Na letošní podzimní výpravě za polární kruh jsme prožili 6 úžasných, klidných, barevných dní.
Objevili jsme místa, kam nikdy ještě naše polární výpravy nedojely, a poprvé přespávali na čtyřech různých místech. Všechna čtyři ubytování byla tichá, čistá, a kromě hotelu v centru Tromsø jsme měli vždy výhled i na moře.




Podzimní počasí přinášelo těžká oblaka, která v rychlosti přetékala přes štíty skal, nebo se o ně v cárech trhala, i tmavomodrou oblohu, která rozzářila zlatou krajinu jako šperk.





Organizačně bylo všechno perfektní, lety klidné a bez zpoždění, žádné komplikace, nehody, úrazy, zmatky. Neuvěřitelné po tom všem, čím výpravy taky procházely.
Hned na letišti přišla první výzva, kdy jsme dostali v půjčovně plug-in hybrid Octavii (v Čechách za milion). Byla tak tichá, že jsme po prvním nastartování volali do Čech pro radu, proč nefunguje. Auto nejelo, spíš plachtilo, elektřinu jsme si vyráběli jízdou, a kromě dvířek na benzín mělo auto i dvířka se zásuvkou jako od remosky.


Tromsø, kde jsme přespali první noc, se mění ze zapomenutého, tichého, dřevěného městečka v pulsující kosmopolitní city, turisty lákají stovky nových turistických agentur, které vás provedou za 9 tisíc po městě, za 14 s vámi budou u silnice večer lovit auroru a za 25 litrů vás odpoledne provezou Teslou kolem nejbližšího fjordu (my se vozíli každý den bez agentur). Na druhou stranu se turistům brání a novým totálním zákazem volného parkování zkouší, kdo to s láskou ke kraji myslí vážně. Uklidit do bezpečí naše auto nám chvilku zabralo, ale nakonec jsme se naučili i to, a mohli věnovat myšlenky už jen Amundsenovi a polární kráse.



Druhý den jsme šli do Polárního muzea, prohlédli centrum, Arktickou katedrálu a vyrazili přes pevninu na ostrov. Komplikace se zavřeným tunelem, kde se sesunula část hory, stále pokračuje, termín ukončení oprav Norové posunuli až na konec roku, takže jsme tomu museli přizpůsobit i itinerář, i objízdné trasy.



Další tři dny jsme bydleli v tom nejrozkošnějším domečku v celé vesnici, je to opravdový starý dřevěný dům, ale s moderním komfortem. Drobné ložničky, za zády štíty skal, před námi moře, ticho, ptáci, zhmotněné štěstí.


A odtud jsme vyráželi toulat se podzimní přírodou i vyjížděli na delší výlety.







Poklonili jsme se chrabré historii Norů za druhé světové války, která znovu ožívá paralelou podobně statečných Ukrajinců. Prošli jsme část hitlerovského opevnění známého jako Atlantský val, které je dodnes zachovalé i s většinou zbraní, zastavili se u památníku potopení nacistické chlouby – 250 metrů dlouhého křižníku Tirpitz. Pro norský odboj bylo zničení křižníku i s německými vojáky na palubě poblíž Tromsø podobnou vzpruhou, jako bylo letos potopení křižníku Moskva u Hadího ostrova poté, co byl poslán na chuj.
Válka byla v Norsku krutá a moře dodnes vyvrhuje na břeh památky na ni, třeba tuhle námořní pumu příboj vyplavil na břeh jen pár set metrů od našeho domu.



Houby, borůvky, brusinky – to je tradiční součást podzimních výprav.




Dobře, letos ta miska borůvek a taška kozáků vyšla draho, na malém parkovišti byl za křovím nově osazen parkomat – a šup. Za tu hodinku procházky nám vlála za stěračem žlutá fangle a pokuty hned dvě. Za nezaplacení parkovného aplikací a za to, že na prázdném parkovišti nestojíme vyrovnaní v řadě.
Takže civilizační oser už přeskočil mosty a klidné ostrovy invaze „lidského pokroku“ začíná zasahovat také. Pokuta pak byla mou zábavou po návratu, běhání do banky a dopisování si s dopravním inspektorátem ve Finnsnes trvalo dalších 14 dní, ale vše je uhrazeno, personu non gratu nám nenapařili. A už víme, že skončila doba „na ostrovech se nic neřeší“, a do půl roku na těch mini úzkých silničkách, kam se stěží vejde na šířku jedno auto, budou radary.
Viděli jsme orly a kormorány, lítou bitvu racků o odřezky z ryb. Pozorovali, jak jsou místní zvířata klidná, sebevědomá a čistá, jak i jejich kvalita života je jiná.






Lokální rybí speciality polárníci ochutnali v místní restauraci, jako vždy všechno vynikající, lehké, čerstvé, lahodné.

Stavili jsme se u domorodých Sámů, vařili zrovna na ohni sobí polévku.




Polárníkům jsem vyprávěla o historii, o skromných ale statečných norských panovnících, o velrybách i norském ropném fondu, o rybářích a nautických schopnostech Norů, o vikingských objevech Ameriky i architektuře, o specifickém podnebí, o fyzikální podstatě vzniku polární záře, o historii jejího pozorování i o legendách, které jí různé národy přisuzují, o sobech s Sámech, o všem, co s krajem souvisí.
Počasí nám opět ukázalo hodně podob. Vichr, kdy nám ulítávaly čepice a dům se klepal pod poryvy, teplé slunce, které zářilo do barevného vřesu, ranní mlhy, přeháňky…






Polární záře se tentokrát nechtěla nechat ulovit, první dny, kdy se nebe na noc protrhávalo, byla velmi slabá, poslední dny zesílila, ale od moře zase přišla neproniknutelná nízká oblačnost.

Takže i když jsme dennodenně sledovali měřáky a všechny parametry solárního toku, budili se uprostřed noci vybíhat ven kontrolovat nebe, spali oblečení, abychom mohli rychle běžet, tak se nám ukázala jen ve škvírách mezi mraky. Neulovená aurora mě mrzí, proto dostali všichni polárníci garantovanou slevu z ceny výpravy na eventuální další pokus.
Podzimní kraj za polárním kruhem nám zase, jako pokaždé, nabídnul obrovskou porci nádhery, přirozenosti, klidu, a víc věcí k přemýšlení, než za dva roky v Indii.
Říká se, že za polárním kruhem najde člověk jenom to, co si tam přiveze. Kdo si přiveze znalosti ( a tihle polárníci byli připraveni výborně – všichni si četli před cestou knihy o tom kraji, co doporučuji k lepšímu porozumění) a vnímavost, porozumí tam životu. Kdo si přiveze pokoru a touhu, najde tam zázraky. Kdo si přiveze nespokojenost a malicherný neklid, najde ho tam tolik, že podělí i všechny kolem.
Všichni, kdo se kdy za polární kruh nevypravili jen proto, aby si odškrtnuli další destinaci, mi dodnes říkají a píšou – byla to cesta, která mi zásadně změnila duši, moje vnímání přírody, světa, života.
A tak to bylo i tentokrát.



Foto: K. Borková, D. Milošová