Polární výpravy jsou pokaždé strhujícím a posvátným zážitkem.
Síla přírody a zázraky v podobě polární záře či půlnočního slunce ohromí každého, společné dobrodružství a nutnost v tom kraji obstát polárníky spojuje a těší.
Výjimečně se ale přihodí, že se na výpravu přihlásí někdo, kdo vlastně měl jet na úplně jiný typ výletu.
1. Představovači
Představovači jsou lidé, kteří nejedou něco prožít a poznat, ale naopak ostatním polárníkům důkladně představit sami sebe.
Většinou začínají hned na letišti. Neuběhne ani den a už všem hlasitě odpřednášejí, co vystudovali, jakou mají teď práci, co dělali předtím, co se jim loni podařilo a na čem právě dělají, že hned po návratu musejí na služební cestu a co na to šéf.
Taky se dozvíme, co naše narcisy baví ve volném čase, kolik mají pejsků, jak jim letos nešly meruňky, kde už všude letos byli a jak to na dovolené probíhalo, jak loni shodili dvě kila, ale letos zase tři nabrali a jak to mají s manželem. Do které třídy půjdou děcka, do jakých kroužků chodí a jak to vnouče má děsnou třídní. Pochopitelně hned tasí fotky a dávají kolovat. A hlavně a v kuse – co mají rádi a co nemají rádi. Tím se téma JÁ změní v nevyčerpatelné.
Jinde je to dobrý způsob, jak se seznamovat, ale výprava není AZ-kviz a není potřeba, aby divákům u televizních obrazovek pan Josef z Prahy prozradil, kde pracuje a jaké má koníčky.
Výprava je o pochopení kraje, kde se vnímavým lidem ego rozpustí. Když se na výpravu ale přidá ego narcistní a sebestředné, tak nejen, že ten člověk sám přes krustu své úžasnosti na ten kraj nedohlédne, ale cloní ho i ostatním.
Na výpravy se hlásí v podstatě jenom zajímavé osobnosti se zajímavými životy. Ale klidně to všechno pak probereme po návratu v Čechách. Výprava je však sestavena jako komorní, tak nemůžeme těm, kteří doufali v tichou společnost, nechat zničit týden od samolibých ješitů.
Kdybych měla ze všech výprav z minulosti sestavit All Stars team, ideální posádku z těch pár nejlepších polárníků, tak vlastně ani u jednoho pořádně nevím, co studovali, kam chodili do práce, s kým a kde žijí, a co je baví.
Nejenom, že to tam nikoho nezajímá, ale je to i únavné v čase, kdy si ostatní chtějí přemýšlet o cestě nebo zpracovávat zážitky, tak muset vyslechnout sedm košatých životopisů. Pokud o to bude veřejný zájem, můžeme příště uspořádat výpravu „Týden příběhů ze života paní XX“ a třeba se někdo přihlásí, ale zatím ten zájem nikdy nebyl.

