Možnost uspořádat výstavu tak velkou a na tak frekventovaném místě mi spadla jako zázrak.
Na jaře jsem se u nás v Obchodním a kulturním centru byla zeptat, jak to tam chodí s výstavami či přednáškami. To, že je vše dopředu naplánované a většinou dlouhodobě nasmlouvané, a že z ulice tvůrce neberou, se jen potvrdilo.
Tak jsem si celé léto dělala svoje – a pár dní před zářijovou výpravou jsem dostala jako blesk z čistého nebe zprávu: „Na říjen nám vypadla výstava, máte zájem? Stihnete to?“
Ježiš, ježiš, ježiš, panika, běhám po pokoji sem tam, nevim, kdy, jaký vybrat fotky, ježiš, tiskárny, to nejde stihnout, ježiš, hadr na hlavu, jak to zvládnout, ježiš, vždyť za pár dní odlétám na výpravu, ježiš!!
Když jsem doběhala, tak jsem si sedla k notebooku a ladným pohybem odepsala: „No jistě, není problém.“
Hned další den jsem šla na schůzku s managerkou Centra, která měla odvahu dát důvěru člověku, o kterém nic neví, jen proto, že se jí líbila moje polární stránka. Domluva byla skvělá, technicky i lidsky, všechno rychlé a jasné.
A mně začalo odpočítávání dnů, spíš tedy hodin, za které jsem měla všechno stihnout s tím, že většinu času, který mi do výstavy zbýval, jsem byla na výpravě za polárním kruhem. Zalarmovala jsem všechny blízké, tiskárny, fotolaby i e-shopy s háčky atd., předělávala, co se nepovedlo, prosila o rychlejší dodávky, platila vše expres.
Mezitím jsem po nocích vymýšlela, jak stojany sestavit, chodila si je do Centra opravdu osahávat, měřit, jak to bude vypadat, když to zavěsíme tak, nebo tak. Které fotky vybrat, jaký popis k nim. Sháněla grafika na oficiální vizuály i navrhovala plakát. Lepila háčky, číslovala popisky, zkoušela, jaké pořadí fotek bude nejlepší.
Poslední týden jsem skoro nespala, trnula ze zpoždění dodávek a prodlev tiskáren. Ale na chodbách Centra se už začaly objevovat první reklamy na výstavu, tak už nešlo couvnout.
Během prodlouženého víkendu, kdy většina lidí odjela pryč z Prahy, jsem sháněla pomoc s instalací mezi všemi přáteli polárních krajů, nakonec mi svůj čas a energii věnovali 3 z nich. A nemohla jsem mít pomocníky lepší.
Přišla noc z 30. září na 1. října, kdy jsme měli výstavu nainstalovat. I to nebylo jen tak. Bylo třeba se hlásit předem na velíny ostrahy, jednat s velíny údržby, v opuštěném nočním Centru jsme byli pod přísnou kontrolou.
Před devátou jsme obrazy opatrně naložili do vozíků a vydali se s nimi k místu výstavy. Projížděli jsme Centrem se vzácným nákladem zabaleným v dekách jako Dannyho parťáci s tržbou z kasina.
Končící výstavu kreseb, která nám měla uvolnit prostor, pán právě sundával, a my si rozložili v podstatě dílnu. Nářadí, spojky, svorky, dráty, desky, hadry, nákresy, návody, samolepky, popisky, stahovačky, kleště, měli jsme úplně všechno, perfektní příprava. Čekalo nás 21 panelů.
Zezačátku jsme dost bojovali, provlékat prsty za obrazy nebylo snadné, nešlo to dobře uchytit, kývalo se to, než jsme získali rutinu, byl to trochu zmatek. Pak se ale mávnutím rozběhnul koncert spolupráce, kdy každý přesně věděl, co má kde dělat, co držet, co pověsit, co uštípnout, co srovnat, co zkontrolovat, na zemi ležely dramaturgické plány a z chaosu se rodila kompaktní věc.
Skončili jsme po půlnoci. A jako složená mozaika se na konci vyloupla úhledná, komorní, barevná výstava, která vypadala hezky ze všech stran, měla začátek, logicky postupující příběh i konec s pointou. V nočním prázdném Centru byl příjemný klid a nám se ani nechtělo domů, jen jsme stále dokola nevěřícně obcházeli panely, že se to fakt povedlo.
Chodíme ji tam všichni kontrolovat, jestli je všechno v pořádku, rovnáme milimetry, když nějaká fotka visí křivě.
Jestli se tam půjdete podívat, tak mi na ni taky koukněte, jestli všechno drží, jak má! 😊
Děkuju všem, kteří mi byli oporou, a i přes svůj nabitý diář mi kamarádsky pomohli: Zdena P., Simona A., Pepa R., Filip L., Filip Ž., Honza B. a další.
