Polární Bůh existuje a nad naší únorovou polární výpravou držel ochrannou ruku od začátku až do konce.
V listopadu loňského roku, kdy jsme začali výpravu skládat, byla covidová opatření krutá, testování přímo na letištích, karantény, velké riziko, že by někdo z nás, šesti polárníků, někde uvíznul.
Leden přinesl do příprav další komplikace. Aerolinka zrušila let a my museli rozhodnout, zda zkusíme další lety, mně se dramaticky zhoršilo zdraví – vypadalo to, že nebudu schopná ani dojít do vedlejší místnosti – natož vést a odřídit výpravu na zamrzlé ostrovy.
Na ostrovech mezitím řádilo divoké počasí; vánice, vlnobití, závěje a laviny zavřely spoustu oblastí, o hubu vůbec vycházet ven.
Dva dny před odletem jedna z polárnic navíc zjistila, že ji současná covid opatření nepustí na palubu našeho letadla, tak přibyly starosti s rapid testy i pro let zpátky, zvažovali jsme dokonce variantu návratu jednoho auta z ostrova do městské laboratoře o den dřív, ale i to dobře dopadlo.
Den před naším odletem – 17. února – dorazila do Čech silná vichřice, která lámala stromy, ohrožovala veškerý provoz a letiště zrušilo spoustu letů. Navíc část polárníků se potřebovala dostat na letiště až z Moravy, vlaky nejezdily a autobusy byly vyprodané. Museli jsme se domlouvat už předem a vzájemně se narychlo nabírat autem, abychom se v den odletu brzo ráno mohli všichni na letišti v Ruzyni sejít.
Kontrolou jsme v Praze prošli a od té chvíle už jsme byli miláčky Polárního Boha. Už let byl příjemný. Naše business letenky nám zajišťovaly komfort bez front, čekání na přestupech ve VIP salonkách s mísami výborného jídla i lahůdky na palubě.
První večer v Tromsø jsme sebe ubytovali v útulném hotýlku přímo u přístavu a naše dvě Mazdy v jeskynní garáži. Prošli jsme noční zasněžené město a konečně se nadechli polární atmosféry bez roušek a kontrol.
Druhé ráno jsme se po snídani šli do Polárního muzea poklonit Amundsenovi, Nansenovi a všem dalším polárníkům, objevitelům a hrdinům severu. Cestou si prohlédli nejzajímavější místa v Tromsø.
A pak sednout do aut a vstříc sněhu, horám a našemu ostrovu! Naše dvě auta a střídavé posádky v nich spolu celou cestu perfektně komunikovaly díky vysílačkám, a sněhové hroty udržely naše auta bezpečně na cestě i na tom nejhorším ledu.
Na ostrově na nás čekal krásný bílý dům, pro každého malinká ložnička, pohodlný obývák s jídelnou, prosklené stěny s výhledem na moře a skály. Z domu jsme vyšli rovnou na louku a vlastně už od schodů mohli pozorovat a fotit polární záři. Solární minimum skončilo a silná aurora byla každý večer.
Stačilo jen vyběhnout pár kroků za dům a měli jsme nebeské divadlo přímo nad hlavou!
Několik dní jsme žili jen čistou polární krásou, každý den objevili jiný kout ostrova,ochutnali místní norské speciality, zažili něco nového, něco se dozvěděli. Měli jsme docela pěkný mráz, na ten kraj nečekaný, většinou bývá u moře kolem nuly, my promrzali v noci při sledování aurory i v -15°C. Azurově slunečné dny nám to ale vynahradily.
Tolik míst, výhledů, scenérií jsme měli možnost vyfotit, přesto fotky nikdy neumí vyprávět celou nádheru; ten opojný klid, rozlehlost prostoru, hloubku nebe…
Každý den jsme byli součástí toho, jak se ohromující příroda kolem nás mění každou minutou, jak dýchá. Jak se světlo mění z modročerné na kobaltově modrou, zlatooranžovou, růžovou. Jak se zářivě bílé pláně třpytí v průzračném vzduchu, jak nad modrozeleným ledem zmrzlých vodopádů krouží mořští orli. Viděli jsme původní sámské domky, sušárny tresek, historické dřevěné stavby, ostrůvky i zasněžené pláže.
Jedna skupina se dokonce vypravila neprošlapanou závějí do sedla pod horu Seglu, brodili se sněhem až po pás, vrátili se sice za tmy, ale všichni a v pořádku.
Jeden večer byl věnovaný norskému hrdinovi Janu Baalsrudovi a statečnosti prostých lidí, kteří se nelekli Hitlera a pomáhali své zemi i pod hrozbou smrti. Jeho neuvěřitelná cesta se odehrávala v místech, kudy chodila i naše výprava. Vůbec jsme v tu dobu ještě netušili, jak podobné příběhy se budou odehrávat za pár dní na Ukrajině, jak se historie opakuje dokola.
Poslední den jsme si vyrazili do jiskřivého dne na sněžnicích! Pod námi modré moře, nad námi štíty skal ozářené zlatým sluncem, skvělá túra!
Výprava uběhla hrozně rychle a přišla poslední noc. Směrem zpátky do Tromsø na letiště jsme vyjížděli brzy po půlnoci, byla tma, začínalo mírně sněžit. I tehdy jsme měli štěstí. Hned další den po našem návratu se na severu rychle zhoršilo počasí a oteplení spustilo laviny a závaly, všechny cesty z ostrova byly závorami uzavřené dva dny. Mít letenky o den později, tak bychom zůstali v pasti a na letiště se nedostali.
Vraceli jsme se na pevninu tmavou, tichou, zamrzlou krajinou, jemně poletoval sníh a najednou těsně před autem se vynořili dva obrovští losi.
Kráčeli vznosnou chůzí přes silnici a důstojně vstoupili závějí do temného lesa. Jako kdyby zatáhli oponu za naším slunečným, bezstarostným výletem. Přesně v tu chvíli totiž o dva a půl tisíce kilometrů jižněji právě začínala válka.
Do Tromsø jsme přijeli za magického modrého svítání, na střeše katedrály se s křikem probouzeli ptáci, obří lodě se tiše houpaly v přístavu.
Naposledy jsme se s polární krásou rozloučili a pak už se vznesli nad zasněžené ostrovy. Klidný, čistý a svobodný kraj severní Evropy pod námi zmizel v oblacích a my ještě netušili, jaké válečné hrůze, chaosu a utrpení letíme po nádherném týdnu vstříc.
Foto v článku: František Skála, Jana Skálová, Jiří Hulva, Lenka Lupačová, Kateřina Borková