Jan Baalsrud byl po dramatickém útěku ledovou pustinou s gestapem v zádech nakonec převezen na sobích saních do neutrálního Švédska a ihned transportován do nemocnice v Bodenu. Hospitalizace se protáhla na několik měsíců a součástí léčby a rekonvalescence bylo i to, že se musel naučit znovu chodit bez prstů na nohou. Trvalo to půl roku, než začal chodit bez opory.
Po každé akci musí agenti vždy napsat zprávu o průběhu akce. Přestože už byl poručík Baalsrud v té době slavný a obdivovaný, že přežil všechna zranění, plavání v ledové vodě, postřelení, promrznutí, zavalení lavinou, přechod hor ve sněhové bouři, několik dní ve sněhu bez jídla a pití, nemoci, gangrénu, přestřelku s Němci, tak když píše v září 1943 zprávu, je to velmi strohé. O tom, jak byla expedice zrazena, o útoku na loď, o zajetí jeho spolupracovníků, o jeho útěku. Všechno je označené červeně v režimu Nejtajnější, ale třeba o vlastní amputaci prstů kapesním nožem, aby zabránil otravě krve, v ní nenajdeme zmínku. Prý psal jen to důležité.
Když se vyléčil, podařilo se mu dostat zpět do Anglie a zůstal aktivní v odboji až do konce války. Trénoval další norské vlastence v Kompani Linge, kteří se vraceli do Norska, aby pokračovali v boji proti Hitlerovi. Tragédie se skupinou „Martin“ také vedla British Special Operations Executive group ke změně plánů. Bylo rozhodnuto, že vojenské skupiny v severním Norsku budou organizovány už ne z Anglie, ale ze Švédska.
Po skončení války se Jan Baalsrud vrací do Oslo za rodinou, kterou neviděl pět let. Je přivítán i králem Haakonem, už jako čestný člen Řádu britského impéria obdrží medaili Svatého Olafa s Dubovou ratolestí. Aktivně se angažuje v Unii norských válečných invalidů a v letech 1957 až 1964 je jejím předsedou. Zpátky se vrací i do firmy svého otce na výrobu nástrojů.
Každého prý okouzlil svou nenápadnou silou a skromnými slovy, kterými vyprávěl o tom, co se stalo. Lidé říkali, že válečný hrdina Jan Baalsrud měl devět životů. Zázrak, že přežil, a vysvětlení „fenoménu Baalsrud“ není jen v síle a štěstí, ale také ve schopnosti žít pouze v přítomnosti. Jan sám po válce řekl: „Mám schopnost blokovat budoucnost. Žil jsem jen pro příštích 10 sekund. Byla to nejdelší perspektiva, na jakou jsem v nejtěžších chvílích myslel.“
V roce 1951 se oženil s Američankou Evie Millerovou. Ale Janův nový život ovlivňují také tragédie. První dítě zemřelo ve věku jednoho týdne v lednu 1955. V roce 1958 se jim narodila holčička Liv, ale nedlouho poté umírá také Evie a Jan zůstává sám s malou pětiletou dívkou. Ačkoli vypadal na veřejnosti klidně a sebevědomě, bojoval s depresemi a nočními můrami. A po zraněních, která utrpěl, míval často silné bolesti v nohou. Janovi lépe vyhovovalo teplejší klima a v roce 1962 se přestěhoval na Tenerife. Tam se znovu oženil se Španělkou Teresou Balmesitou, s ní začal s pěstováním pomerančů a poté s chovem prasat.
Před smrtí se však vrátil do milovaného Norska. „Smrt je přítel,“ říkal. Věděl, o čem mluví. Potkal ji v životě mnohokrát. Baalsrud vždy jasně prohlašoval, že se nepovažuje za hrdinu, ale že skuteční hrdinové byli ti, kteří mu poskytli pomoc během cesty z Toftefjordu do Švédska. Jak důležité to pro něj na konci jeho života bylo, potvrzuje skutečnost, že se jeho posledním přáním stalo, aby jeho popel byl pohřben v Manndalenu. V údolí, kde strávil nejkrutější dny v zasněžené díře, a kde den za dnem vesničané z Manndalenu nasazovali životy, aby se o něj postarali. A to se také stalo.
