Naše cesta začala už před rokem a čtvrt dvěma marnými pokusy o dobytí kraje za polárním kruhem – při obou pokusech nám aerolinky zrušily lety a bylo třeba složitě vymáhat desetitisíce korun zpátky tak, aby nikdo z posádky neskončil v mínusu, a aby ti, co cestu vzdali, dostali plnou zálohu zpět.
Posádka se od prvních příprav v červnu 2020 změnila několikrát, z původních deseti a později šesti členů zůstali čtyři – což byl ale v současných složitých podmínkách ideální počet.
Patnáct měsíců nervů a dennodenního studování aktualizací přísných opatření, všech vyhlášek ambasád a ministerstev obou zemí. Premiérka Solbergová Norsko dvakrát totálně uzavřela, stále nad námi visela hrozba povinných karantén v drahých norských karanténních hotelech, dlouhých front na přestupních letištích, kde Norové rozřazovali pasažéry podle testů. Stále se vznášelo nebezpečí změny semaforu a tedy potíží při nástupu na palubu letadla i výstupu v další zemi, kdyby se přes noc změnila barva země.
Nikdo neuměl loni odhadnout, jak se bude cestování letos vyvíjet, zda letadla vůbec vzlétnou a hranice se aspoň trochu otevřou. Posílali jsme si mezi sebou snad stovky zpráv, kde jsme zvažovali, co dál, do jakého rizika ještě jít, jaký další zákaz nám spadnul do cesty.
Po minulé výpravě v březnu 2020, která nás srazila na kolena, by leckdo nevyšel z domova dál než na dohled, my ale věřili ve spravedlnost osudu, znovu se postavili na nohy a s heslem W. Churchilla: „Když procházíš peklem, nezastavuj se!“ zůstávalo jádro posádky celou tu dobu ve stand-by režimu, připravené, sbalené, abychom mohli ihned po uvolnění nařízení vystartovat.
Když se letos koncem léta opatření trochu uvolnila tak jsme s myšlenkou polárníka Roalda Amundsena: „Odvaha znamená po zralé úvaze s láskou a klidem přistoupit k činu“ rozhodli udělat další, třetí pokus, a jako Amundsenova expedice, která taky překonávala před cestou složité komplikace, jsme s pokorou v sobotu 11. září 2021 za úsvitu vyrazili a po poledni přeletěli polární kruh.
Během týdenní expedice nás polární kraj ještě trochu zkoušel, tu nám zavřel na cestě tunel, tu překopal jedinou silnici, tu nám dal v půjčovně úplně jiné auto, tu přišly na poslední chvíli změny s bydlením. Ale když viděl, že tak, jak jsme byli odhodlaní a trpěliví v přípravách, tak že i během cesty pečlivě a pokorně řešíme nečekané situace, tak nám za těch osm dní ukázal to nejkrásnější, co umí.
Bydleli jsme v nádherném bílém domě s největším soukromým molem. Snídali jsme nad přílivem a večeřeli v jídelně s výhledem na skály.



I druhý dům byl komfortní – měli jsme k dispozici celé patro s vlastní terasou do tří stran a výhledem na hory, moře, ostrovy.


Posádka byla nadšená do objevování, a i když jsme vyhlásili budíček v osm a odjezd v devět, tak už od šesti ráno jsme se všichni scházeli venku na terase a okouzleni sledovali barvy rána, odliv, kroužící ptáky.




Dostali jsme dar zažít všechny druhy počasí – azurové nebe, mlhy, duhy, poletující sníh, temný déšť. Každé počasí bylo nádherné.




Projeli jsme mnohem víc míst, než se běžně s výpravou stihne, stále jsme neměli dost, chtěli jet dál, vidět ještě tohle, zastavit, vyběhnout se nadechnout té krásy.


Obědy jsme měli podávané v těch nejluxusnějších lokálech 🙂



Protože jsme se v přírodě chovali tiše, potkali jsme i hranostaje, soby, losa, kormorány… Nasbírali si houby na řízky a houbové rizoto, borůvky na lívance. Ochutnali jsme místní speciality z ryb, které byly nalovené před pár hodinami pod našimi okny, i příšerně drahé pivo z nejsevernějšího pivovaru na světě.





Prošli jsme malebné Tromsø se slavnými dominantami i zapadlými uličkami, potkali starého norského rybáře. Na vlastní oči jsme viděli, jak se severská mentalita otiskuje do každodenního života, jak vypadá severský respekt k přírodě, kombinace jednoduchosti a komfortu.


Zdolali jsme i skalnaté vrcholky se strhujícími výhledy na štíty nad námi a oceán pod námi, i mírné kopečky s klidnými horskými jezery.


Auto bylo pohodlné a sloužilo nám ve městě i na bahnitých hrbolatých polních cestách, kterými jsme jeli vždy až úplně na konec, kam to šlo. Byli jsme tentokrát 3 řidiči, tak byl vždycky někdo svěží, i když jsme trávili každý den na výletech často i 10, 12 hodin.


Viděli jsme ohromující součást hitlerovského opevnění z druhé světové války, dřevěné kostelíky, staré dřevěné domečky s trávou na střeše, tradiční sušáky tresek, kvetoucí zahrady i nekonečné tunely.








Nikdo se nezranil, z nemocí, které jsme tam přecházeli, se pomalu lížeme, a dramaticky vypadající formuláře pro cestu zpátky, které se mnoho hodin vzpíraly, když jsme je vyplňovali jen na telefonech a posílali přílohy ve všech možných formátech, to nakonec také vzdaly a po napínavém dni potvrdily, že se budeme moci i vrátit.
Už před odjezdem jsme poctivě sledovali předpovědi počasí i polární záře, protože i při silnější záři nevidíte nic, pokud je zataženo. A my měli v jednu chvíli takovýhle výhled na náš týden:

Polární záře neměla být také skoro žádná, stupeň 1 – 2, tedy beznaděj.
Jakmile se ale blížila hodina odletu, předpověď jasného nebe se zvyšovala a NASA ohlásila změnu ve svých predikcích. Ze stupně 1 – 2 zvýšila na 3, další den na 4 a my večer co večer polární záři vyhlíželi, studovali, sledovali měřáky a stavěli hodinové hlídky jako na táboře, které kontrolovaly do noci nebe před domem.

Už čtvrtý večer na nás jukla, pátý předvedla pěkné představení – prameny posílala přes celé nebe, točila vývrtky a poslala na pozdrav dokonce jedno srdce.


Poslední večer ale uznala, že náš obdiv k ní je hluboký a jako odměnu za svědomité čekání jsme dostali dar královský – polární záři mimořádné síly Kp5, která je už klasifikována jako geomagnetická bouře stupně G1.



Smáli jsme se, pobíhali, vykřikovali, draly se nám slzy do očí – jako každému, kdo stojí pod klenbou zelených stuh, fialových závěsů a žlutoooranžových vibrujících krajek, a komu ta tančící tichá krása padá přímo do náruče.
Polární záře byla tu noc tak silná, že v jednu chvíli osvětlovala krajinu zeleným světlem stejně, jako je světlo za jasného úplňku.


Pocit vděčnosti za prožitou nádheru v divoké a ryzí přírodě přebíjel v každém momentu naše chvilková vyčerpání a za polárním kruhem jsme každý z nás nechal kus svého srdce už napořád.

(Fotografie v článku: O. Říhová, B. Benešová, J. Žalud a K.Borková)