Každá výprava za polární kruh je jedinečná.
Tentokrát se sešlo dramatické počasí se srdnatostí celé posádky, respekt před nebezpečím lavin a uvíznutím s auty v závějích s objevitelským nadšením a vírou v Polárního boha.
Čím déle pořádám výpravy za polární kruh, tím víc rozumím Amundsenovu tvrzení, že potíže na výpravě jsou důsledkem špatné přípravy, a že s perfektní zodpovědnou přípravou si poradíte i v katastrofickém počasí. Možná to někdy polárníkům připadá, že to přeháním, když posílám velmi podrobné informace, probíráme oblečení, detailně cestu, co kde může hrozit, když chci, aby všichni měli ve svých mobilech stažené stránky dopravních výstrah, předpovědí počasí a síly nárazů větru, dobré pojistky, ale zdaleka ne.
Hlavně se od začátku snažím tvořit posádku a vztahy ještě před odletem – už při přípravě po mailech chci, aby všichni, co se na něco ptají, nebo něco chtějí konzultovat, to psali všem – tak se učímě řešit potíže společně, na výpravě pak už víme, že nejde se domluvit jen pár lidí na něčem, ale musí všichni vědět vždy, kde jsou ostatní, co se bude kdy dít, skupina musí být absolutně kompaktní.
Na letních a podzimních výpravách, které často proběhnou v klidu, to vypadá jako zbytečné strašení. Tentokrát nás ale vynikající příprava zachránila před opravdu velkým malérem a pomohla nám poradit si se vším nebezpečím.
Polární výprava 1. den
Vyrazili jsme začátkem března z Prahy a hned na letišti sedáme nad mapu a domlouváme podrobnosti.
Že nás čeká v Tromsø chumelení a závěje, jsme věděli. Před 3 týdny prošel krajem orkán, který utrhával domy i s lidmi, a ty silnice a mosty, které desetimetrové vlny nerozbily, tak zůstávaly několik dní neprůjezdné. Školy byly zavřené, doprava přerušená, auta měla výstrahu nevyjíždět, autobusy zůstávaly převrácené na bok a letadla vysílala Mayday, jak s nimi vichřice 155 km/h házela i na letištní ploše.
My ale přistávali už do klidnějšího počasí, vichr byl, ale ten je tu skoro pořád, jen už několik dní hodně, opravdu hodně chumelilo. Takže letadlo sedalo do sněhu.
Celé město zasněžené, na všem bílá čepice, silnice, chodníky, všechno bělostné, nikde ani smítko. Dojemná nádhera, neuvěřitelné, jak Norové sníh milují a radši jedou pomalu, vezmou si hole k chůzi, ale nikdy by je nenapadlo sypat na zem nějakou špínu kvůli svému sobeckému pohodlí či bezpečí. Ze silnic a chodníků se dá sníh hned jíst.
Ulice jsou ztišené sněhem, auta neslyšně prošumí kolem, lidi mlčí, zachumelené lodě se houpají v přístavu. Geniální knihovna září, na barevných historických dřevěných domech jsou peřiny sněhu, z lamp visí rampouchy, procházíme městem.
Později večer se zvednul vichr a ledová vichřice s námi lomcovala na slavném klenutém mostě k Arktické katedrále tak, že jsme se sotva drželi na nohou.
-11 °C bylo opravdu pocitově – 19 °C, foťák zamrzal, sníh nás sekal do tváří, ale byli jsme šťastní v té opravdové zimní nádheře.
Prodíráme se vichřicí po chodníku, který je oddělen na mostě od silnice vysokou zábranou, nikde nikdo, najednou proti nám ostré světlo – asi jede po silnici pluh, pomyslím si. To světlo se blíží a troubí, tak taky zdravíme, ahoj – ale vtom nám dojde, že ten pluh nejede po silnici, ale po tom úzkém chodníčku proti nám, jede docela rychle a radlici má přes celou šířku.
Ježiši a jako jak se tohle řeší? Shrne nás i se sněhem a vysype na hromadu na konci mostu? Nebo máme fofrem vyšplhat po zábradlí a držet se pletiva jako opice? Připlácli jsme se ke straně, zavřeli oči, doteď nevím, jak jsme se tam mohli vejít. Poryvy vichřice cloumají námi i železobetonovým mostem, foťáky zapínáme pod bundy, no a co myslíte – chodníkový pluh se obrací a jede po kilometr dlouhém mostě zase zpátky. No to už jsme bohorovní, víme, že pluhaři si poradí a vejdou se s šestimetrovou radlicí na tři metry širokou cestu, minou vás o 4 cm osmdesátkou a ani vám zrcátko neurazí.