2. Vypravěči
Vypravěč je představovač, který svou orální zdatnost rozšířil na všechna ostatní témata.
To jsou lidé, kteří nezavřou zobák nikdy, melou pantem celý let přes tři podnební pásma, švitoří ve skalách, v domě, u jídla, v autě vedou 200 km monolog na jeden zátah, ale informační hodnotu to má stejnou, jako když vám klepe blatník.
Zkusila jsem je poprosit, že ostatní chtějí vnímat tichou energii přírody a proto si zaplatili komorní výpravu, aby nemuseli poslouchat celý den něčí drčení. Marný.
Upozornila jsem, že v Norsku podle vyhlášky turisté v přírodě mohou být vidět, ale nesmějí být slyšet. Marný.
Zkusila jsem vysvětlit, že když stále něco říkají, tak absolutně nemohou nic vnímat směrem dovnitř. Člověk má jen jednosměrný kanál. Buď přijímá, nebo mele a vysílá, pak zase nemůže poslouchat a vnímat. Oboje najednou – vnímat i mluvit – zvládnou jen špičkoví simultánní překladatelé, ale vždy jen 20 minut a pak si musí udělat pauzu, protože by jim praskla hlava. Takže pokud někdo výpravu propovídá, tak absolutně nemůže nic prožít, navíc hlava praská všem kolem. Marný.
Zkusila jsem jim skočit jako průvodce do řeči, že potřebuju upozornit, kolem čeho jedeme. Marný. Než jsem se nadechla, už zase: „no jen abych to dopověděla, jak jsme byli loni na tý Madeiře a jak mi ten řemeslník ty kachličky odflák.“
Vypravěči si pak nevšimnou losa, který kráčí přes cestu, duhy nad fjordem, hnízda ptáků u cesty, prostě jsou hlavou ve svém úžasném životě a dokonce se už stalo, že jak byl Vypravěč zabraný do svého klábosení, tak místo přestupu na letišti se vydal, aniž by přerušil proud slov, k východu a zmlknul až ve chvíli, kdy se ocitnul v cizím městě před letištěm a bez zavazadel. Naštěstí byl čas, tak se stihl otočit, znovu odbavit a projít všemi kontrolami jako nový cestující, ale ani to nebyla lekce. Monology pokračovaly dál.
Podskupinou jsou ti, co mají pocit, že musí v každé tiché vteřině zahájit small talk. Zbytek výpravy tají dech nad křikem ptáků kroužících nad třpytivým fjordem, ale vypravěč se postaví vedle vás a začne nahlas dumat nad tím, jak ty SPZ čísla na našich autech jsou podobná, a kdyby byla ještě o číslici jinak, že by to bylo ještě podobnější.
Není to nešvar jen našich polárních výprav, děje se to všude. Není náhodou, že loni byla třeba v Asii otevřena první certifikovaná tichá stezka, kde turisté musí celou dobu mlčet, a že dráhy vypravují tiché vagony. Ale Češi jsou mezi národy opravdu výjimečně užvanění, u nás se povídá v podstatě v kuse.
Všichni jsme určitě zažili, jak je odporné a vyčerpávající, když musíte jet 3 hodiny vlakem v kupé, kde si celou dobu dva lidé spolu nahlas povídají. A na výpravě jsme spolu ne 3 hodiny, ale 7 dní. A zejména vůči řidičům, kteří se v cizí zemi, drsných podmínkách a s cizím autem musí velmi soustředit, je plané žvanění v autě bezohledné.
Zatím mi po výpravě nikdy nikdo neřekl – to bylo tak skvělý, jak tam ta paní pořád vyprávěla, co vnoučata a co jí minule povídal doktor, a jak na sebe ti manželé pořád volali, aby předvedli, jak to u nich doma chodí. Sice ta výprava byla drahá, ale byly to nejlíp utracený peníze se dozvědět, jak loni chtěli zavařovat houby, došly jim sklenice, ale manžel povídal, že to nevadí.

3. Žoviálové a hulákači
Jak napovídá název, jsou to vypravěči se zpěvným hlasem a mohutnou bránicí, kteří jsou schopni v místě, kde se všem ostatním tají dech nádherou přírody a prožívají ohromující propojení života a smrti v tiché krajině, vyřvávat – Heléééé, mně se rozvázaly tkaničkýýý! Jarmilóóóó, vem mi z auta bundůůůůů!!! Hahááááá, tady jim toho asi moc nerostééééé!!!
Pokaždé nejdřív upozorním prstem před rty, že není potřeba strhávat pozornost celé vesnice na to, že před domem nasedáme do aut. Pak taktně vysvětlím, že pro místní je ticho komoditou cennou stejně jako třeba čistý vzduch, nejsme na hurónské rozlučce se svobodou a není možné tu vyřvávat jako opilí Němci v Krkonoších. Občas ale neuspěju a afektovaný hluk, který kolem sebe šíří, jim připadá šarmantní, takže o něj nechtějí připravit ani posledního Nora. Tehdy se vždy znovu zapřísahám, že osobní schůzka před výpravou bude příště opravdu nutná.
Poddruhem žoviálů jsou kokety, ty se vyskytují velmi zřídka. Nějaký čas obskakují vyhlídnutého singl muže, hopkají kolem něj s kávičkou, vrkají na něj a sladce ho chválí, jak je úžasný. Singl muži ale jezdí na výpravu proto sami, aby si ji užili sami. Takže koketa to po pár dnech vzdá a zbytek času na svou kořist už jen hledí vlahým pohledem a při svačině v přírodě si nenápadně přisedává blíž. Pro ostatní polárníky koketa obtížná není.

