Sámové vědí, že všechno na světě má svoji duši. Nejen zvířata a rostliny, ale i potoky, skály a hory.
A hory v našem kraji za polárním kruhem jsou opravdové osobnosti.
1. Nejznámějším symbolem kraje je ostrá hora SEGLA, 639 m
Segla znamená v překladu plachta a tvar hlavní plachty, z jednoho úhlu dokonce tvar kosatky, hora opravdu má.
Ačkoliv vypadá ze všech stran velmi strmá a nepřístupná, tak z té jižní se na vrchol dá nečekaně snadno vylézt. Samozřejmě to nějakou kondici chce. Z vesnice je to nějakých 45 minut stoupání do sedla a už v něm se vám zatají dech divokostí scenérie kolem vás. Skalnaté štíty kolem dokola, třpytivé moře pod vámi ze všech stran, tečky lodiček na něm a barevné nebe vás naplní extrémním pocitem svobody i osamění zároveň.
Na úplnou špičku – 639 m – je to další necelá hodinka strmého výstupu, který ale není pro lidi se závratí. U cedulky je vlajka, zapisovací kniha a pak hned padá kolmo dolů stěna těch 639 metrů rovnou do oceánu. Žádné zábradlí, žádná ochrana. Prostě v tom norském duchu – chceš zažít výhled jako nikde jinde? Tak se o sebe postarej.
Segla má královskou krev, nikdy není neupravená, rozzlobená, nikdy si na sebe nevezme nic nevkusného. Drží se stále zpříma, i když jsou těžké časy, a ukazuje, jak je krásné být hrdý a klidný současně. Nehraje hry na nedobytnou, netrápí ty kolem zbytečnými potížemi. Ale stačí vteřina nepokory a ve vteřině další vás cvrnkne prstem z půlkilometrové skály přímo do moře. A protože poletíte dlouho, můžete si ještě cestou přemýšlet, jak pyšnými jste se nahoře na chvíli stali.
.
2. BREIDTINDEN, sámsky Reaiddaidčohkka, 1017 m
Tato nádherná, monumentální hora je nejvyšším vrcholem na ostrově Senja a ve svém sedle si drží často sníh po celý rok. Je temperamentní, mění barvy, bývá rozcuchaná vichřicemi na vrcholku a keři na úpatí, hraje si s vodopády, které po sobě nechává téci.
Výstup na ni je náročný, trvá celý den, je třeba už mít zkušenosti s lezením, nesmíte mít strach z výšek a je nutné pečlivě hlídat počasí, za deště je terén velmi kluzký a nebezpečný. Vlastně je to jen koncentrované to, co platí pro celý kraj za polárním kruhem. Pro lenochy a lajdáky tu nic není.
Unikátní je i úpatí hory přímo u moře. Teprve v roce 1978 byly proraženy rovnou dva tunely pod touto mohutnou horou, které ne sebe navazují. Tunely se staly konečně pohodlným propojením rybářských osad, které byly do poloviny 20. století přístupné jen lodí.
První je Breitindtunnelen dlouhý 920 metrů, druhý Svarthollatunnelen má 328 metrů.
Výška tunelů 4,20 metru je v pohodě, ale šířka 3 metry je dalším znakem tohoto kraje – zasahujeme do přírody jen co nejméně. Stačí místo pro jedno auto. Když pojede proti druhé, musejí si s tím oba poradit, jet pomalu, vycouvat, domluvit se. Ohleduplnost ke krajině učí současně i lidi ohleduplnosti k sobě navzájem.
.
3. BLÅTINDEN – Sovende Soldat, Spící voják, 1180 m
Majestátní hora Blåtinden je už na pevnině a kraluje okolí malebného Balsfjordu. Pro místní je něčím podobným, jako je Blaník se svými rytíři.
Silueta hory má obrys spícího vojáka – což je její druhé jméno – Sovende Soldat.
Odleva vidíte helmu naraženou do očí, vojákova pootevřená ústa, bradu a klenutý hrudník – možná brnění. Je krásně vidět z hlavní silnice E8 a zatím jsou Norové klidní, mají se dobře a vojáka každé ráno kontrolují, zda spí v peřinách mlhy, vyhřívá se na slunci, nebo sní pod popraškem sněhu.
Na vrchol hory se dá pohodlně vystoupat, cesta je delší, ale není nebezpečná a je dobře značená.
.
4. KNUTEN, Uzel, 110 m
Knuten není hora, je to kopeček za vesnicí, mezi strmými štíty kolem jen taková hromádka, ale i z něj je fantastický rozhled na všechny strany.
Vidíte do 16 km dlouhého fjordu, kde se ještě v roce 2017 proháněly velryby a měly fjord jako klidné místo, kam chodily spinkat.
Pod vámi je jedno z největších kamenných mol ve Skandinávii – vlny bouřlivého severního oceánu jsou mocné a vesničku bylo třeba před nimi chránit. Horu Seglu máte skoro na dosah ruky a v noci je to ideální místo na pozorování polární záře – vidíte na celé nebe. V zálivu pod horou Knuten směrem do oceánu bylo za druhé světové války tajné přístaviště ponorek.
Od 17. století do začátku století 18. proběhlo v Norsku několik stovek procesů s čarodějnicemi. Upalování bylo zejména na severu země časté a kruté, lidé upalovali hlavně ženy – třeba proto, že asi způsobily bouři, která byla příčinou ztroskotání lodi, nebo se měnily v noci v kočky a tančily s ďáblem. Upáleno bylo také několik mužů i dětí. Historie těchto procesů v tomto kraji je děsivá, nedaleko byl postaven působivý památník obětem těchto procesů. A právě na Knutenu byla v roce 1710 upálena poslední čarodějnice na ostrově.
Na vrcholku stojí prostý památník rybářům. V Norsku se nestaví monumenty vojevůdcům a panovníkům, ti mají jen skromné sochy. Nejvíc pomníků mají rybáři, kteří se nevrátili z moře.
Na tomto pomníku je nápis – Moře dává, moře bere.
Mimo jiné je to taky místo, kde jsem měla v životě možná nejblíže smrti. Jednou jsme v noci po pozorování obří aurory sbíhali z vrcholku zpátky dolů, jenže jak jsme byli z té podívané úplně omámení, tak jsme vyrazili potmě trochu jiným směrem a zarazili se opravdu poslední krok před zřícením se ze skály.
Dodnes si říkám – obstát mezi takovými štíty, a pak si srazit vaz na 110 metrů vysokém kopečku za vesnicí (červená čárka), to by byla pointa. Ale hory mají duši a Knuten mě svou magickou náručí ještě chvíli na světě zadržel.