Jen jsme mysleli na Amundsena, jak šel s výpravou v -50 °C měsíc denně 30 km a na Jana Baalsruda, jak se v tomhle počasí brodil bosý a zraněný přes hory. Všichni polárníci si totiž osudy těchto dvou zásadních postav kraje přečetli, podívali se na film.
Vichr zavřel lanovku nad katedrálou, jsme rádi, že před půlnocí zapadneme do vyhřátých pokojů v hotýlku v centru.
Polární výprava 2. den
Počasí se ještě zhoršilo, ale ve městě to nevadilo. Snídaně byla bohatá, v ulicích vířil sníh, lodě v přístavu byly omrzlé, spousta uliček zasypaných závějemi, lidi se spokojeně procházeli nebo projížděli na kole.
V Polárním muzeu jsme zavzpomínali na Amundsena, Nansena a další polárníky a jejich precizní přípravu. Historie, zvířata, objevy, lodě, polární expedice, tuleni, velryby, muzeum je fantastické a pokaždé jiné.
Kdo potřeboval, pořídil originální suvenýry, nebe začalo ale tmavnout, výstraha se zvýšila na vysoké nebezpečí lavin a silného větru, tak jsme urychlili prohlídku, naskákali do našich půjčených hybridů a spěchali předepsanou padesátkou na ostrov. Čeká nás dnes krutých 240 km závějemi.
Cestu po zasněžené pevnině střídaly chumelenice, ale kilometry jsme pomalu ukrajovali.
V napětí, ale v dobrém čase jsme přijeli k mostu na ostrov. Přejeli po něm a tam ze dvou jediných úzkých silnic k naší vesničce vybrali tu, kde měl být tunel průjezdný. Ostrov je totiž prošpikován tunely, mezi skalami to jinak nejde, a tunely se často opravují, protože podnebí a sesouvající se svahy je neustále poškozují. Posledních 70 km před námi, kolem nás už tma a znovu se zvedl silný vichr.
Cesta kolem pobřeží byla jakž takž osvětlená a bylo vidět, kudy vede.
Jakmile jsme ale zahnuli do středu ostrova, byl konec.
Poryvy sněhové vánice tvořily před sklem našich aut černobílou stěnu, po úzké silničce mezi horskými štíty, lemované jen občas sněžnými tyčemi, se plazíme v podstatě krokem.
Hrozivé skály kolem nás zmizely ve vichřici a nám se začínalo svírat srdce, zda nás do výšky narůstající sněhové jazyky, které před námi zavírají zužující se cestu přes průsmyk z obou stran, pustí potmě dojet k poslednímu tunelu a za ním do našeho domu.
Oči na stopkách jsem zírala do vířícího sněhu těsně před autem, dál vidět nebylo, půjčovna nám dala jen mělké hroty, takže auto se smýkalo jako blázen.
Ale jak jsem na pozvánce na výpravu psala, že výprava je Amundsenovského typu, tedy drsné dobrodružství v opravdově nebezpečném kraji, tak to přišlo.
V nejdramatičtější pasáži cesty, kdy pro sníh a vichr už skoro nešlo jet, 12 km před cílem najednou z mlhy červené světlo, krizové vozidlo a závora přes zasněženou silnici.
Před námi spadly na silnici k domečku tři laviny z nejvyšší hory ostrova Breitinden. Maník z pluhu nás obrací, že neprojedeme, teprve zítra za světla přiletí helikoptéra, zbylý sníh odstřelí a pluhy a bagry začnou silnici prokopávat.
Krve by se v nás nedořezal.
Cesta druhou stranou ostrova byla už nejen dvě hodiny neprůjezdná, protože druhý tunel je celou noc zavřený, ale na cestě k němu dopravní mapa hlásí další riskantní místo: „Nebezpečí pádu lavin – silnice bude v brzké době uzavřena“.
Porada. Jsme sice dobře připraveni a sledujeme na mobilech sílu vichřice, aktualizaci lavin i uzavírky tunelů, ale je už taky dost pozdě a vichr nepolevuje.
Tudy ale dál nemůžeme. Jet druhou cestou by znamenalo vrátit se 60 kilometrů tímhle hrozným počasím zpět k vjezdu na ostrov a zkoušet druhou stranou prorazit nových 70 km, na kterých bliká na mapě, že se co nevidět pro laviny zavře taky.
