V září 2023 proběhla zatím nejdynamičtější polární výprava. Všechno, co jsem před odletem slibovala, i před čím jsem varovala, se splnilo.
Sedm polárnic z celé republiky a dva měsíce pečlivých příprav na dálku stvořily neuvěřitelně energickou, svornou a pracovitou posádku. 6 nocí v těch nejpohodlnějších domech, 6 ostrovů, 3 opulentní společné večeře, 900 najetých kilometrů a polární záře v plné síle 4 noci!
Naše polární výpravy jsou jedinečné z mnoha důvodů, jedním z nich je, že se snažím, aby se polárníci už před odjezdem poznávali, učíme se řešit věci společně. Na sever pak neodlétají cizí lidé, ale dobří známí.
Hned na přestupu v Oslo ladíme program podle aktuálního počasí i předpovědi polární záře, ale mraky halí celé severní Norsko. V Tromsø vyzvedáváme v půjčovně auta a projíždíme večerním městem, déšť na předním skle rozpíjí světla semaforů. Zastavujeme se u přístavu a ve slavné pivnici Mack – Ølhallen, přejíždíme klenutý most k Arktické katedrále, brzdíme u každé pamětihodnosti, fotíme z okýnek.
Před naším hotýlkem v přístavu nás ale s blikáním předjíždí a zastavuje Policie. Sevře se mi v krku, protože tady se za přestupky platí pokuty ve výši ročního platu.
Mladý policajt si nasazuje čepici a strašně se směje, my koktáme, že jsme jen hledaly mezi jednosměrkami náš hotel, že hned vyházíme kufry a jedeme vzorně zaparkovat do skalního parkoviště, hele, tady máme řidičáky, tady papíry z půjčovny, cpeme mu pasy – a on se chechtá: „ne, v pohodě, jen že za vámi už chvíli jedeme a vy se tu motáte jako ožralý.“
Druhý den jsme vstaly brzo a po šestichodové snídani hned vyrazily prohlédnout město, nakoupit suvenýry, navštívit Polární muzeum, poklonit se králům i Amundsenovi, objet místní skanzeny i nejužší dům ve městě, poprvé nadechnout oceán na klidné městské pláži, nakouknout do slavné knihovny, ochutnat sobí hot dog i projít si kvetoucí botanickou zahradu.
Po pevnině jsme dojely k mostu na ostrov a po něm už do opravdového dobrodružství, mezi strmé štíty, do strašidelných tunelů.
Na ostrovech jsme bydlely v pohodlných dřevěných domech s terasami a výhledy na moře, 7 polárníků mělo k dispozici vždy 5 soukromých ložnic a minimálně 2 koupelny. Poslední noc jsme měli domy dokonce dva vedle sebe, tedy 4 koupelny a 2 kuchyně! Víc koupelen má už jen Meghan s Harrym.
Ale i když se v domě a na terase žilo krásně, tak jsme tu byly hlavně za prací a tou bylo lovení polární záře. Takže jsme hned druhý večer vyrazily na sedlo za vesničkou, kde je rozhled na celé nebe i výhled na oceán. Polární záře byla ale průsvitná a ze všech směrů se valily mraky, takže spíš se polárníci to lovení učili. Jak nastavit foťáky, kam koukat, co hlídat. Zatáhlo se, začalo poprchávat, tak jsme to otočily domů.
Ujdeme asi 100 metrů a co myslíte. Tady se prostě člověk nemůže koukat potmě pod nohy, protože mezitím se vám nad hlavou nebe roztrhne a vyšlehne zářivý pramen polární záře.
No a takhle si s námi ta holka hrála na schovávanou pak celou dobu. Když jsme se za ní vypravily s velkou slávou a se sofistikovaně načtenými hodnotami ze satelitů a měřáků, tak dělala, že má něco jiného na práci. Jen jsme to třeba ve dvě ráno zabalili, že je zataženo, a aurora žádná, tak si ta opice počkala, až zalezeme do baráku, a spustila ohňostroj.
Další dny jsme hltaly všechny krásy a podoby kraje.
Vystoupaly jsme na skalnatý hřeben pod ikonickou horou Segla, nad třpytivým mořem, kde zažijete extrémní pocity svobody i pokory, stačí jediný neopatrný krok a zřítíte se kolmo do oceánu. Žádná fotka tu sílu zachytit neumí.
Další z ostrůvků jsme navštívily už k večeru, daly si v přírodě pozdní oběd, navečer mi polárnice po sauně naskákaly do moře.
Večer to na žádnou polární záři nevypadalo, Už jsme byly ve svých ložnicích, před půlnocí se ukládám ke spaní, vidím v okně nějaký pruh, pomyslím si – to se asi odrážejí papíry, co mám vedle položené.