4. Hlásiči a mumlači
Hlásiči, na rozdíl od vypravěčů, kteří popisují minulost, popisují přítomnost, každý svůj pohyb, každou myšlenku.
Od rána všechny oblažují proudem: „Tak co já si dneska vezmu na sebe, asi tohle, no to by mi mohla bejt zima, taaak, co tu máme k snídani, no že bych si dal ty chleby dva? No to si nechám na zejtra, taak, udělám si asi čaj, no ale rovnou si postavím na kafe, tak, jdu si napustit vodu, kolik jí asi dám do tý konvice, no to by mohlo stačit. Tak jdu na ty chleby, tohle si vezmu do batohu s sebou, kde ho mám, ježiš, spadly mi brejle, no, už jsem je zvednul.“
Na výpravě sice konzultujeme denně předpověď počasí a domlouváme, kam se pojede, a jak je vhodné se obléci, ale pak už každý jeden polárník nemusí ostatním podávat hlášení, co všechno si tedy dnes obléknul, co bude snídat, na co má chuť k obědu a co si pak asi dá k večeři. Stačí se mlčky obléknout a najíst.
Mumlači jsou podčeleď hlásičů, ti hlásí, ale velmi potichu, takže musí všichni ještě napínat uši, aby rozluštili, jestli ti lidé říkají něco důležitého, nebo jen „Nene, hihi, to já si jen tak povídám pro sebe“.
5. Popisovači
Popisovači nejsou agresivní kategorií, dovedou zmlknout, když třeba jedí, nebo se jede tmou. Jinak s nasazením tříletého dítěte v kuse roztomile oznamují, co vidíme všichni – Hele, teď jedeme do kopce, jé, prší, tady je to mokrý, hele, tunel, hele moře, to jsou vlny! Hele, tady mají televizi. Hele, těch kamenů..!

6. Stěžovači
Naopak toto je kategorie, která je na rozdíl třeba od mumlačů či představovačů velmi záludná.
V knize o polárních krajích od CH. Ritter je věta, že na severu každý najde jen to, co si tam přiveze.
A já dodávám: kdo si přiveze znalosti a vnímavost, porozumí tam životu. Kdo si přiveze pokoru a touhu, najde tam zázraky. Kdo si přiveze nasranost a nespokojenost, najde jí tam tolik, že podělí i všechny kolem.
Stěžovači ztropí scénu, že nebylo v domě s elektrickými přímotopy během noci, kdy řádil sněžný hurikán, před naším příjezdem řádně vytopeno, nebo že je v kuchyni tablet do myčky jen tolik, aby to vyšlo na náš pobyt, že by jich za ty peníze mělo být víc. Postel je moc úzká, talíř je moc mělký, pokoj má málo skříní, dýško jsem dala moc malé, vařič je moc pomalý, obchodů je málo a vůbec je všechno divné.
Ačkoliv před výpravou ujišťovali, jací jsou horalové, že vůbec nepotřebují postel a klidně pro tu krásu stráví týden na zemi na chodbě ve spacáku, tak potom v nádherném domě s útulnými ložničkami s pohodlnými postelemi, rozlehlou kuchyní i salonem, obří terasou s výhledem na moře a koupelnou s podlahovým topením syčí vzteky, že den tu tedy přežijí, ale týden by nedali.

Stěžovače sere všechno, bez výjimky a nestranně, počasí, ceny, že moc jezdíme, že moc chodíme, že moc zastavujeme, že proč je to tak krátký, proč je to tak dlouhý, kdy už bude konec a proč už je konec.
Typická věta je: „Jéžiš, to je dálka! No já vím, žes psala, že se jede 4 hodiny, ale nevěděl jsem, že ta cesta bude trvat tak dlouho, skoro čtyři hodiny!“

