Jan Baalsrud unikl svištícím německým kulkám, ale vyhráno ještě zdaleka nemá. Potřebuje se dostat do neutrálního Švédska, odkud by se mohl bezpečně vrátit do Anglie, podat zprávu a znovu se zapojit do odboje.
Přeplaval a přebrodil se 60 metrů ledovou vodou a prchá před Němci, kteří právě potopili vrak explodujícího člunu sabotážního komanda. Za sebou nechává své kolegy, jeden už leží zastřelený na kameni u vody, slyší stále střelbu, výbuchy a křik. Utíká závějemi do strmého kopce s ustřeleným chodidlem, má jen jednu botu, druhou ztratil ve vodě. Nemá mapu, jídlo, vodu ani plán. Je v polární pustině, je konec března, což jsou sice už delší dny, ale stále ještě kruté mrazy, je promočený, voda na něm zamrzá, je hladový a jenom utíká.
Jeho další cesta je rekonstruována ze vzpomínek jeho a jeho zachránců, válka byla v polovině, nikdo neměl hodiny, zápisníky, každý jen bojoval den za dnem o holý život a osvobození přišlo za více než dva roky od Janovy cesty.
Na severu, na malebných ostrovech, kde se Jan Baalsrud teď ocitnul, je málo staveb, málo lidí. Jeden, dva dřevěné domky v celém dlouhém fjordu, na celém ostrově, občas seník nebo dřevěná kůlna na lodě a ryby. Krajina je tam ohromná, klidná nádhera zasněžených skalnatých ostrůvku v tmavomodrém moři, jiskřivé nebe, jako kdyby válka byla jinde. Ale není. Smrtelné nacistické nebezpečí je všude, i tady.
Prvními, kteří Janovi Baalsrudovi pomohli, dotáhli ho zmrzlého domů, byli Anna a Haldis Idrupsenovi. Farma Haugland na ostrově Hersøya je nyní už opuštěná, část je zrekonstruovaná pro cestovatele. Na ní dostal Jan Baalsrud poprvé jídlo, zahřál se, dostal suché oblečení. Anna a Haldis byli jen prvními dvěma v dlouhé řadě statečných lidí, kteří riskovali své životy, aby se mohl dostat, kam potřeboval.
Vzdušnou čarou není Švédsko daleko, nějakých 150 km. Ale krajinou, kterou se v podstatě nedá projít. Na těch málo pevných cestách kolem moře hlídkuje gestapo, zbytek jsou strmé skály nebo voda, přes kterou se dostat je ještě nebezpečnější. Hned na ostrově Ringvassøya cestou do Dåfjordbotnu Jana Baalsruda zastihne silná bouře. Je na největrnější a nejoblačnější straně Evropy a ledové blizzardy, které za pár hodin navanou pět metrů sněhu, jsou zde v zimě a na jaře běžné.
Mapy a kompasy z Anglie samozřejmě rozmetal výbuch na lodi, ale ví, že musí na jih a pomáhá mu i obrázek, který mu nakreslila malá holčička v jednom z domů, do kterého doklopýtal.
Kraj je neskutečně chudý, lidé žijí v malých chaloupkách, které profukují mezi prkny, živí se rybami a jako vzácnost seženou bramboru nebo vajíčko. Tvrdý život a nebeská krása krajiny z nich však za staletí vytesaly silné, skromné a pevné tvory, kteří by svou nádhernou zemi nedali nepříteli za žádnou cenu.
Jan Baalsrud se na prvních zastávkách pozdrží vždy jen pár dní, gestapo prohledává domy, hlídkuje na cestách, nad krajinou přelétají nacistická letadla a v městečkách se prohánějí německá auta. A je to vždy podobné. Místní se nejdříve leknou jeho vyčerpané a omrzlé tváře, ale pak pochopí, že prostě pomoci musí.
