Za polárním kruhem mají místní sníh rádi a užívají si ho.
Když napadnou první závěje, radují se, posílají si fotky nadepsané – Vítej, zimo! Krása! Konečně sníh!
Na auta nasadí kola s hroty, vezmou si dobré boty a vedle dveří opřou lopatu. Nemusí pak s přírodou válčit, hystericky shrabovat každý poprašek a sypat na všechny silnice a chodníky škváru, písek, sůl.
Silnice se v tomto kraji téměř nesypou, jen na opravdu nebezpečných krátkých úsecích. Kvůli svému pohodlí si nebudou svinit přírodu, stačí cesty trochu prohrnout, a vědí, že když sníh roztaje, nezůstane po něm špinavá slaná břečka, ale města i krajina budou stále čisté.
Norský respekt k přírodě – to není jen ekologická energie, tunely, aby se neničila krajina, a šetrné hospodaření státu i domácností. To je láska a respekt ke všemu, co příroda přináší. A tyto postoje začínají už v rodinách, kde se nenadává na déšť nebo na sníh, nerouhají se a neříkají vodě v jakékoliv formě hnus nebo sračky, jak se u nás sněžení nebo déšť občas označuje. Muži nejsou ráno otrávení, že musí odházet sníh před vchodem, ženy se nefintí do umělých kabátků a kozaček s podpatky a nejsou zhnusené, že jim zmokne účes a je jim zase zima.
V Čechách do hodiny po prvních vločkách vyjíždějí silničářské a magistrátní sypače a úplně tupě sypou špínu na všechno vodorovné, zaprasí chodníky, cesty, všude je kamení, černý sníh. Na severu berou přírodu jako místo, které jim nepatří, ale musí ho udržovat v pořádku. A sypat na zem něco jen kvůli tomu, aby to neklouzalo, to je stejně nesmyslný, jako nasypat si písek na zem doma v koupelně, aby tam člověk po kapkách vody neuklouznul.
Když není posypáno, mohou zvířata chodit po ulicích, nic jedovatého nesezobnou, neštípou je tlapky a nezadře se jim sůl do kopyt. Voda je i v potocích kolem silnic na jaře stále čistá, pitná.
Po zasněženém chodníku se jde dobře i dětem i starším lidem, mohou se opírat o takové chodící sáňky, vézt si na nich nákup, aktovku, a neuklouznou.
Auta jezdí v Norsku pomalu celý rok, na dálnicích, kterých je asi jen 450 km na jihu kolem Osla, je maximální povolená rychlost 90 km/hod, na ostatních silnicích 70 km/hod, v obcích často 40, podle toho, jestli tam vedou stezky, kterými přecházejí sobí stáda. Řidiči, ač mají auta několikanásobně silnější a rychlejší, než u nás, rychlost dodržují, vědí, že nejsou v krajině jediní. Potom se snižují náklady na údržbu silnic, pojištění, a zpětný úklid silnic po zimě.
Na každé pumpě jsou hlavním sortimentem lopaty, každý ji má v autě, u domu.
Všichni si poradí. Cyklisti, autobusy, ani letiště není hysterické, shrábnou to pluhem a lítá se dál.
To mě může vždy čert vzít, když vidím, že to jinde jde s přírodou nebojovat, ale užívat si její pestrost. Pak je logické, že takové národy vedou světové žebříčky spokojenosti, zdraví a kvality života obecně.
Tím, že na severu Norska téměř nejsou ploty, tak vám obecní pluh prohrne i na zahradě cestu od garáže a všichni jsou spokojení.
A aby pluhy věděly, kam až zajet, tak jsou všude červené tyče. Všude – kolem kostela, na hřbitově, u domů.
A víte, jak vypadá auto, které tyče v létě zapichuje? Tady je.
Popojede, vysune vrták, vyvrtá díru, podá si tyč, zapíchne ji – a jede dál. A jede pěkně rychle. Musí to být bezvadná práce. Žít na severu, jsem zapichovač tyčí!