Ale – počkej, to není rovnej papír. Tak přitisknu nos na sklo – no hergot! Teď jsem se svlíkla. Tak šup, na noční košili kalhoty, svetr, bundu, foťák do jedný ruky, stativ do druhý, čepici do zubů a plížím se potichu domem po schodech, abych zbytek výpravy v dalších ložnicích nevzbudila.
Na ulici, kde normálně není možné polární záři pro lampy ani vidět, natož lovit, tak se vlní tohle:
Tak běžím aspoň za první domy do mokrý louky, potmě padám, foťák vždy držím nahoře, tak padám na záda i na hubu, ale pár záběrů naslepo cvaknu. Říkám si, že asi jen jednotlivý výšleh, ale ne.
Začalo to i z druhé strany protékat nad hlavou, tak letím do baráku a mlátím na dveře ložnic, lomcuju s ostatními: Poplach!! Je to tu!! Vstávat!!
Ani hasiči nejsou naskákaný v autě tak rychle! Bundy na pyžama a za minutu už obě plná auta pádí na vyhlídku nad mořem.
A tam jindy k nezastavení upovídaná posádka polárníků čtvrt hodiny jen mlčí, ani nedýchá, rozhostilo se posvátné ticho, jen jsme zíraly na ten zázrak.
A zase. Po hodině záře vyhasne, sjedeme ospalé domů, sundáme bundy – no a můžeme letět na terasu znova. Další kolo nádhery. Polární záře si nás už vyzkoušela, že jsme obětaví lovci, tak nám na dobrou noc vysekla nádherné nebeské divadlo.
Moji polárníci objevují skály, fjordy, přístavy, zlaté pláže i staré rybářské stavby a majáky. Vyprávím o historii, lokálních příbězích, geologii, podnebí, zákonitostech i mentalitě kraje.
Stoupáme na blízký kopec, kde stojí pomník rybářům, a kde byla ve strašlivých procesech upálena poslední čarodějnice na ostrově, prolézáme hitlerovské opevnění.
Nutriční sekce stihla mezitím nasbírat nůši zdravých hřibů, křemenáčů a kozáků a večer se v domě vyvářelo, smažilo, byla hostina i se šampaňským!
Hub nám zbylo ještě tolik, že si polárníci dávali výtečné smaženice i k snídani, a poslední večer jsme měli úplně světové houbové rizoto. Borůvky, brusinky a rybíz jako dezert ani nezmiňuji, to bývá samozřejmost. Zatím se na žádné výpravě tolik společně nehodovalo, občas to se svíčkami po stolech připomínalo předvánoční rodinnou atmosféru. Tady ovšem s krásnějšími obrazy za okny.
Ale nejsme tu kvůli houbovým řízkům, jsme tu kvůli práci. A protože jsme už byly všechny pěkně ospalé, tak jsem na tuto noc rozepsala služby. Nebe bylo hodně zatažené, ale ne beznadějně, aurora byla taky tak napůl, takže nemělo smysl ponocovat zase celý dům.
Hlídky jsme měly po hodině jako na táboře, každý musel tu hodinu sledovat na mobilu webkamery, hodnoty solárního větru i sílu aurorálního oválu a hlavně chodit osobně ven kontrolovat nebe, jestli už se netrhají mraky a nejsou vidět hvězdy. Zvážit, jestli je čas ostatní vzbudit, když ne, tak zapsat a předat službu dál, když jo, tak začít mlátit sběračkou do hrnce. Spaly jsme oblečené, služby běžely perfektně, ale k lovení to nebylo.
Další den jsme vyrazily dál po ostrově, na vyhlídky, našly staré sámské domky, útulný hřbitov, poseděly v tradiční kavárně blízko moře a strávili kus odpoledne v národním parku.
Dost lilo, tak jsme se vracely po silnici, kde bylo víc děr než místa kolem, a jednu z děr nám Polární Bůh přichystal jako další zkoušku. Totálně proražená pneumatika na Fordu Kuga, slejvák, 60 km do našeho domu a nikde poblíž žádná civilizace.
Jak v boxech při Formuli 1 se všechny polárnice z obou aut vrhly na řešení. Jedna telefonuje na asistenci, další už nasazuje kompresor na kolo, další připravuje lepící hmotu, další zkouší čísla na půjčovnu, další staví občas projíždějící auta, kolo je ale proražené, vzduch utíká, lepidlo nelepí, asistence by přijela jen auto naložit a odtáhnout, půjčovna dává ruce pryč, je neděle navečer, leje, slavní Záchranáři severských silnic z TV Nova se na nás vykašlali, místní pán, co zastavil, je laskavý, ale pneuservis tu prý nikde není.
