To, co na březnové výpravě za polární kruh potkalo mě a dalších 7 žen, které vyrazily na cestu se mnou, by nikdo předem neuvěřil.
Šest klidných dnů, kdy jsme měly jen vybírat dobré světlo na fotky, meditovat u oceánu, mlčky se procházet ryzí přírodou a mít jedinou starost, jestli ulovíme polární záři, se změnilo ve čtyři dny intenzivní paniky, stresu a bezmoci.
Navíc počasí nám ukázalo, kdo je pánem, a radost se střídala se zoufalstvím snad každou hodinu.
Cestu jsme chystaly 4 měsíce nejzodpovědněji, jak to vůbec lze, všichni členové dostávali pravidelně informace, co si vzít s sebou, na co se těšit, měly jsme připravené přesné plány, věděly jsme, v kolik hodin bude kde slunce nebo příliv, ženy o tom kraji dopředu četly knihy i články na polárním webu, věděly jsme, jak tlustou budeme mít peřinu, kolik nás čeká tunelů.
Amundsen, který tvrdil, že potíže na výpravě nejsou nic jiného, než důsledek špatného plánování, však tentokrát pravdu neměl.
Už v týdnu před odletem začaly některé státy nařizovat různá protivirová opatření, ale Skandinávie ani České republiky se nic z toho netýkalo.
Večer před odletem bylo v naší zemi i v Norsku, kam jsme mířily, pár desítek nakažených, a nikdo netušil, co se za pár hodin ve světě rozpoutá.
Přesto jsem už tu noc nespala klidně.
1. den čtvrtek
Ráno v Praze bylo slunečné a na začátek března hodně teplé.
Naše letadlo vzlétlo z Prahy před polednem, všechno bylo v pořádku, přestoupily jsme v Helsinkách a odlétly dle letového řádu. V 15.38, kdy bylo naše letadlo ve vzduchu, Norsko vyhlásilo první zákaz vstupu cizincům z ohrožených zemí a v Čechách byl vyhlášen nouzový stav.
V letadle nikdo z nás samozřejmě nic netušil, přelétaly jsme naše krásné ostrovy, uviděly pod sebou sněhové království, krásné Tromsø, a byly šťastné, že v 15.50 přistáváme ve vysněném kraji.
Že se něco děje, jsme pochopily, když nám po přistání poručili zůstat na svých místech.
Letušky nervózně telefonují, vybíhají ven a zase přibíhají, chaos, nikdo nevěděl, co bude, rozdávají nám papíry k vyplnění. Jsme první letadlo, které padlo do toho nařízení.
Vyplňujeme, odkud letíme, kam míříme, zda jsme nebyly v ohrožené zemi – Itálie, Čína, Rakousko.
Hodinu jsme zavřeni v odstaveném letadle, děcka brečí, mezitím v letadle asi 40°C, ze všech leje, když už máme teplotu z nervů a hicu všichni, aspoň zapínají klimatizaci. Je to jako ve filmu, na ploše kolem blikají sanitky.
Pak nás po deseti lidech vyvádějí ven, oddělují cizince a místní, a nás ženou po ploše koridorem z policistů v maskách do vojenského stanu, který za námi zatahují zipem. Tam několik lidí v gumových oblekách a s každým z nás vedou pohovor. Dostáváme poučení, že pokud jsme přiletěli ze zemí mimo Skandinávii, měli bychom do karantény, my ale ať jedeme rovnou do místa ubytování, dokončíme pobyt, a pak rychle zpět. Jsme trochu vyděšené, ale pokračujeme podle plánu, jdeme vyzvednout od prosince objednaná auta do půjčovny.
Maník hledá, ale pak gestikuluje, že ty naše manuály nemá ani jeden, že už mu zbyla auta jenom s automatickou převodovkou. Super. Z pěti řidičů tím pádem zůstávají tři, ti další si za automat netroufají, další rozmrzelost.
Už mi jde hlava kolem, ale vím, že jen co vyjedeme, všechno bude zase v pořádku.
Zastavujeme ještě rychle u přístavu, město je klidné, čisté, zasněžené, je malebný večer.
V dálce zahlédneme poprvé jemnou polární záři, jen takový zelený nádech, ale je tu.
Jsme psychicky vyčerpané, diskomfort se zvykáním na jiná auta se projevuje, ale jedeme dál, opouštíme město, mírné sněžení se mění rychle ve vánici, přišla noc a současně s ní i sněhová vichřice a bílá tma. Není pořádně vidět, kam jedeme, před sebou 250 km a žádné patníky s odrazkami, jen zasněžená silnice, sněžné tyče kolem ní, občas projede velký pluh, ale prodíráme se pomalu dál, rychle to totiž nejde.
Když jsme byly asi v půlce a před sebou asi 120 km, tak mi cinkne sms od ubytovatele z ostrova, že kvůli sněhové bouři jsou na ostrově do odvolání uzavřené silnice, do domečku se nedostaneme a musíme zůstat na pevnině.
Pustina, jedenáct večer, vynervované z viru, hladové, řidiči utahaní, mobily skoro vybité, my uvězněné v bouři, nejdražší země a noc před námi. Našly jsme aspoň pumpu, tam sice už zavřeno, ale dobouchaly jsme se na pána, a on že hotel je asi 10 km daleko.
Ten potmě najdeme, normální šedivý nic moc hotel, pokoje mají, platíme cenu, za kterou je v Praze Alcron, a utahané do nich zapadneme.
V meluzíně někdo spal, já byla vzhůru celou noc.