8 dní na 7 ostrovech a kouzelná krása půlnočního slunce!
Letošní červnová polární výprava za půlnočním sluncem byla zatím nejpohodlnější a nejdelší výpravou vůbec.
Dlouhé týdny pečlivě připravovaná dramaturgie výpravy s plány vždy dva kroky dopředu, jejíž strukturu večer, co večer nad mapami, webkamerami, knihami a aktuálními zprávami z Norska vždy dopředu skládám, se podařila, a tak mohla výprava pak vypadat už jen jako nenucené toulání se krajem.
Svět zrušil většinu covidových opatření, žádné letenky nám nepadaly, nehrozily karantény či testovací nerváky, tak i letět jsme mohli v příjemnou hodinu.
Už před odletem jsme věděli na dálku, že za polárním kruhem jsou vedra. Ale jak umí polární slunce žhnout a jaké dusno může na severu být, bylo pro všechny nečekané.
V Tromsø nás místo tichého chladného městečka s tradičními dřevěnými domy a pár zachumlanými lidmi na chodníku uvítalo horké, pulsující město plné výstavby a polonahých lidí, kteří si užívali začátek polárního léta.
Ulice žhnuly, 25 °C ve stínu se na slunci, které nezapadá, měnilo na 30°. Městská pláž byla narvaná rozdováděnou mládeží, zahraničními studenty, kteří na takové teplo poulili oči a nestíhali posílat fotky do své země, rodinkami s dětmi, které se nahaté batolily ve vyhřáté trávě, čtenáři v houpacích sítích, a starousedlíky, kteří se koupali v pro ně otravně teplém moři. Kdo měl člun, loďku, jachtu, proháněl se kolem ostrova, opravdová radost a oslava léta a slunce.
Moji polárníci, kterým jsem v přípravných mailech několikrát kladla na srdce, že si musí nutně zabalit zimní bundu, čepici a teplé spodky, trochu obraceli oči v sloup. Ale já byla v klidu, věděla jsem, že chvíle, kdy se budou hrabat v kufrech a lovit na ty spodky ty teplejší kalhoty, brzy přijde. (A za pár dní samozřejmě přišla.)
Prošli jsme městské skanzeny, přístav, historické i moderní centrum a před půlnocí vyjeli lanovkou spatřit půlnoční slunce přímo nad městem a dalšími ostrovy.
Po půlnoci jsme měli ještě ve sluncem zalitém a rozžhaveném městě zážitek s parkováním v utajeném sklepě a nad ránem se snažili usnout. A ne, že by to nešlo kvůli světlu nebo křiku ptáků, protože Norové ptáky milují a odnikud je nevyhánějí. Ale kvůli příšernému hicu. Nekecám.
Druhý den jsme kolem trhu s květinami dojeli do polární botanické zahrady, ale v ostrém slunci stejně moc fotit nešlo a my padali úžehem, tak jsme město opustili a rychle jeli po pevnině dál.
Dál od moře už nebylo takové horko, cestou jsme si prohlédli další skanzen, a dojeli k obrovským peřejím – největším v Norsku. Tento 650 m dlouhý peřejový vodopád není vysoký, ale vyniká mohutností, s jakou se divoce valí mezi skalisky a lesy. My přijeli právě v době, kdy se řítila masa ledové vody z tajícího sněhu z hor dolů do fjordu. Očarováni tím hřmotem, tou energií, tou vůní vody jsme u řeky zůstali skoro hodinu.
Přes klenutý most jsme přejeli na ostrov do našeho prvního bílého domu a už první noc nevěděli, ze kterého okna koukat dřív.
Další čtyři dny jsme zůstali na ostrově a objevovali jeho kouty. Pátý den jsme se přesunuli na jiné souostroví a tam zůstali další dvě noci. Podařilo se nám vidět strašnou spoustu krásných míst a podob letního kraje za polárním kruhem. Nebylo třeba spěchat večer domů, slunce bylo na obloze celých 24 hodin.
Viděli jsme moře temné i azurové, pláže skalnaté i s bílým pískem.
Mechové stráně, subarktická vřesoviště, březové háje i les, zamrzlá jezera, rozkvetlé květináče v městečkách i šťavnaté louky mimo ně.
Projeli jsme oblé mosty, strašidelné skalnaté tunely i tunel podmořský, viděli všechny možné domečky, kostelíky, bryggy, vily, katedrály, skanzeny i originální sámské domky.