Někdy se stěžovač specializuje a půl dne dusí skupinu jedním tématem – například suvenýry nebo pokoj.
Když se po třech nocích, kdy měl stěžovač svou soukromou ložnici, dojede do dalšího nádherného domu přespat jednu noc, a aby se dodrželo pravidlo, že nikdo nespí s nikým cizím, je ubytován v krásné dvoulůžkové ložnici se svou kamarádkou, se kterou se přihlásily spolu, znají se desetiletí, tak nastane záminka k dusnu. Chce vlastní pokoj. Dobře. Jako šéf výpravy reklamaci řeším okamžitě tak, že nabídnu stěžovači dvě varianty, aby mohl mít i dnes svou vlastní ložnici. Buď variantu vrácení peněz za tuto noc ze svého a může si za to zaplatit vlastní pokoj v přilehlé hotelové budově, současně mu uvolňuji svou vlastní ložnici, může jít tuto noc do ní a já přespávám dole v obýváku na gauči.
Člověk, kterému by šlo o vlastní ložnici, by zvolil jednu z variant, poděkoval za rychlé vyřešení a reklamační proces by byl do 15 minut vyřízen.
Stěžovač však do hotelu nechce, do uvolněné ložnice nepůjde a jen chtěl připomenout, že počítal s tím, že bude mít stále vlastní pokoj. Vysvětlím, že nikdy nespí spolu cizí lidé, pouze páry či příbuzní, kteří cestují spolu, a sehnat na ostrovech k pronájmu dům se 4 ložnicemi, aby byl při cestě, dal se pronajmout jen na jednu noc v exponovaném termínu ze soboty na neděli, nebylo možné. Proto tedy mají s kamarádkou dvoulůžkový krásný pokoj dohromady. A že nejsme kámošky na výletě na Křivoklát, ale je to expedice s rozpočtem přes 250 tisíc, kdy já jsem zodpovědná za řešení situací a tuto jsem tedy vyřešila, má svou ložnici. Ale ne.
Stěžovač nechtěl svou ložnici, on si chtěl jen celý večer stěžovat, že chtěl svou ložnici.
Další stěžovač zase nechce tuhle ložnici, ale chce tamtu, ve vedlejším domě. Prostě tuhle ne a dup. To si vždy jen říkám, že možná by i čtyřleté děti byly rozumnější, než Stěžovač, kterému už 50 bylo dávno.
Další Stěžovač chce, aby se jeden den věnoval nákupu suvenýrů. Když opáčíte, že program je složen jinak, na ostrovech obchody se suvenýry nejsou, ale že můžeme zítra udělat malou zajížďku k lokálnímu obchůdku, kde suvenýry měli, nebo se poslední den ve městě zastavit v Muzeu, kde je velký butik se suvenýry, tak Stěžovač odsekne:
S: Nechci suvenýry kupovat v suvenýrech!
Já: Dobře, tak co teda?
S: Já chci do obchoďáku!
Já: Tak poslední den vyjedeme do města dřív a my půjdeme na vyhlídku a ty můžeš do obchoďáku.
S: Ne, poslední den zásadně suvenýry nekupuju!!!

No, a to jsem v tu chvíli netušila, že o dvě výpravy později se typ Nakupovač suvenýrů změní ve Sběrače suvenýrů a typickou místní sklenici z našeho pronajatého domu jeden polárník prostě po česku šlohne.
7. Nezajímači
Nezajímači maily o výpravě neotevírají a probůh, nic dopředu nečtou, protože si to chtějí užít až tam.
Takže potom na výpravě bezohledně zdržují tím, že se jim všechno musí vysvětlovat jako dětem znovu:
– A v kolik hodin začne ta polární záře?
– A kde to vlastně teda jsme, kde je ten polární kruh? Jsme od něj daleko? Že to bylo všechno v mailech, které jsem dostal? Aha, no já neměl čas je číst.
– A na kolik dní je ta dovolená?
– Jsem trochu zklamanej, myslel jsem, že budeme bydlet v lese, ale my jsme pořád na ostrovech.
Malér ovšem nastává, když výprava potřebuje řešit různé situace. Když je potřeba komunikovat s druhým autem, tak jejda, on si nestáhl kontakty na ostatní polárníky, když by měl rychle kouknout na radar, na předpověď polární záže nebo zda je otevřený tunel, tak přesně neví, co jako se po něm chce, otravuje ostatní polárníky, ať mu pomůžou dát do telefonu všechno, co si měl stáhnout už před cestou, a když všichni ostatní společně hledají řešení nějaké situace, tak sedí jako bulík.
Většina z nich ale to zásadní během výpravy dopochopí, a jen málokdo pak po návratu doma vypráví, že to na tom jižním pólu bylo pěkné.