Samozřejmě vědí, že jim hrozí smrt. Vypálené a vyvražděné městečko Telavåg – norské Lidice – je ještě čerstvý zážitek, neuplynul ani rok. I tam občané skrývali dva muže s Linge Company. Byli objeveni a strhla se přestřelka, kterou odnesli i dva gestapáci. Muži, ženy, děti, zvířata, domy, na všem se Němci pomstili. V každé zemi vytvořili ten nejhrůznější odstrašující případ.
Přesto se norští vesničané z chudého severu nevyptávali, ale jednali. Aby Jan chránil ty, kteří mu pomohli, nikdy neřekl, odkud přišel, a když odešel, nikdy jim neřekl, kam má namířeno. Věřili, že i když nevědí, co je zač, tak že pomáhají správnému člověku, který za ně bojoval, že i oni tím bojují a dokazují svou věrnost zemi i milovanému králi.
Jan Baalsrud dostává jídlo, suché oblečení, vlněné prádlo, obvazy, přespání ve stodolách, rady a varování o německých informátorech, kterým se musí vyhýbat. Více než třicet mladých i starých norských vlastenců, které cestou potkává, mu pomáhají, dodávají sílu, přestože vědí, že riskují život. Ale Jan Baalsrud musí jít dál. V noci ho převážejí potichu místní rybáři schovaného v lodi přes vodu, domlouvají se mezi sebou ze sousedních vesnic, předávají si ho na půli cesty. Riskují vše, protože německé hlídkové čluny jsou všude, ale vědí, co je třeba udělat. Jan se musí dostat na pevninu a pokračovat do Lyngenfjordu. Ale na pevnině nemůže použít žádnou schůdnou cestu, všude pročesávají kraj Němci.
Dostane konečně i lyže, protože bez nich zasněžené štíty překonat vůbec nemá šanci. Mapu má v hlavě a pamatuje si, že do hor vede sobí stezka, a že by se po ní mohl dostat přes hory dolů k fjordům a blíže k švédským hranicím. Přechod přes hory je zásadní, ale Jan Baalsrud není dobře vybaven a ani lyže nejsou ve sněhové pustině záruka.
A majestátní Lyngenské Alpy jsou zrádné.
Odpoledne se zvedá vichřice od moře, Jan se prodírá mezi obřími balvany do strmého svahu, brodí se sněhem do pasu, vidí před sebe jen pár metrů, zabloudil, sněhová bouře ho oslepila. Aby zjistil, kterým směrem má jít, aniž by spadl z útesu, dělá sněhové koule a poslouchá zvuk, který vydávají při dopadu na zem. Ze strmé hory Jaeggevarre, 900 m, se najednou utrhne lavina a strhává i jeho, Jan se zřítí sto metrů zpátky do údolí.
Nikdo neví, jak dlouho pod ní zůstal pohřben, než se začal probírat z bezvědomí, ani on to neví, má otřes mozku. Ztratil lyže, hole, batoh a jídlo. Nemá tušení, kde je. Bouře ho pohltila na čtyři dny, obě nohy mu omrzly, sněžná slepota se rozvinula, začal halucinovat. Čtvrtý den se počasí uklidnilo, a on doklopýtal do Furuflaten, malé vesnice v Lyngenfjordu.
Tady potkává rodinu Grønnvollů, kteří jsou aktivní v místním odboji. Měl štěstí, protože ve vedlejší budově školy bivakovali němečtí vojáci. Navzdory riziku Marius a Gudrun Grønnvollovi skryli Jana Baalsruda na statku. Gestapo ale prohledává domy, hledá ukrytá rádia i jakoukoliv stopu po odboji. Blízko prozrazení je Jan velmi často, jednou pátrá gestapo přímo ve stodole, kde se Jan ukrývá, přes stvoly sena vidí ruce gestapáka, který hledá dvanáctého muže, prohledává stodolu, ale neobjeví ho. Další okamžik na omdlení pro něj i pro rodinu, která ho schovala.