Prošli se válečnou historií této statečné země a mohli si sáhnout na úplně zachovalá protivzdušná děla, gestapáckou kuchyni, hlavně děl namířené na moře, z nichž každé má své jméno. Poklonili se hrdinům, kteří padli při složitém potápění nacistické chlouby – křižníku Tirpitz. Porozumět síle norského odboje za druhé světové války je v této době symbolické, paralela obyčejných vesnických lidí, kteří bránili svou zem, se odehrává nedaleko od nás v podstatě stejná.
Vyprávěla jsem cestou o králích a elektřině v Norsku, o velrybách i historii, o stavbách i státním rozpočtu, o sobech a Sámech, o polární záři i výjimečném podnebí, o Amundsenovi i Nansenovi, o osobnostech tamního kraje i moderních zvyklostech.
Ochutnali jsme místní čerstvé ryby, tradiční pivo i jiskřivou vodu z potoka. Viděli jsme vodopády, mohutné peřeje, i to, jak dříve kola na řekách poháněla třeba dřevařskou pilu, dnes vyrábějí elektřinu.
Prošli vesničky, hřbitovy, přístavy, viděli lodě obří, válečné i malinké starožitné pramice, vstoupili na chvilku do hal továrny na tresky, ale viděli i místní, jak si své tresky suší před okny.
Mohli jsme pozorovat hnízdící ptáky a jejich každodenní dramatické i dojemné příběhy, zahlédli losa i soby, roztomilé ovečky, koně a alpaky.
Zažili jsme slejváky, úmorné vedro s vymetenou oblohou, nízké mraky i duhu. Zažili jsme i orkán, kdy se třásl dům jako při zemětřesení a my nemohli spát, protože nám postele jezdily sem tam, dům se prohýbal a praštěl, a čaj v hrnku se houpal. Věděli jsme, že jsme na největrnějším místě kontinentu. Ale náš dům nebyl – na rozdíl od mnoha jiných staveb – ukotven lany, tak jsme celí bledí jen doufali, že neodletíme i s lopatou, co odplachtila z vedlejší terasy.
Projeli jsme 7 ostrovů a na 3 z nich nocovali, všechno bydlení bylo komfortní. Kromě první noci v hotelu v centru Tromsø jsme bydleli nejdřív v původním bílém dřevěném domě, potom v domě červeném, oba s výhledem, soukromými ložnicemi, balkony.
Stále jsme zastavovali nebo vyráželi pěšky fotit, leckteré fotografické expedice si neodvezou tolik krásných fotek, co my jsme stihli jen tak mimochodem.
Ale to hlavní – v noci jsme se nechávali očarovat prchavou krásou půlnočního slunce.
Půlnoční slunce se kolem půl jedné najednou rozzáří silným, zlatočerveným svitem, jak je nízko nad mořem a svítí ze severu, tak se nádherně odráží a osvětluje měkce krajinu z úplně nečekaného úhlu. Když je navíc ještě teplá noc, jakou jsme my zažili, tak vyhřátý mech, tiché moře, neuvěřitelná záře paprsků slunce a všechna ta zvířátka, která vylezou a brebentí, povídají si, chodí si po svém území, po silnicích, ptáci, co poletují a pokřikují na sebe novinky – to je opravdu magický zážitek. Kolem třetí ráno se čarovné světlo zase změní v denní bílé a noc pokračuje dál.
Trochu jsem měla hrůzu z rozpočtu, cenu jsem kalkulovala ještě v březnu, do června na severu ceny autopůjčoven i ubytování stouply o další skoro čtvrtinu, benzín stál i 72 Kč/l, ale všechno jsme zvládli udržet. Je jasné, že ceny teď pár let klesat nebudou. Na druhou stranu pořád je to za týden ohromných zážitků s veškerým komfortem cena zlatá. Když vidíme, kolik tisíc si cestovky berou třeba jen za půldenní projížďku za město kolem fjordu, nebo procházku po Tromsø, tak cena naší výpravy je pořád úsporná. Je to v podstatě cena lepšího objektivu k foťáku nebo nového iPhonu.
Výprava se povedla skvěle, a i když už jsme zpátky na jihu, kde je v noci nudná tma, tak stále máme kus srdce za polárním kruhem, ve vyhřátém mechu, v paprscích půlnočního slunce.
Fotografie v článku: K. Borková, J. Šimša, H, Hrdinová