8. Opravovači
Opravovači jsou pro atmosféru na výpravě už horší a stojí to dost energie takové situace taktně klidnit.
–
Opravovač: Já myslím, že by bylo lepší jet jinou silnicí.
Já: To nejde, ta je zavřená, kromě toho je i mnohem delší.
Opr: Aha, no to já nekoukal na mapu, to mě jen tak napadlo.
–
Já: Odjezd bude v deset.
Opr: Dáme odjezd v devět.
Já: V deset teprve otevírají konzum, kde se musíme před cestou stavit. Při odjezdu v devět tam budeme hodinu trčet.
Opr: Aha, no to já neuvažoval o tom, co je potřeba. To mě jen tak napadlo.
–
Já: Benzín vezmeme až na letišti, je tam levnější.
Opr: Bude lepší vzít benzín tady na tom nejmenším ostrově.
Já: Na ostrovech je obecně benzín dražší, v tomhle kraji o to víc.
Opr: Ne, zahneme tady k týhle zastrčený pumpě, tam bude levnej.
Já: Dobře, podíváte se sami.
Opr: Tyvole! To jsou ceny! Tady je litr o 10 korun dražší!!
Já: Mlčím.
Opravovači se často rekrutují z osob, které jsou doma zvyklé mít za vše absolutní zodpovědnost. Proto jim druhý, nejpozději třetí den začne být velmi nekomfortní a podezřelé, že nějaká malá blondýna rozhoduje, co se bude dělat a kudy se pojede.

Opr: My chceme místo původního programu jet na vodopády.
Já: V plánu to nemáme, je to hodně daleko, ale jestli opravdu chcete, můžu to na zítra připravit tak, abychom k nim dojeli.
Opr: Chceme!
Takže to vymyslím a jedeme.
Opr: Ježiš, to je dálka, to jsme vůbec nevěděli, že jsou ty vodopády tak daleko, to vědět, tak bychom na ně nechtěli.
Já: Mlčím.

9. Kontrolovači
Kontrolovačům není komfortní být sám se sebou, tak se snaží navěsit na další polárníky nějakou interakcí, nejčastěji kontrolou co máte, děláte, jíte vy. Kontrolovač je o trochu agresivnější větev hlásičů. Hlásič hlásí jen to, co dělá sám, kontrolovač hlásí, co děláte vy.
Takže se dozvíte, že máte větší batoh než on, ale hřeben že máte menší, že tyhle boty, co máte, oni měli taky, že fůůůj, vy si děláte polívku z pytlíku? To já bych nejed, já mám s sebou raw vegan eco bio macerované klíčky. Zkontrolují, jestli jste nenechali kapky na umývadle, jestli ten čaj nemáte moc silný, a že máte už jíst, aby vám to nevystydlo.
Vyšší typy vám pak hlásí, jací jste a jak se cítíte. Obcházejí jednotlivé členy výpravy a diagnostikují je: Ty se nudíš. Ty jsi nějaká zamlklá. A ty se podceňuješ.
Kontrolovači nejsou velkou zátěží pro skupinu, jejich dobrou stránkou je, že při odjezdu nikdo nikde nic nezapomene, protože mají v hlavě přesné seznamy všeho, co si kdo přivezl.