Jan Baalsrud zemřel 30. 12. 1988 ve věku 71 let a jeho popel leží ve stejném hrobě, jako popel jeho nejmilejšího kamaráda a zachránce Aslaka Aslaksena Fossvolla.
Aslak Fossvoll (1900 – 1943) zemřel na záškrt několik týdnů poté, co Jan Baalsrud bezpečně dorazil do Švédska.
Jejich společný náhrobní kámen je na hřbitově Sandeng v Manndalenu skromně umístěn vedle plotu blízko vchodu a nijak se neliší od ostatních náhrobků.
Na kameni, který byl přivezen z Toftefjordu, stojí: Děkuji všem, kteří mi v roce 1943 pomohli ke svobodě.
Deset důstojníků gestapa, kteří mučili a popravili osm členů posádky MK „Brattholm 1“, dostali koncem léta 1945 rozkaz vykopat těla z masového hrobu v Grønnåsen Skytebane, nejprve pomocí rýčů, poté rukou, aby nedošlo k poškození těl. Lezli v bahně po kolenou, ve stejném bahně, do kterého před popravou zahnali norské vlastence, a odkrývali dlaněmi mrtvé tváře svých obětí. Byl to dobrý trest. Těla už byla po dvou letech v pokročilém rozkladu a novináři popisovali nasládlý pach, který se linul toho dne mlhou nad Tromsø. Některá těla byla ještě svázána řetězy, v hrobě se našla i prázdná lahev od alkoholu, který dostali tehdy němečtí vojáci před střelbou na kuráž.
Těla museli potom Němci i umýt, než je umístili do rakví. Vše bylo dokumentováno vojenským fotografem. Po formální identifikaci obětí následovala pietní kremace a urny s popelem byly odeslány do jejich domovů, kde byli všichni muži s poctami konečně pohřbeni svými blízkými.
Stíhání mučitelů bylo po válce problematické, protože hlavní cíl, Kurt Stage, nebyl v norské vazbě. Byl popraven za válečné zločiny až v roce 1947 ve Slovinsku. Proti čtyřem dalším, kteří byli v případu obviněni, nebylo zahájeno žádné trestní stíhání.
V místech, kde se odehrála v roce 1943 poprava a v roce 1945 vyzvednutí těl z masového hrobu, byl 15. 10. 1991 odhalen králem Haraldem V. skromný pomník – Brattholm monument. Stojí v areálu Arktické univerzity, u cesty z nynějšího parkoviště. Jsou na něm jména padlých a stručný příběh. Kolem jsou valouny z Toftefjordu, místa, kde Němci potopili loď a zastřelili první z Norů. Památník je také nenápadný, kolem je ponechaná divoká vegetace, vzpomínka zůstává v srdcích, nepotřebuje rozlehlé mramorové pompy.
Sørensen, který na začátku celou tragedii spustil tím, že muže z Brattholmu udal Hoelovi, byl odsouzen za zradu na 8 let nucených prací (návrh byl 12), Hoel na 14 let (návrh byl 20). Pro oba znamenal rozsudek i samozřejmou doživotní ztrátu nároku na jakoukoliv veřejnou funkci, konfiskaci majetku a zpětné zaplacení odměny 5 000 norských korun, což představovalo tehdy 2 – 3 roční platy. Sørensen totiž kromě mužů z lodi udal další dva rybáře, kteří zahynuli v koncentračním táboře. Po 2,5 letech byl propuštěn.
Malé muzeum v komunitním centru ve Furuflatenu v Lyngenfjordu připomíná Jana Baalsruda ve chvílích, kdy se ztratil ve sněhové bouři v Lyngenských Alpách a hledal úkryt v seníku nad rybářskou osadou Furuflaten. Seník je tam dodnes. V muzeu jsou takové poklady jako třeba jeho lyže, o které přišel v lavině, a které nalezli místní v horách na dně rokle v létě 1943, když roztál sníh. Věděli hned, čí jsou, a schovávali je velmi tajně až do konce války. Vystaveno je také kormidlo z lodi Brattholm. Muzeum vypráví příběh ne o člověku, který měl štěstí, že unikl smrti, ale o laskavosti a lidskosti. V muzeu sedí také vycpaná liška s nápisem v norštině, který říká: „Viděla jsem ho, ale nic jsem neřekla.“
Baalsrudův útěk popisuje kniha „We Die Alone“ Brita Davida Howartha (důstojníka námořní základny v Shetlandech během války). Kniha původně vyšla v roce 1955, od té doby se dočkala mnoha vydání (nedávno v prestižním nakladatelství Canongate Press) a je ke koupi v každém obchodě.