S prázdným kolem se jet nedá, tak holky cpou do pneumatiky další várku lepidla i z druhého auta, čekáme, měříme tlak, stále voláme na další čísla, ale Bůh se ustrnul, když nás viděl promoklé a odhodlané to nevzdat, tak za hodinu a půl to vypadá, že lepidlo tuhne. Na palubní desce mi místo všech kontrolek září jen aktuální tlak v té proražené pneumatice a pomalu, krokem se rozjíždíme k našemu domu. Znáte oblíbenou norskou Slow TV, která vysílá několikahodinové přenosy třeba z vnitřku krmítka? Nebo z okna vlaku? Nebo pohled na pletení či hoření v krbu? Tak my takhle civěly celou cestu na tu kontrolku 2,4 baru, jestli kolo drží.
Vydrželo, mezitím se nám ještě po cestě zavřel tunel, tak čekat na technický průjezd, ale nakonec jsme dorazily domů a hned běžely do restaurace, kde nám obsluha, která o nehodě věděla, držela stůl, dokud nepřijedeme. Místní speciality byly vynikající úplně všechny.
No a po těžkém dni, kdy ještě nebylo vyhráno (půjčovna si vymínila, že kolo musíme vyměnit, nevracet auto s pneumatikou jen opravenou), tak se nás zželelo i auroře a přišla za námi až do obýváku. Jak jsem slibovala v pozvánce, tak opravdu – bydlely jsme v domě, kde jsme mohly pozorovat auroru s hrnkem čaje od stolu.
Pondělí nás čekal přejezd na další ostrovy, ale hlavně shánění pneuservisu. Ještě ve vesničce nám poradili opraváře po cestě, tohle kolo neměl, ale byl strašně hodný a obvolával kolegy, kteří ho měli. Takže jsme se tím pomalým krokem doploužily až na pevninu a tam nás už čekal kolega, slíbil rychlou pomoc a opravdu, do hodiny jsme odjížděly s novým kolem jako páni!
Zase jiná místa, jiné výhledy, obchod se sámskými výrobky a přímo na ohni vařená sobí polévka, losík přecházející přes cestu, sobi na loukách, technický div – podmořský tunel, vzácný skanzen, krása na všechny strany.
Na souostroví, kterému se říká Polární Karibik, jsme si nedaly oddych ani chvilku a už jsme zase běžely prozkoumávat okolí. Našly jsme dobré místo na pozorování aurory, vyjely k němu ale až kolem půlnoci.
Polární záře byla neuvěřitelně barevná, rudá, fialová, modrá, žlutá, tančila ze všech stran. Taky byl ale pěkný vichr, lomcoval s námi i se stativem. Kolem druhé hodiny už jsme po páté noci mizerného spánku po sobě pomalu odcházely do našich dvou domů.
Já si ještě dole dávala čaj a uklízela stativ a foťák na zítřejší odlet, najednou koutkem oka něco zahlédnu za oknem, ne, už ne! Už jsem úplně mrtvá! Otevřu dveře na terasu – a tam se nad střechou našeho domu točí takováhle medúza!
Neměla jsem čas skládat objektivy, hledat místo beze světla, ani v ložnici v patře jsem si nezhasla, prostě momentka, medúza, bedla, zázrak, rozloučení a dárek od spravedlivé polární záře, za 30 vteřin bylo po všem.
Do Tromsø na letiště jsme jely jiskřivým ránem, zprava se s námi loučil orel letící nad mořem, zleva nám zakývali na pozdrav sobíci, všechno zářilo barvami, klidem, vůbec se nám nechtělo pryč.
Na přestupu v Helsinkách, kdy jsme už sotva pletly nohama nevyspáním a vyčerpáním, se navrch ještě kompletní pozemní letištní personál rozhodnul ve tři odpoledne odejít domů kvůli nějakým podělaným poukázkám k platu. Takže z minuty na minutu letiště v kolapsu, nikdo neodbavoval, kufry se sypaly na jednu hromadu a nikdo si jich nevšímal, okýnka zavřený, lety na tabuli postupně hlásily zrušeno, asi po 2 hodinách zmizel i let náš. Na informacích fronta na 3 hodiny, vycvičení z našich nočních služeb jsme se i tam střídaly, nikdo nic nevěděl, letiště plné bezprizorných cizinců, jako za blahého covidu.
Nakonec nám dali náhradní let druhý den ráno, padly jsme do mrákot na lavicích, spát nešlo, každých 15 minut ampliony hulákaly, že lety jsou zrušené. Ne asi.
Ani to ale morálku nerozložilo, ani ztracený kufr nás nepoložil. Přiletěly jsme úplně vyřízené, ale šťastné a plné zážitků. A ty se teprve doma v klidu začaly skládat do silného, barevného příběhu, který jsme díky všem chrabrým polárníkům v okouzlující přírodě Arktidy letos stvořily, a do kterého se můžeme v myšlenkách a fotkách už celý život vracet!
Fotky v článku: všichni členové výpravy.