Navíc i kdybychom stihli ve fujavici projet nebezpečné místo a lavina by nespadla ani na nás, tak v cestě je další dlouhý tunel, který je už zavřený a má jen poslední servisní průjezd za doprovodným vozidlem po desáté večer.
Hlasujeme pro to zkusit to prorazit. Možná nás taky závory zastaví a budeme muset znovu 70 km na pevninu v počasí, kdy norské dopravní info varuje nevyjíždět. A tam hledat náhradní nocleh, bůhví, jestli ve Finnsnes je něco volného a v tuto dobu nám někdo otevře.
Navíc laviny se neodklidí rychle, sněžení má trvat celý týden a uzavírka může trvat několik dní.
Ale slavní polárníci v historii taky často neuspěli napoprvé, museli zkoušet znova.
Takže otáčíme a jedeme.
Kdo neřídí, sleduje situaci na mobilech, které už dobíjíme z powerbank, benzín zatím máme, obě auta komunikují, jedeme tmou co nejrychleji, abychom neztráceli čas. Občas to kalím i čtyřicítkou.
Hlídáme predikci poryvů větru, jediná zatím průjezdná silnice stále varuje před uzavřením. Počítáme každý metr, jsme po 160 km ujetých po ostrově od odpoledne znovu v jeho středu z druhé strany, na náhorní plošině, kde je situace nejkritičtější.
Holky v našem prvním autě hlásí, že tady není signál. Tady bychom si v případě havárky nebo uvíznutí mezi lavinami ani pluh nezavolali. Konec. To už je jako v nějakým psycho filmu.
National Geographic nenatočil dvacetidílný seriál Záchranáři severských silnic (Ice Road Rescue: „Každou zimu se norské horské průsmyky vlivem sněhových bouří mění v jedny z nejnebezpečnějších silnic v Evropě, které blokují důležité trasy a způsobují smrtelné nehody“) jen tak pro srandu.
Projíždíme kolem prvních lavinových závor, zatím jsou zvednuté, další – zvednuté, poslední – zvednuté.
Přijíždíme k poslednímu tunelu, tam červená závora, ale mladík v servisním autě potvrzuje, že za hodinu a půl nás tunelem (spolu s dalšími auty, co čekají) proveze.
Jsme šťastní a po osmi hodinách nepřetržité jízdy ve vichřici se radujeme, sníh, a kroupy nevnímáme.
Ve slíbený čas opravdu projíždíme 2 km dlouhým tunelem, za ním posledních 5 km silničkou, kde mezitím napadlo dalších 30 cm sněhu, auta se brodí, pluhy tu neprojely už od odpoledne, ale jedeme, pomalu, ještě jednu zatáčku a jsme u našeho domu!!!
Ještě rychle sehnat klíče, sehnat lopatu, odházet molo, na které rozhodujeme zaparkovat naše auta, a před půlnocí odemykáme náš krásný bílý dům.
Amundsen nás odměnil za odvahu se nevzdat a napodruhé jsme náš cíl dobyli!!
Pluhům a dnes i helikoptérám zdar a sláva Amundsenovi, byl by na nás hrdý!!
Ruce se mi z toho, do jakého rizika jsme se pustili, klepaly až do rána.
Polární výprava 3. den
Jako první jsem ráno ještě z postele kontrolovala, jestli naše dvě auta, co jsme museli kvůli závějím všude jinde včera v noci zaparkovat na dřevěném molu, na tom molu vydržely, jestli nebudeme muset v půjčovně vysvětlovat, proč mají svá dvě auta na dně moře.
Vyjížděli jsme na výlet a mraky byly až na zem.
Protože jsme ale nadšeni z kraje v každém počasí, Polární bůh nás odměnil.
Ještě na jedné pláži jsme se radovali z vánice, za další zatáčkou příroda odhrnula jedním pohybem mraky jako oponu a polárníci poprvé uviděli majestát skal kolem nás.
Tmavomodré nebe, slunce, co hřeje, zelené vlny se valí ke břehu.
Uskakovali jsme před přílivem, brodili se závějemi, šplhali po kamenech, byli unešení a radovali se.
Navečer jsme se vraceli domů, protože předpověď aurory se zvýšila.
Ale padly znovu těžké sněhové mraky, černo nad mořem.
Využili jsme ten čas a v restauraci si pochutnali na výborných rybích, sobích a dalších specialitách.