10. Ztráceči a loudači
Ztráceči se neztratí omylem. Na ostrově není kam, cesta vede většinou jen jedna, po jedné straně bývá moře, po druhé skály. Ztráceč prostě jenom zapomene, že není na výpravě sám, a nechá se něčím jako bludičkou odvést z cesty. Vidí krásný výhled, keře s borůvkami, sobí bobky, tak jak na smrt zapomene, že u auta byl rozchod na focení 10 minut, ale vyrazí na hodinový okruh po vrstevnici, aby našel výhled ještě lepší. Sice 7 lidí u aut neví, jestli si mají tedy zatím taky ještě vyjít do terénu, nebo raději počkat v nastartovaných autech, protože už takhle máme zpoždění, ale ztráceč nic z toho neřeší.
Vypne si mobil, zmizí za poslední zatáčkou a vy hodinu běháte nebo jezdíte sem tam, jestli neměl havárku, nezlámal si nohy, není uvízlý ve skalní štěrbině, a polévá vás studený pot, kolik bude stát helikoptéra.
Ztráceči se za hodinu deset odněkud vynoří a nevinně se diví:
– Jé, sorry, že jsme vám nebrali hodinu telefon, my se stavili v krámě a zapomněli jsme vás to říct.
– Vy jste na mě všichni 50 minut čekali? Já Vám neřek, že jdu fotit lišejníky? Aha, tak asi neřek.
– Jé, vy tady na mě čekáte u auta? To mě nenapadlo, že se sejdeme u aut. Já na vás zase čekal támhle za lesem vedle čtvrtého hříbku za pátým pařezem.
Loudač si netroufne ztratit skupinu z dohledu, ale udržuje si stabilně svých 5 minut zpoždění, ať se jde či odjíždí kamkoliv, a svých 300 metrů odstup za skupinou. Takže když chci něco jako průvodce vykládat, nebo jen nastupujeme do aut či potřebujeme se společně odbavit, tak loudač nechá skupinu stát jako hradní stráž a během těch 300 metrů, než nás dojde, se ještě 4x zastaví, vyřídí dva hovory, vymění baterky ve foťáku, převleče si svetr, aby tedy pomalým krokem dokráčel ke skupině taky za těch 5 minut, jen na něj skupina celou dobu musí koukat.

11. Neuklízeči
Neuklízeč si přijel za polární kruh vydatně odpočinout a zejména v kuchyni se chová velmi bezohledně. Když si uvaří, tak nechá všechno nádobí na sporáku a na lince tak, jak mu vypadlo z ruky, protože vlastně přesně neví, jak se tu zapínají myčky a ježiš, to ho nenapadlo, že si uvařit chtějí i ostatní.
Když upozorním, že je třeba, aby po sobě nádobí umyl, protože není příjemné, když jinak dřevem vonící dům smrdí celou noc jeho špinavými hrnci od guláše, co nechal rozkrámované po lince, tak s naivním překvapením opáčí – ale tys přece říkala, že tady nemusíme po sobě uklízet.
Z odpadkového koše Neuklízeči navrší Cheopsovu pyramidu, kterou obloukem opatrně obcházejí, aby ta krabice úplně navrchu, co tam právě položili, nespadla. Když se jde z domu, všichni něco neseme a požádám ho, jestli by tentokrát jedinou volnou rukou ten pytel s odpadky k popelnici před domem nevzal on, tak se chvíli rozhlíží, na koho se to mluví, a pak odpoví, že to nejde, protože neví, jak se ta popelnice otevírá.
Když je potřeba oškrábat auto, doběhnout s klíčem nebo přeskládat kufr auta, Neuklízeč si stoupne stranou a kontroluje si nehtová lůžka. Když je všechno hotové, opět se rozzáří a radostně se přidá k posádce. Neuklízeči jsou vzácný druh a vyskytují se na výpravách jen opravdu výjimečně. Cestují vždy v páru se svým soukromým poskokem.

12. Rozvraceči
Rozvraceč je opravdovou raritou, za celou dobu se vyskytly jenom dva případy, kdy se objevili na palubě.
Rozvraceč je ztělesněním Dunning-Krugerova efektu, tedy grafu, který vyjadřuje závislost sebedůvěry a kompetence.


