Koncem března roku 1943 se rybářská loď Brattholm konečně dočkala. A dočkal se i Jan Sigurd Baalsrud, vystudovaný kartograf a člen sabotážní skupiny Linge Kompani. Nenápadný rybářský člun s označením M-172-HØ vyráží z přístavu Scalloway na Shetlandech na svou nejnebezpečnější misi.
Je jedním z tisíců plavidel, které Norsko věnovalo spojencům. Královské loďstvo koordinované samotným norským králem i malé rybářské loďky, většina z nich opustila okupované Norsko a pracovala na osvobození Norska i celé Evropy z dálky.
Mezi Britskými ostrovy a Norskem pendlovala malá plavidla a rybářské loďky, říkalo se jim „shetlandský autobus“. Ten umožnil mnoha norským vlastencům uniknout do Británie, kde mohli pokračovat v boji proti okupantům.
Se svou lodí Brattholm unikl z obsazeného Norska a na Island ji nebezpečnými vodami dovezl skipper Alfred Remøy v listopadu 1940. Od té doby sloužila Britské vojenské základně na Shetlandech. Zažila spoustu operací, její posádky se účastnily i vylodění v Normandii, hrdinové, kteří v těžkých zimních podmínkách mezi Islandem, Shetlandy a Norskem prováděli operace, byli často zajati, mučeni a zabíjeni rovnou na moři
Nová posádka měla ale nový rozkaz, ten nejnáročnější. Doplout neviditelně mořem, prošpikovaným německými plavidly a ponorkami, na sever Norska, přes spojku se dostat do Tromsø, vyhodit do vzduchu letovou řídící věž na letišti v Bardufossu, potopit německé hydroplány tím, že se ponoří do ledového moře a připevní na ně výbušniny, podpořit místní odboj a vytvořit novou skupinu protifašistického odporu.
Na palubě, která míří na sever k norským ostrovům, je pět vojáků a sedm námořníků. Dvanáct mužů, včetně Jana Baalsruda. Jsou členy špičkové zpravodajské skupiny Kompani Linge.
Tato norská vojenská jednotka byla školena přímo britským oddělením pro zvláštní operace a jméno nesla po Martinu Lingem, který padl na začátku války při jedné sabotážní operaci na Lofotech. Asi nejznámější mise sabotážních komand tvrdě vycvičených v Británii byl útok na výrobnu těžké vody v Rjukanu.
Domácí odboj Milorg byl v perfektním radiovém spojení s exilovou vládou Svobodné Norsko, kterou řídil král Haakon z Londýna, spolupracoval se skupinou Linge Kompaniet, a pokud znáte nejslavnějšího odbojáře druhé světové války Maxe Manuse, tak ten prováděl většinu svých úspěšných záškodnických kousků jako člen Linge Kompaniet. Společnost Linge byla nejlepší sabotážní organizací ve Spojeném království za druhé světové války a její členové měli čest vítat po osvobození krále Haakona ve vlasti jako první.
Jan Baalsrud, kterému bylo 25 let, měl za sebou už tři roky výcviku i praxe, odešel sloužit své zemi jako mnoho mladých norských chlapců hned na začátku války, během invaze v roce 1940. Bojoval u Oslofjordu, jako vyškolený taktický špion se přes Švédsko, Afriku, USA dostal do Británie, a tam vstoupil do Linge Kompani. Patřil na člunu k nejzkušenějším, ale velitelem této nebezpečné mise s krycím názvem Martin Red byl jiný muž – poručík Sigurd Eskeland.
Muži na palubě jsou v civilu a dělají, že sudy na sledě jsou plné sleďů. Mají sebevědomí, ale i strach, v Tromsø a jeho okolí je gestapo na každém kroku. Přesto vědí, že jejich oběť stojí za záchranu možná stovek životů dalších. Vše pro Norsko – je jejich pozdravem.
Sudy nejsou plné sleďů, jsou plné výbušnin a zbraní, Brattholm jich veze celkem osm tun. Kromě toho jsou na palubě i důležité dokumenty pro norský odboj a radisty. Plavba se protáhla, motor zlobí, a velitel Eskeland s kapitánem Kverhellenem musí pátý den plavby změnit plány.
Původní plán přistát u Tromsø je nebezpečný, hlídková loď slídí u pobřeží, proto vybírají odlehlý ostrůvek Rebbenes severněji v moři a v Toftefjordu vyhazují kotvu. Ze tří stran jsou skály, loď vypadá v zátoce výborně schovaná, je třeba navázat kontakt s důvěryhodnými spojkami na pevnině.
Od této chvíle se ale štěstí od norské lodi odvrací. Nad člunem neustále přelétává německé průzkumné letadlo. Vlajku už schovali, ale prozrazení je stále ve vzduchu. Vybíhají na zasněžený ostrov a podle mapy kontaktů bouchají na obchodníka, který by o nich měl vědět a pomoci jim. Ten ale zemřel, aniž se to v Londýně někdo dozvěděl, a naši špioni mylně prozrazují plány a nabízejí 5.000 norských korun úplně cizímu člověku se stejným jménem.
Ten v hrůze, která v Norsku panuje, dostane strach o svůj život, že jsou to provokatéři, a neprodleně plní občanskou povinnost. Ještě o půlnoci volá přes ústřednu veliteli oblastní policie na Karlsøy Hoelovi a celý incident nahlašuje. Nenahlásit – co ví Sørensen, jestli by nepopravili jeho i rodinu.
Kolaboranstký velitel policie Hoel nelení a zprávu hlásí do Tromsø na státní policii a na gestapo. Radost má i velitel SS Stage. Konečně se za léta služby dočkali velké ryby. Hoel je po skončení akce německými veliteli odměněn.