Doma hned začala další směna – lovení polární záře. Běhali jsme střídavě hlídat na naše molo i za dům, pořád sněží, nebe jedna deka. Polárníci ale obětavě sledovali nebe i předpovědi a opravdu mrzli venku spoustu hodin a podávali hlášení.
Před půlnocí se roztrhla první škvírka mezi mraky a polární záře přiletěla z pevniny.
Byla zelená i fialová, tekla chvílemi ze všech stran, šlehla nám nad hlavou. Po půlnoci jsme se přesunuli potmě závějemi na louku za vesnicí a lovili dál.
Ve dvě, když jsme vyhlásili konec lovení, jsme byli promrzlí, rozlámaní, ospalí, ale šťastní.
Polární výprava 4. den
Chumelenice, tmavé mraky až k zemi, pohádková bílá nádhera všude. Krajina dostala další přívaly sněhu.
Sníh je ale lehounký jako suché peří.
A krásně voní.
Všechno je zapadané zářivě bílou peřinou. Ze dveří vstupujeme přímo na bílý sněžný koberec.
Letošní březen je tu zatím rekordní v množství napadaného sněhu, jen za první půlku napadlo 150 cm! Ještě nikdy od počátku měření v Tromsø a okolí nenapadlo v březnu tolik sněhu. Celkový rekord drží leden roku 1997 s 271 cm. Ale březen je jasné, že jsme zažili ten nejzachumelenější vůbec.
V přístavu s brakickou vodou, která od pevniny zamrzá, vržou rybářské lodě, jeden rybář shrabuje sníh z paluby do moře.
Nabíráme ve vesnici benzín ze zasněženého stojanu.
Odpoledne jdeme na malou túru, stále není vidět dál než pár metrů, ale už jsme si zvykli na režim, kdy ve vodorovné chumelenici ukazuji: „Kdyby bylo vidět, tak tady byste viděli moře, skály atd.“
Polárníci vyrážejí na túru závějemi, padají do sněhu až po ramena, ale myslí na Baalsruda, tak jdou s hlavou vzhůru dál. Přicházejí okruhem do vesnice skoro za tmy, čirá radost.
Naše milované pluhy jezdí pořád dokola, až do noci, ale pluhaři si už stěžují, že těch každodenních 30 cm, co stále připadává, je i na ně nezvyk. Neobvyklá sněhová kalamita sestoupila i na jih Norska. U Bergenu lidé uvízli 24 hodin v zasypaném vlaku, další desítky aut zůstaly přes 10 hodin v tunelu, ze kterého pro sníh už nešlo vyjet, několik pluhů se v oblasti převrátilo, sníh už není kam odklízet.
Že pluhy to kalí kolem vás 4 cm od auta, jsem už psala. Už to znám, ale stejně se pokaždé leknu.
A závěje stále přibývají, kolem silnic mají už leckde několik metrů do výšky, lavinové nebezpečí stále trvá, přibývají neprůjezdné úseky.
Neplánujeme program podle toho, kam se nám chce, ale odkud je možné se bezpečně dostat, kdyby spadly další laviny, a kde je prohrnuto pluhem. Je to očistné řídit dny podle přírody, která je tu stále ještě pánem, ne podle umělých lidských výmyslů.
Pluhům dnes sto zdarů!
Polární výprava 5. den
Celou noc sněžilo.
Když otevřeme dveře našeho domu, vstupujeme na neporušenou běloskvoucí peřinu sněhu nad hřmotícím mořem, nad hlavou krouží rackové a orli, růžová mlha se potichu zvedá ze skal.
Čekal nás přejezd z Ostrova rozeklaného slzami přes pevninu na Ostrov velryb.
Starými úzkými tunely i novým podmořským, podél moře i přes náhorní plošiny, kolem barevných domečků i přes klenutý most.
Na pevnině jsme projížděli ostrým cvičením NATO, sjely se armády z celé Evropy, Kanady, USA, míjeli jsme obrovské obrněné vozy i tanky maskované bílými pletenými svetříčky do zimní přírody. Cvičení Joint Viking a Joint Warrior spojilo 20.000 norských a spojeneckých vojáků při tréninku na moři i v chladných severských podmínkách. V zálivech zahlédneme válečné lodě, na loukách do závějí zapadlé tanky.
Silničky jsou i tady často úzké, při potkávání musí jedno nebo obě auta zastavit. Temné mraky ale znovu zatáhly oponu a nebylo vidět pro sněžení na krok.
Laviny pluhy už odhrnuly, spadly další, ale ne na naší cestě.
