První společná výprava za polární kruh v sezóně 2019/2020 se uskutečnila v září a byla úplně perfektní!
Všechno, co jsme měli v plánu vidět, zažít, ochutnat, jsme krásně zvládli.
Musím ještě jednou složit kompliment celé skupině, všichni byli moc fajn. Sestavili jsme partu z lidí, z nichž někteří se před tím vůbec neznali, ale jelo se od začátku na absolutní důvěru a zodpovědnost.
Všichni byli pozorní, pracovití, pomáhali jsme si mezi sebou, tvořily se skupinky podle zájmů – ti chtěli na skálu, tihle na borůvky, tihle se jen projít, tihle jet na kopec fotit auroru se stativem, tihle se vykoupali v moři.
Někdo řídil, někdo pro druhé smažil houbové řízky, někdo hlídal měřáky polární záře, někdo se staral o focení, někdo dojel do krámku pro vajíčka, někdo udělal z nasbíraných borůvek výborné lívance pro všechny.
Tradiční bílý dřevěný dům byl pohodlný, prostorný, voněl dřevem, každý měl svou bílou ložničku a všichni pak dohromady velkou kuchyň, obří obývák s výhledem a jídelnou. Koupelna byla velká taky, měla jsem trochu obavy, že se tam budeme v sedmi lidech trochu plést, ale vůbec jsme se tam ani nepotkali.
To, o co jsem se snažila – tedy abychom tam byli zároveň jako jedna rodina, co se má ráda, a zároveň nechávali jeden druhému soukromí, prostor a klid, to se povedlo úplně skvěle.
Už týdny před cestou jsem všem posílala dopředu informace o tom, kde budeme, co uvidíme, co s sebou třeba je a co není, zajímavosti o kraji, mapky k vytištění, poslední dny před odletem jsme společně sledovali počasí a předpověď polární záře po mailu.
Měli jsme půjčená dvě menší auta, tedy tak, aby každý měl své okýnko na focení a své dveře (ne aby jeden seděl vzadu uprostřed jako pátý a neměl z cesty nic).
Nikdo nebyl otrávený, nikdo se tam na nikoho neutrhnul, sešli jsme se všichni, co mají rádi přírodu, broučky z hub jsme odnášeli na trávu před dům, pozorovali ptáky a nikdo vůbec nekomentoval počasí – tam je každou půlhodinu jinak a Norové zkrátka nehrají na pojmy jako „pěkně“ a „ošklivo“. První dny dost lilo, ale všichni jsme byli spokojení, jen jsme natáhli kapucu a měli radost dál.
Nešlo o hromadění zážitků a odškrtávání itineráře, šlo o prožitky. V domě byl komorní klid, když si někdo chtěl přes den odpočinout, ale i hurónský smích, když jsme si vyprávěli vtipy.
Jasně, že jsme přijeli unavení (ne ve smyslu dlouhých túr, ale přece jen je tam člověk soustředěný několik dní v kuse), ale zároveň všichni uzdravení, uklidnění, každého to aspoň trošku změnilo.
Díky všem z výpravy ještě jednou a velkommen všichni vy, kteří se mnou pojedete na sever příště!