1. Proč se na výpravě nesmí pít a co by se stalo, kdybych si vždy večer otevřel lahvinku?
Norsko je velmi přísná země, co se alkoholu týká. Není tam běžně v prodeji, v barech platí nařízení, že když barman nalije někomu, kdo už vykazuje známky opilosti, tak mu mohou zavřít celou hospodu, nesmí se popíjet na ulici atd.
První riziko je úraz – přiopilý polárník může špatně šlápnout v domě na strmých schodech, smeknout se na kluzkých kamenech před domem nebo uklouznout ve společné koupelně. Ošetření a přivolání sanitky, nebo spíš helikoptéry, protože budeme na skalnatých opuštěných ostrovech mimo civilizaci, by se mohlo opilci prodražit, protože pojišťovny většinou úrazy způsobené pod vlivem alkoholu neproplácejí. A cenu norského zdravotního výjezdu si raději nechtějte představit.
Dalším důvodem je hluk – výpravu se snažíme držet v klidném režimu, bez hulákání, které patří k pánským jízdám, nebo dámským dýchánkům. Vstřebáváme sílu tiché přírody, leckdo si potřebuje zdřímnout, protože dny jsou nabité a v noci se také málo spí – loví se polární záře nebo půlnoční slunce.
Pokud by si dával z placatky někdo, kdo je hlavním nebo střídacím řidičem, tak i to je nebezpečné, může mu zůstat zbytkový alkohol a policie je v Norsku nekompromisní. Pokuty za jakékoliv překročení rychlosti jsou astronomické, při překročení o více než 25 km/hod (tedy stačí chvíli nedávat pozor a jet na čtyřicítce 65 Km/h) už norská policie okamžitě zabavuje řidičák na minimálně 3 měsíce, vyhošťuje, a nezřídka se chodí i do vězení. A pochopitelně zjištění zbytkového alkoholu při sebedrobnější nehodě by byl malér strašný, na alkohol se pojistka, kterou skládáme v půjčovně za leckdy hodně drahé plug-iny, samozřejmě taky nevztahuje.
Výjimkou je ochutnání místního piva při společné večeři jeden z večerů.
2. Proč se na výpravě nejezdí na sněžných skútrech nebo v sobích spřeženích po krajině?
Výprava není určena lidem, kteří aby něco procítili, potřebují adrenalínový zážitek, rychlost a řev motoru. Krajina je tam vzácná tichem, žije v ní spousta zvířat, která hluk ruší. Navíc při rychlé jízdě na skútrech či saních člověk nemůže nic kromě sebe vnímat. Jezdit po krajině na skútrech či se nechat tahat stovkami turistů zmučeným sobím či psím spřežením je podobně divná věc jako nechat se vozit unavenými koníky kolem dokola Staroměstského náměstí v kočáře.
3. Proč je výprava jen na týden, proč to není třeba na 3 neděle?
Výprava není rekreace nebo odpočinková dovolená na zotavenou. Je to několik dní extrémně náročných na soustředění, na spánek, úchvatné východy slunce nás vytahují z postelí už kolem páté ráno, ještě ve tři v noci se nechce opouštět nebe s polární září. Denně na výletech vybíháme z aut fotit, lezeme na vyhlídky, současně musíme stále hlídat počasí, v sezóně být stále soustředění na předpověď polární záře. Takže únava zejména psychická samozřejmě přichází.
Tím, že s sebou vezeme jídlo, tak i to je ideální ten týden. A v neposlední řadě – ceny na severu Norska jsou astronomické, třeba Tromso bylo loni vyhlášeno místem s nejdražším ubytováním na zeměkouli, ceny jsou i dvojnásobné proti New Yorku či Londýnu, takže každý další den by zdražoval výpravu o dalších mnoho tisíc. Polárníci se na této týdenní výpravě perfektně naučí, jak to za polárním kruhem chodí, na co dávat pozor, čeho není třeba se bát, co kde kolik stojí, atd. Takže se pak už mohou kdykoliv s tímto know-how do kraje vrátit a určit si sami, jak dlouho tam budou chtít zůstat.
4. Proč není stanoven přesný termín už v době vyhlášení výpravy?
Do kraje, kam se vypravujeme, nelétá tolik spojů, let je dlouhý a potřebujeme rezervu při příletu, abychom stihli ještě půjčit auto v půjčovně, což dál zužuje výběr.
