Statečný Marius Grønvoll se stává koordinátorem pomoci a přesunu Jana Baalsruda z vesnice u fjordu přes hory až ke švédské hranici.
Vzdušnou čarou to může být nějakých 40, 50 kilometrů, ale ten terén, strmé štíty, lavinové svahy, náhorní plošiny, kde každý den vanou ledové blizzardy, a zamrzne všechno na kost do pár minut, je v zimě téměř k nepřekonání.
Vyčerpaného Jana Baalsruda si měly jednotlivé skupiny norských vlastenců předávat na domácích saních tak, aby nikdo z místních nechyběl dole ve vesnici moc dlouho. Němci kontrolují vesničany, a kdyby viděli, že několik mužů odchází do hor, nebo nedej bože Baalsrud byl objeven, byli by s nimi popraveni i všichni ostatní obyvatelé Manndalenu.
Jan měl počkat připoutaný k nosítkům v zasněžené jeskyni v horách za vesnicí jeden den. Plán se ale rozpadá a z jednoho dne, na který měl i jídlo, se stal týden. Nejdřív chlapi z Manndalenu nemohli vyrazit, protože vesnicí obchází německá hlídka. Jen co za pár dní odjede, začne příšerná sněhová bouře, která trvá další čtyři dny. Když muži konečně vystoupají na místo, kde Jana nechali, zjistí, že ho kvůli obrovskému množství nového sněhu nemohou najít.
Ve čtyři hodiny v noci se musí vrátit do vesnice – bez Jana. Nakonec ho další den vykutají zpod hluboké závěje ve zbědovaném stavu. Jan ležel skoro týden nehybně v promočeném spacáku ve vlastní moči a výkalech, vyhublý, s proleženinami na zádech a znovu postupující gangrénou.
Poté, co byl znovu nalezen a zázrakem stále naživu, ho muži z Manndalenu chtějí táhnout na nosítkách směrem k hranici. Ale osud dává další a další rány. Jan je v příliš špatném stavu, aby ho Marius s muži snesl zpátky do vesnice, Nils a Peder, kteří ho měli převzít, nenašli kámen, u kterého si ho měli předat, a křičí kódové heslo – Dobrý den, gentlemane – u jiného kamene.
Marius sežene pastevce sobů Aslaka Baala. Ten shromažďuje velké stádo sobů, které zjara vždy žene na jih. Myslí si, že bude schopen dostat Jana přes hranice do Švédska. Ale i tady plán selhává. Aslak Baal a stádo sobů zůstávají na náhorní plošině a čekají na Olmmaijavri, zatímco muži z Manndalenu je čekají na Olmmaivaggi.
Kvůli opět se zhoršujícímu počasí a únavě musejí tento plán opustit a Jana Baalsruda znovu schovat před vypuknutím další bouře do nové díry, do skalní průrvy. Jan je na pokraji smrti vyčerpáním, váží méně než 40 kg. Gangréna se šíří po zbylých prstech nohou do těla a on si postupně o samotě odřezává černé konce prstů na nohách kapesním nožem.
Muži z Manndalenu usoudí, že před transportem přes hranice se musí trochu vzpamatovat a nabrat sílu, nosí mu jídlo od dobrovolníků z vesnice.
Aslak Fossvoll je jedním z nich. Spolu s Mariusem Grønvollem je tím, kdo pro Jana znamená nejvíce a s kterým je Jan nejsilněji citově spojen. Aslak pomáhá s většinou věcí, je Janovi Baalsrudovi nejbližším přítelem, nosí mu kromě jídla a léků i malé radosti. 17. květen – Den ústavy – je pro Nory důležitý a dojemný den, slaví nezávislost už více než sto let. Lidé z fjordu dali dohromady přísady na malinký dort a společně ho Janu Baalsrudovi k výročí upekli, děti namalovaly vlaječky, kterými se jinak, když není válka, celá země zdobí. Navzdory zimě a další amputaci Jan pomalu zesiluje, sice blouzní a slyší hlasy lidí z minulosti, ale také přemýšlí nad těmi, kteří mu pomáhají. Existuje někdo, kdo musí hladovět, protože on dostane jídlo? Ohrožuje život někoho jiného? Tyto dny byly nejhorší v Janově životě, v jeskyni strávil skoro měsíc a byl blízko sebevraždě.
Ale na náhorních plošinách začíná tát, je konec května a poslední šance dostat Jana do Švédska na saních po sněhu.
Norští sámští vlastenci vyzvedávají Jana v díře, převážejí ho k hranici s Finskem a tam ho předávají bratrům Aslakovi a Thomasovi Baalovi. Ti Janovi Baalsrudovi obléknou sámský svetr a čepici, domorodí Sámové vědí, co dělat, byli velmi silnou odbojovou skupinou za druhé světové války a srdnatě se podíleli na osvobození Norska. Jan Baalsrud je příliš slabý na to, aby řídil soba sám, ale sedí za Thomasem v saních s tím nejsilnějším sobem.
Se stádem sobů a německými pronásledovateli v patách přejíždí Jan Baalsrud v úterý 1. června, devět týdnů poté, co uprchl před Němci z Toftefjordu, švédskou hranici. Bylo to o chlup, ale sturmbannführer Kurt Stage ho už nedostane.
Po 63 dnech je na svobodě, v slzách je on i všichni obyvatelé Manndalenu, kteří s jeho záchranou pomáhali.
Hned po překročení hranice ho letadlo britského Červeného kříže přepravuje do nemocnice ve švédském Bodenu.
Když ho v nemocnici přijímají, váží sotva 35 kg, jeho nohy jsou od omrzlin modročerné až po kolena, totéž prsty na rukou. Lékaři nic neslibují, ale většinu omrzlých částí těla se jim podaří zachránit. Jeho doktor chválí chirurga, který mu odstraňoval 9 prstů na nohou. „Mockrát vám děkuji, doktore. Ten chirurg jsem byl já,“ odpovídá Jan Baalsrud.
Co se stalo s Janem Baalsrudem dál, jak žil do konce války a pak po ní, jaké další tragedie ho potkaly, co se stalo s jeho zachránci, jak dopadli němečtí vrahové a co na to všechno král, se dozvíte v dalším díle.
Pokračování zde: https://srdcezapolarnimkruhem.cz/2021/05/16/jan-baalsrud-velky-pribeh-o-odvaze-a-obetavosti-norskeho-lidu-a-vuli-prezit-4-cast/
Nastavte si, jestli chcete, zaslání nového článku mailem, tak nic nepropásnete. Kolonka pro váš mail je vpravo na boční liště.
Fotografie jsou přebrány z historických dokumentů a z ukázek filmu Ni liv a Den 12. mann.