Na souostroví, kterému se říká Polární Karibik, a kde si místní odhlasovali zrušení času a hodin, jsme dorazili až večer, za modré hodinky, teprve tam nám Polární bůh zvednul těžká mračna.
A kdo myslíte, že se pásl napravo od naší cesty? Tři losíci!
A kdo od naší cesty nalevo? Malé stádo sobů! Jeden z nich byl celý bílý.
Pozorovali jsme je z dálky, nerušili jejich vyrovnaný klid.
V dalším komfortním domě opět s terasami obrácenými k moři jsme už jen ve zhasnutém obýváku s čajem a nastavenými stativy vyhlíželi auroru. Objevila se až pozdě, průsvitná, krotká.
Polární výprava 6. den
Poslední den začínal růžovým ránem nad tmavomodrým mořem, nad kterým stál náš žlutý dům.
Azurová obloha, krajina úplně celá zabalená do vysoké peřiny z prachového sněhu a ostré slunce, které z červených domečků na sněhu dělalo malé klenoty.
Nejkrásnější je tenhle kraj, jak stále tvrdím, opravdu v zimě, pod sněhem.
Laviny, vichřice, sněžné bouře, kroupy, všechno nám polární příroda předvedla, nakonec vysekla počasí, které i pilot, jenž s námi z bílého Tromsø odlétal, komentoval jako výjimečné.
Naše výprava měla tentokrát nejlíp připravenou posádku, kterou tvořili stateční, nadšení, pracovití a obětaví polárníci.
Proto i za složitých podmínek byla výprava radostná, barevná, každou vteřinu v dobré náladě, a přitom v absolutní zodpovědnosti. Všichni vždy mysleli na celek, na palubě nebyl ani jeden lenivý sobec nebo narcistní otrava. Každý se hned chopil práce, když se dal odjezd v 9 hodin, tak v 8.59 byla auta odházená, oškrábaná, zahřátá, odpadky vynesené, batohy naložené, dopravní informace zkontrolované, neuvěřitelná souhra. Velký podíl na hladkém průběhu má vždy i řidič druhého auta, tentokrát jsme měli řidiče zkušeného, který vezl druhou část posádky bezpečně a ve stálém kontaktu s autem prvním.
Polárníci neustále během dne i noci vnímali situaci, zjišťovali, vyhodnocovali podmínky, všichni přemýšleli vždy dva kroky dopředu, co je potřeba, každé vzdálení se od skupiny všichni hlásili, nikdy se na nikoho nečekalo, co se domluvilo, platilo.
Když vidíte fotku Amundsenovy výpravy na jižní pól z roku 1911 a naší výpravy z roku 2023 – žádný rozdíl – stejní polárníci odhodlaní čelit drsnému podnebí! :- )
Arktická příroda si nás vyzkoušela, připravila nám komplikace, když ale viděla náš respekt a současně odvahu čelit nebezpečným situacím s nadšením i uvážlivostí, tak nám ukázala svou plnou krásu.
Za těch pár dní se všichni polárníci taky naučili, jak se loví polární záře, kudy chodí sobí stáda, jaké může na severu číhat vážné riziko a kde naopak není třeba se bát. Teď už mohou vyrazit do Arktidy kdykoliv sami a vždy si už budou vědět rady.
Osud nad námi držel ochrannou ruku až do konce a nepřidal nám další starosti se zrušenými lety, úrazy, havárkami, zavřenými hranicemi, z hodiny na hodinu vyhlášenými karanténami nebo dalšími lavinami, které by nás zavřely v pasti. Všude jsme nakonec proklouzli a drželi plán na minuty.
Leckteré fotografické expedice si neodvezou tolik fotek, kolik my jsme stihli za jízdy nebo minutového vyskakování z aut. Naše fotky už zůstanou napořád místem, kam si můžeme kdykoliv odejít ze zdejšího hlučného a nevkusného světa. Přesto nejde na fotkách zachytit tu nádheru kolem vás, ticho a klid Arktidy.
Odlet nám trhal srdce, ale srdce i foťáky máme tou krásou naplněné.
Pozdrav Pluhům zdar! nabral touto výpravou nový význam.
Zůstal nám všem za polárním kruhem kousek srdce.
A že si člověk prý přitáhne to, na co myslí, se potvrdilo hned druhé ráno po našem návratu do Prahy, když jako první mi zavolal pán, který se jmenoval Pluhař.
Fotografie v článku: Z. Prouzová, V. Bušková, S. Bumbálková, N. Manučarjanová, P. Bušek a K.Borková a oficiální stránky Norské královské armády