Je jasné, že na farmě Jan zůstat nemůže, proto se chystá další transfer do malé chatrče v Revdalu. Po vší té hrůze je kůlna docela pohodlná, sice si umíme představit, jak příšerné byly noční mrazy dubnového polárního vnitrozemí, a že v chatrči byla zima jako venku, ale pro Jana Baalsruda je to aspoň střecha nad hlavou a chatrč přejmenovává na Hotel Savoy, nostalgickou vzpomínku na taneční čaje v Londýně.
Zdravotní stav se mu ale zhoršuje, prochladnutí dělá své a omrzliny na prostřelené noze se nehojí. Horečky a zápach hnijícího masa ohlašují těžkou gangrénu, lékaři ani léky v pustině za polárním kruhem nejsou, Jan Baalsrud musí jednat. A rychle. V noci horečkami blouzní, otrava krve postupuje do těla. Tak Jan Baalsrud vyndavá kapesní nožík, alkoholem polévá zanícenou nohu, zbytek do sebe kopne na kuráž a potmě, s roubíkem v puse si odřezává první články zčernalých prstů.
Nocí se nese křik, ale nad štíty se vyhoupne polární záře, zastaví Janovu horečku, uklidní poplašená zvířata, krajina se pod jejím zeleným svitem zase ztiší.
Infekce je zažehnaná, ale stav nohou mu už nedovoluje chodit a Jan přemýšlí, zda nebude lepší ukončit utrpení a nevydávat další vesničany smrtelnému nebezpečí. Ví dobře, že 12. října 1942 vešla v platnost nová vyhláška O ochraně okupovaných norských území, kde první odstavec uvádí, že „kdokoli, kdo poskytuje přístřeší nebo jakýmkoli jiným způsobem podporuje agenty nebo osoby pracující pro nepřátelský stát“, bude odsouzen k smrti.
Ale pokaždé ho znovu zalila síla přežít a pocit, že když vesničané vkládají tolik energie a rizika do jeho záchrany, koordinují pomoc, tak on se vzdát nesmí.
Dole u vody už je ale nebezpečné zůstat a muži z Furuflaten se domlouvají a společně táhnou Jana Baalsruda do dalšího kopce, aby ho posunuli zase blíž k hranicím Švédska. Truhlář sice narychlo vyrobil sáně pod nosítka, ale i tak je cesta závějemi do strmého svahu komplikovaná. Nosítka jsou vždy hodně nakloněná a Jana Baalsruda buď příšerně bolí zanícené nohy, jak do nich nateče krev z téměř postaveného těla, a když poprosí, ať ho obrátí, tak hlavou dolů zase okamžitě omdlí. Muži nosítka střídavě otáčejí co nejčastěji a žertují, že to má i s kolotočem, ale podaří se jim ho dostat do jeskyně v Manndalen údolí. Tady ho zanechávají mezi kameny ve sněhu, v promočeném spacáku, že zítra přijdou a předají ho dál.
Jan Baalsrud uvázaný na nosítkách, v mrazu, s bolestmi a blízko smrti je rád a samozřejmě počká do zítra. Věří, že cíl je blízko.
V tu chvíli netuší, že se rychle zhorší počasí, muži se špatně dohodnou na předávacím místě, gestapo bude patrolovat dole ve vesnici a Jan Baalsrud bude muset strávit o samotě, hladu a v mrazivých zasněžených horách dalších nepředstavitelných dvacet sedm dní.
Pokračování zde: https://srdcezapolarnimkruhem.cz/2021/05/09/jan-baalsrud-velky-pribeh-o-odvaze-a-obetavosti-norskeho-lidu-a-vuli-prezit-3-cast/
Nastavte si, jestli chcete, zaslání nového článku mailem, tak nic nepropásnete. Kolonka pro váš mail je vpravo na boční liště.
Fotografie jsou přebrány z historických dokumentů a z ukázek filmu Ni liv a Den 12. mann.