Tím začíná velký příběh o odvaze a obětavosti norského lidu, o jeho soudržnosti, o hrdinství a vůli přežít. A také příběh o zradě, o smůle, o sadismu nacistických mučitelů, kteří z nepovedené sabotážní akce udělali věčný symbol odporu, pro který budou Norové už navždy ochotni zemřít.
Mezitím z přístavu v Tromsø vyráží německá minolovka R56, cestou nabírá na palubu šerifa Hoela, a míří do Toftefjordu hledat loď Brattholm. A nalézá ji.
Posádka Brattholmu po cestě odpočívá v podpalubí, kulomety jsou demontovány v sudech. Němci zahajují palbu na Brattholm. Když se posádka a vojáci dostanou na palubu, střelba z německé lodi jim nedává šanci, vědí, že loď je ztracena. Musí co nejrychleji vyhodit do vzduchu loď se všemi papíry, kódy a veškerým vybavením. Část jich skáče do pramice a veslují ledovou vodou ke břehu, vojáci Linge zapalují rozbušky v podpalubí a rychle polévají benzínem dokumenty.
Německá loď se blíží k Brattholmu, vojáci se skrývají v člunu a ve vodě za ním. Když zbývá 90 vteřin do výbuchu, který by měl s Brattholmem rozmetat i německou hlídkovou loď i s Němci, tak norští špioni v dalším člunu odplouvají k pevnině.
Bleskla ale jen rozbuška a Němci pochopili, co se děje. Rychle ustupují a následný obří výbuch je téměř nezasáhne. A tak začínají střílet na prchajících dvanáct mužů, potápějí jejich čluny, naženou je do mrznoucího moře a prvního – nejlepšího přítele Jana Baalsruda – zastřelí hned na pláži. Zbylí vojáci se třesou zmrzlí z vody s hlavněmi v týle, v chaosu utíká Jan Baalsrud a začíná jeden z největších úniků všech dob muže, který se nikdy nevzdal.
Jako jediný při útěku ještě opětuje palbu svou malou pistolí, která ale vynechává, protože v ní zamrzá voda, kterou nabral v moři. V patách jsou mu čtyři nacisti, dva z nich Baalsrud v běhu zastřelí, další dva v panice obracejí zpět. Dostal zásah do nohy, krvácí z chodidla, ale utíká po sněhu přes kopec a přeplavává ledovou vodou na další ostrůvek.
Tam se vpotácí do prvního domu, na který narazí, a padne vysílením, chladem a ztrátou krve. Netuší, jaké peklo se mezitím odehrává na pláži, kde zůstali jeho spolubojovníci, netuší, jaká bolest a utrpení ho čekají, netuší, že se právě stává symbolem norského protifašistického odporu.
Kromě vojáků wehrmachtu ho ale pronásleduje i jednotka SS vedená Kurtem Stagem, který je nechvalně proslulý tím, že mu ještě nikdy nikdo neunikl. Ví, že mužů mělo být dvanáct a nespokojuje se s jedenácti zajatci. I když ho všichni přesvědčují, že Jan Baalsrud nemohl vysílený a postřelený přeplavání na vzdálený ostrov v ledové vodě přežít, tak Stage nemá klid a dokud neuvidí Baalsrudovo tělo, bude ho hledat.
Zprávu do Berlína Stage nechce poslat, chce být dokonalý a pochytat a potrestat všech dvanáct sabotérů. Ale má jich zatím v budově gestapa v Tromsø jen jedenáct. Uniká mu dvanáctý muž.
Muži z Brattholmu jsou postupně předvoláváni k výslechu. Po výbuchu lodi Brattholm zůstala na hladině plavat aktovka se zbytky dokumentů a Stage chce zjistit víc. O nich i o Baalsrudovi. K mučení povolává nejnenáviděnějšího sadistu a primitiva – Schmitta. Současně odvolává z chodeb vyšetřovny personál, aby nebyli svědci, příšerný křik mučení se rozléhá až do ulic Tromsø.
Ti, kteří zatím nezemřeli, jsou zmasakrovaní po výsleších, mají rozbité obličeje, zkopaná těla, pod nehty zabodané tlusté jehly, ti šťastnější omdleli ve zkrvavených postelích, nepromluvil však ani jeden.
V dalších dnech je povoláno jiných 20 norských zajatců z blízkého tábora, aby si vyfasovali na gestapu lopaty, půjdou kopat na střelnici Grønnåsen hrob. Vězni si jsou jisti, že to bude jejich hrob. Velitelé ale přikazují, že stačí hrob pro osm. Navečer je před gestapem do kamionu naloženo to, co zbylo ze zmučených sabotérů, poslední část cesty se musí k hrobu sami dobrodit blátem. Němci je seřadí zády k díře a pak je, pár tónů poté, co odsouzenci začnou z posledních sil zpívat hymnus „Bůh žehnej naší drahé vlasti“, výstřely do břicha z asi 10 metrů popraví. Ne všichni jsou ale mrtví hned, některé musí gestapáci dorazit zblízka. Měli by si zapamatovat jejich obličeje, protože se jim do jejich jedenácti zmučených rozbitých tváří budou muset za nějakou dobu znovu podívat.
Håkon Sørensen, ten, na kterého se dotkloukli jako prvního, a který vše pro jistotu ohlásil, dostal od Němců jako poděkování 5.000 norských korun, deset lahví alkoholu, třicet balíčků cigaret a tři slaninové klobásy.
Nastavte si, jestli chcete, zaslání nového článku mailem, tak nic nepropásnete. Kolonka pro váš mail je vpravo na boční liště.
Fotografie jsou přebrány z historických dokumentů a z ukázek filmu Ni liv a Den 12. mann.