivu z nejsevernějšího pivovaru, doma máme poslední den hostinu z na poslední chvíli nalezených hub, touláme se po plážích s grafickými obrazy v písku, po kopcích kolem vesnice, vyprávíme si o norském ropném fondu, o vikingských cestách, historii, podnebí, mentalitě Norů, pravidlu neoplocovat přírodu, neničit ji umělými zahrádkami, o sobech.




Polární záře tento týden neměla plnou sílu, navíc časté mraky udělaly z lovení dost nevděčnou dřinu. Předposlední večer už jsme nevěděli, jak Polárního Boha přesvědčit, že uděláme všechno, co poručí. Šli jsme ve tmě, větru a dešti na dvě a půl hodiny mrznout jak preclíky do sedla nad vesnicí, jestli ta malá mezírka v mracích, co je na radaru, nepřijde k nám.
Nepřišla, další – poslední večer nám Polární Bůh tedy aspoň nějakou auroru na terasu poslal, ale v té době jsme ještě nevěděli, že pro nás chystá úplně jinou podívanou.
Poslední ráno jsme vyráželi na letiště hodně brzo – a na to Polární Bůh čekal. Asi po hodině cesty nám jako blesk rozzářil tmavé nebe východ slunce tak impozantní – celá krajina byla ve vteřině, jako když rozlijete rudou barvu. Leskly se jezera, zářily domečky, opouštěli jsme tu nádheru a trhalo nám to srdce.


Děkuju všem polárníkům za jejich důvěru, svědomitou přípravu a nadšení objevovat kraj za polárním kruhem. Díky tomu jsme za ten týden projeli mnohem víc míst, než jiní za 3 neděle.
Organizačně bylo všechno perfektní, žádné komplikace, nehody, úrazy, zmatky, mírné zpoždění na zpátečním přestupu piloti dohnali. Sice jsme přiletěli všichni jako vždy úplně zdecimovaní únavou, ale plni jedinečných prožitků. Všichni polárníci si už teď budou vždy umět poradit v tomto divokém kraji a hlavně vědí, jak je Polární Bůh přísný, ale spravedlivý.
A větu, která vlastně shrnula celou naši výpravu, pronesla mimoděk při loučení na letišti jedna z polárnic. Ta věta mě dojala a zněla:
„Na začátku jsem jela na výpravu jen kvůli polární záři. Ale za ten týden jsem pochopila, že to zdaleka není to nejdůležitější, co tu člověk může nalézt.“