Ubytování na ostrovech, pokud nechceme spát někde v hromadných ubytovnách po čtyřech na pokoji, také není mnoho. Když chceme bydlet ve vlastním domě, blízko moře, s výhledem a v přírodě, navíc když chceme mít přesně počet ložnic, ale nechceme platit 30.000 Kč za každou noc, tak tam už je na výběr opravdu jen pár možností.
Letenky po covidu výrazně zdražily, takže zkombinovat let tak, abychom netvrdli někde 6 hodin na přestupech a neplatili za letenku 20.000 Kč, a současně bylo zrovna volné bydlení, které vyhovuje počtu přihlášených osob a rozložení singlů a párů ve skupině, je velká alchymie.
Proto je termín zpočátku jen hrubý, pak si přihlášení polárníci nahlásí, zda mají v tom úseku nějaké dny, kdy smrtelně nemůžou – svatba, rok předem zaplacená služební cesta, plánovaná operace – ne že chtěli jet druhý týden v měsíci se švárou na chatu – a tím se vymezí úseky, kam já se musím s hledáním vejít. Někdy je to hodně složité, někdy to jde dobře a můžeme si navíc ještě třeba zvolit, abychom neměli úplněk do polární záře, nebo norský státní svátek, a tak. Celý průběh vybírání konzultuju s polárníky, většinou do týdne od uzavření výpravy už máme pevné letenky i bydlení a polárníci si už v klidu mohou plánovat dny kolem výpravy.
5. Proč bych si měl číst něco dopředu? Já si to chci užít až tam.
Člověk může mít rád jen to, co zná. Samozřejmě, že na výpravě si všechno vysvětlujeme a znovu většinu věcí popisuju a vyprávím, přesto je výborný znát základy už dopředu, aby si na místě člověk už jen doplňoval detaily a pocity.
Je to jako jít na operu, ale nevědět, o čem je děj. Taky to jde, ale když víte dopředu, o co jde, tak se můžete víc soustředit na hudbu, na zpěv, na myšlenky a jednání těch postav, než si dvě hodiny lámat hlavu, proč ten v modrým vrazil meč do toho v červeným.
Je to jako dostat jídlo se zavázanýma očima. Určitě ty jednotlivý sousta pak budou v ústech dobrý, ale když nevíte, na co se dopředu těšit, jestli si na vidličce nesete čerstvou rybičku nebo bramborovou placku, o který jste si v jídelním lístku přečetli, že je s česnekem, tak je to prostě takový celý ztracený v mlze.
Navíc na výpravě vidíme věci, které nám doplňují souvislosti, aha, tady tedy strhla lavina toho statečného Nora, aha, už tu polární záři támhle rozpoznávám, jak přichází, jasně, to jsme si přečetli v mailu, co to znamená, když je zavřený tunel.
6. Proč bych měl poslouchat průvodce? Já se tam nechám odvézt a pak si tam už chci dělat, co sám chci.
Odpovím úryvkem z rozhovoru s dlouholetým průvodcem v Arktidě J. Hvízdalem:
„Jaká platí pravidla v křehkém severském ekosystému, přes která nejede vlak? Co je největší výzva na výpravě s neznámými turisty? Máte nastavena sám pro sebe, ale i pro turisty, kteří si zážitek objednají, nějaká etická pravidla?
Arktida vás uhrane svou autentičností a já v ní chci bezpečně plnit lidem jejich sny. Musím umět číst prostor a připravit se na případné krize. A to je to, co pro mě znamená cítit se bezpečně: moci si užít té divoké přírody, i když v něm hrozí potenciální nebezpečí. A čím lépe se připravíte, tím více si to užijete.
Mít vždy nabité baterky včetně náhradních a samozřejmě životospráva. Čistá mysl a nulová tolerance alkoholu jsou při takové práci samozřejmostí. Kdo jde ráno do fyzicky náročné práce v náročném terénu, ten taky nevysedává do dvou ráno v hospodě.
Obecně má pohyb v divočině určitá pravidla a turisty vedeme k tomu, aby neničili přírodu a neohrožovali sebe ani zvířata, nechodili k ptačím hnízdištím, atd. Ve většině případů to chápou a chovají se podle toho, co jim my guidi říkáme. Horší je to u turistů přesvědčených, že všechno vědí nejlíp a nemusejí guida poslouchat. Takového člověka, a už se nám to stalo, který neposlouchá, zlehčuje autoritu průvodce a jeho instrukce a je arogantní, vyloučíme z výpravy a pošleme domů, protože takové chování ohrožuje nejen pohodu, ale i bezpečnost všech. Samozřejmě stejně striktní pravidla máme nastavena i pro sebe.“