Graf má vždy stabilní průběh, na začátku strmý nástup rychlého sebevědomí v prvních chvílích nové zkušenosti, kdy si osoba připadá, že vlastně je to všechno snadné. Co ostatní poznávali, učili se, zkoumali 30 let, to on ví a umí hravě za pár hodin. Mentálně zdravý člověk po křivce pokračuje dál, po delším čase poznává, že je to všechno mnohem komplikovanější, než mu to zpočátku připadalo, a že vlastně o tom neví lautr nic. Pokud osoba vytrvá, tak teprve z této fáze se roky zvedá křivka k pomalu se probouzejícímu pochopení.
Bohužel se občas u někoho vyskytne porucha, při které se rozum zasekne na tom prvním vrcholku.
Týká se to všech druhů lidského poznávání, týká se to i polárních výprav.
Výpravy jsou dlouhé měsíce dopředu vypiplané s Amundsenovskou pečlivostí, všechno třikrát ověřené, ve většině případů všechno perfektně klape, nemáme žádná zpoždění, nebloudíme dlouhé hodiny, program je sestavený bohatě, ale pohodlně, střídají se krajiny, delší poznávací výlety s kratšími, procházky navazují na posezení, domy jsou komfortní, režie běží jak po másle – no a vtom se to stane.
Třetí den napadne vysírače, že vlastně taková polární výprava je strašně jednoduchá, nic na tom není, funguje to samo, k čemu nějaký program či průvodce, vždyť tohle by uměli taky a teď to vezmou do ruky oni. A začne malé peklo.
Rozvraceč sám sebe pasuje do role velitele, který od této chvíle všechno bude řídit. Sice neví, kde co je, kudy se kam jede, a často není ani řidič, ale má přece Google, kde si všechno může najít, a vzpoura je na světě. Rozvraceč vletí na podium a to, co průvodce výpravy stavěl mnoho měsíců, tak oni teda ten třetí, maximálně čtvrtý den chtějí začít úplně předělávat, protože oni by to udělali úplně jinak. A začíná komandování, vymýšlení nesmyslného bourání programu, domlouvání tajných změn ostatním za zády, trhání se ze skupiny, protože tohle je nezajímá, přebírání role průvodce, prostě všechno to, co je pro tento typ lidí to pravé dobrodružství – zkoušet, kam až mohou ve své bezohlednosti zajít.
Někdy se vzpoura projeví tím, že si polárník vymyslí, že on nepůjde cestou, kterou vedu skupinu, ale vezme to jinudy, kolem moře. A aby dodal razanci, tak přemluví další dva lidi, ať jdou s ním, že určitě je tam jiná cesta. Já jim vysvětluju, že tam cesta není, jsou tam jen ostré kluzké kameny, které nyní, protože je příliv, budou navíc zatopené. A že vydat se jinudy než touto jedinou schůdnou cestou, je nebezpečné riskování, protože každý vymknutý kotník je takhle daleko od civilizace, záchranek a nemocnic obrovský a finančně nákladný průšvih, ale Rozvraceče nic nezastaví. Ani to, že ho varuju před nebezpečím, ani to, že ohrožuje i bezpečí druhých a průběh celé výpravy. Prostě musí si něco taky vytrucovat sám, aby ukojil svoje ego.
Výjimečně dostande Rozvraceč pocit, že auto, kde je zapsán v půjčovně jako hlavní řidič, za což dostal zaplaceno, je v podstatě jeho, bude si vybírat, koho v něm poveze, a kam si s ním pojede.
Ani v jednom případě toho Rozvraceč moc rozvrátit nestihnul, v klidu a mírně byl záchvat manipulátorství zpacifikován, ani nebyl sabotér, který se zasekl v Dunning-Krugerově grafu na prvním píku, oběšen v ráhnoví. Jen se mu nabídlo, že kde je letiště, ví, letenku má a samozřejmě si, když je za tři dny takový znalec kraje a jeho nástrah, hravě poradí i bez ostatních členů výpravy, které nemůže svými výlevy otravovat. Hystriona to přešlo a na zbytek výpravy se změnil v méně zhoubného stěžovače.

Popsala jsem opravdu vzácnosti, ke kterým dochází maximálně jednou, dvakrát za deset let.
Těch 90 % ostatních polárníků jsou skvělí, pracovití, pozorní, taktní a nadšení, na výpravách s nimi zažijeme nádherné dny, kdy si povídáme o všem, co s krajem souvisí, i mlčíme, abychom vstřebali sílu přírody. Přesně vědí, kdy je čas na pospolitost a společnou radost a kdy si dáme prostor a klid, aby si každý prožil nezapomenutelné chvíle po svém.
Děkuju polárníkům za odvahu a pluhům zdar!
