Šest klidných dnů, kdy jsme měly jen vybírat dobré světlo na fotky, meditovat u oceánu, mlčky se procházet ryzí přírodou a mít jedinou starost, jestli ulovíme polární záři, se změnilo ve čtyři dny intenzivní paniky, stresu a bezmoci.
Jako první přistávající letadlo v Tromsø jsme padli do pár minut čerstvého, od války nejdramatičtějšího nařízení norské vlády ohledně karantény a absolutního uzavření hranic.
Navíc počasí nám ukázalo, kdo je na Zemi pánem. Sněhová vichřice, před kterou varovaly i místní orgány, nás nejdříve první noc nepustila na náš ostrov a další dny se změnila v mořský hurikán, který nám málem převrátil náš dřevěný dům a utrhl střechu.
Cesty po ostrově i na pevnině byly zasypané sněhem a nedalo se projet i půl dne, než aspoň část prohrnuly těžké pluhy.
Letecké společnosti rušily lety jedna po druhé a ubytovatel nám jako zlatý hřeb oznámil, že pokud se pokusíme přesto odjet domů, že nás okamžitě zatkne policie pro porušení karantény. A v ty dny norská policie bez rozpaků udílela všem bez milosti 40 dní vězení, pokutu 2.000 dolarů a poté další izolaci.
Stejně už nebylo možné se dostat zpátky do vlasti, hranice byly úplně uzavřené a letiště a přístavy taktéž.
I v takové hrůze, kdy jsme byly už smířené s vyhnanstvím na ostrově, které nás bude stát strašně peněz a které skončí možná až v létě, protože i po čtvrt roce je hranice zavřená, jsme si ale dokázaly uloupit pár chvil a vypravit se po ostrově nadechnout se té čisté krásy.
Zažily jsme všechno počasí. Bílou tmu i mořský hurikán, jiskřivé ráno s modrou oblohou, růžové opary nad skalami, blížící se černá mračna i tiché večery s poletujícím sněhem.
Bydlely jsme v krásném bílém domě, kde měla každá z nás svou vlastní ložničku, kovové hroty na pneumatikách našich aut nás udržely v bezpečí i na ledové silnici.
Polární záře byla slabá, ale přece jen se nám ji podařilo zahlédnout mezi mraky. Je ale pravda, že jsme měly dost jiné myšlenky, většinu času jsme telefonovaly na ambasády, sledovaly s hrůzou stránky ministerstev zahraničí, dostávaly mdloby při hlídání toho, jak aerolinky ruší další naše letenky a třetí den po příletu na ostrov se už smiřovaly s tím, že se nám zkrátka odjet nepodaří.
Jak to nakonec všechno dopadlo, proč neměl Amundsen pravdu, jak s tím souvisejí Nobileho světlice a proč nám radil konzul vzít to v noci přes zasněžené hory, přes les, lodí, autobusem a možná pak balónem, si můžete přečíst ZDE.
Výprava byla lekcí v pokoře, ukázkou toho, jak vypadá opravdové divoké počasí, a zážitkem pro nás osm na celý život. Následnou karanténu jsme přežily a všechny už víme, že když nemáte pluh, nejste v životě ničím!