V roce 1957 byl z knihy vytvořen film Ni liv – Devět životů, který byl v roce 1958 nominován na Oscara – Nejlepší zahraniční film, na MFF Cannes 1958 byl nominován na 1. cenu.
Tato arktická vlastenecká sága byla Nory zvolena nejlepším norským filmem všech dob a režisér Arne Skouen byl asi tím nejlepším norským filmovým režisérem. Divák zůstává očarován spojením skutečného příběhu o křehkosti lidské tělesné schránky s nesmlouvavou drsností severské zimní přírody. Uchvacující vyprávění o lidské odvaze a houževnatosti norského exilového odbojáře je současně poetickou oslavou sněhu a ledu.
Přijetí krutých přírodních podmínek je součástí osobitosti norského života. Nestěžují si, ale probouzejí právem obdivované chrabré vikingské kořeny a prokazují vlastenecký postoj v opozici k nacistické hrůzovládě i vůči zrádcům v čele s vlastizrádcem Quislingem.
V roce 2008 měla premiéru hra Bjarne Robberstad Across the Border.
V roce 2014 natočila NRK dokumentární seriál Po stopách Jana Baalsruda, ve kterém dva vojáci speciálních sil s podporou štábu sledovali obtížnou cestu do Švédska.
Později vyšla další kniha, kterou napsali Tore Haug a Astrid Karlsen – Defiant courage.
V roce 2017 byla natočena zcela nová verze příběhu o útěku ledovou pustinou – Den 12th Mann – Dvanáctý muž, kterou uvedla nedávno i Česká televize.
Thomas Gullestad jako Jan Baalsrud musel do role během 8 týdnů zhubnout 15 kg. Herec se v jednom z rozhovorů přiznal, že při přípravě na roli trénoval před zrcadlem, jak vypadat, že je mu jako zima. Během natáčení ovšem pochopil, že to nebylo nutné. Natáčelo se v jedné z nejsevernějších oblastí Norska – v Troms – v místech, kudy na výpravách procházíme a projíždíme i my. A omrzliny měl herec v třicetistupňových mrazech ze scén bez rukavic opravdové.
Jedna z vedlejších rolí byla svěřena Ottaru Pedersenovi, hrdinovi, který skutečnému Baalsrudovi pomohl, když mu bylo pouhých 14 let.
Každoroční vzpomínkový Pochod Jana Baalsruda se koná 25. července. Trasa má celkem 200 kilometrů a zájemci mohou jít vybrané úseky. Ti odvážní se mohou pokusit o celou vyčerpávající cestu, po které se vydal Baalsrud, nyní označenou na místních mapách malým červeným „B“. Stezka začíná v Toftefjordu, poté se klikatí na jih nahoru a dolů po horách, přes řeky, až nakonec končí na hranici Norska, Švédska a Finska. Ukázalo se, že v zimě tuto cestu není možné bez technického zázemí projít. Dvakrát se o to pokusily skupiny nadšenců a obě bylo třeba zachraňovat helikoptérou.
Celý tento příběh je strhující lekcí, poctou a vzorem pro každého člověka.
Ale co je pro mě ještě mnohem důležitější, je to, jak vše uchopilo norské školství, jak z tohoto příběhu výborné, všestranné a rozsáhlé osnovy udělaly látku, která může vychovat mladé lidi s úplně jinou kvalitou osobnosti.
Jistě, hrdinové a stateční lidé žijí všude. Ale ne všude se jejich oběť umí použít tak vkusně, precizně a moudře. Jsou země, kde hrdina je roky adorován, pojmenovává se po něm úplně všechno, má své sochy na každém náměstí, busty v každé chodbě, pořádají se festivaly s jeho jménem, udělují se medaile pod jeho záštitou. A pak se na něj na roky úplně zapomene, napíše se pár pomluv, sochy se roztaví… Příběh se zkrátí na nudné čtyři řádky, které ani dospělí, natož děti, nemají náladu číst – jasně, bojoval, tvořil, zemřel. Film – byl o tom a o tom, film se mi líbil, nazdar.
Jako pointu celého vyprávění o Janu Baalsrudovi, které jsem dlouhé dny a noci sestavovala a bádáním z různých materiálů dávala dohromady, vám na úplný závěr ukážu témata, o kterých děti v Norsku musejí k příběhu Jana Baalsruda přemýšlet. A nejen to, osnovy je donutí ty situace procítit, vžít se do všech postav, i do nacistů, i do těch, kteří nechtěli riskovat životy svých rodin, společně s ostatními dětmi o tom mluvit, kam sahá jejich statečnost a kdy nastává situace, kdy je třeba někoho schovat, někoho udat, někoho zastřelit.
Tohle je správná škola, tohle je vychovávání, k tomu slouží příklady zajímavých životů a to je důležité při formování mladé osobnosti. Všestrannost. Je to to, co také vyžaduji na výpravách, aby se lidé zajímali, chtěli vědět, kam jedou, znali dopředu mapy, rozuměli podnebí, polární záři, věděli něco o historii, o mentalitě, o arktickém počasí, o norském respektu k lidem v nouzi.
Jestli mě příběh Jana Baalsruda a norského odboje za druhé světové války ohromil, tak seznam bodů k probírání v norských školách mě opravdu rozplakal vděčností. Vděčností, že to prostě jde. Že školství může vzdělávat a vychovávat pokorné, samostatné a všestranné osobnosti. Že ta příšerná výmluva „proč se mám učit něco, co nebudu nikdy potřebovat“, je věta, kterou nikdo poctivý už nemůže nikdy vyslovit. A že další generace pochopily, že odkaz Jana Baalsruda je v posledních slovech jeho kolegy Sigurda Eskelanda – nezemřít nadarmo.
1) Popište Jana Baalsruda. Jaké osobní vlastnosti mu umožnily přežít cestu do Švédska?
2) Najděte materiál o tom, jak pokračoval život Jana Baalsruda po válce.
3) Baalsrudova dcera a jeho synovci tvrdili, že Jan nebyl moc dychtivý mluvit o svých zkušenostech během války. Proč myslíš, že ne?
4) Janu Baalsrudovi pomohly uprchnout desítky lidí. Pokud by Němci někoho z nich objevili, byli by zajati a pravděpodobně zabiti. Proč si myslíte, že se lidé i přes velké riziko rozhodli stále pomáhat?
5) Vidíme, že i děti byly ohroženy, když pomáhaly Baalsrudovi do Švédska. Jak si myslíte, že by se měli lidé chovat k dětem během války? Můžou se dětem prozradit tajemství?
6) Mezi těmi, kteří pomáhali Baalsrudovi, se setkáváme se starou porodní asistentkou, rodinou Karanes (se sedmiletou Margareth), Pederem s rybářským člunem (tím, kdo Baalsrud vynesl na břeh, aby se nenamočil), sourozenci Mariem a Gudrun Grønnvolovými, s Hannou Grønnvollovou a jejím synem Ottarem, Aslakem Fossvollem, Nils «Nigo» Nilsenem (který dopravil Baalsruda do jeskyně), bratry Baalovými (se stádem sobů) a další. Představte si, že jste jedním z těchto lidí, a napište článek o té situaci.
7) Kromě všech těchto pomocníků se seznámíme také s důstojníky gestapa majorem Wendersem a SS-Sturmbannführerem Kurtem Stagem. Jaké podobnosti a rozdíly vidíte v osobnostech těchto dvou? Představte si, že jste novinář, který mluví s Waltherem a Stagem. Uveďte tři otázky, které byste jim chtěli položit. Porovnejte své otázky s ostatními ve třídě a prodiskutujte.
8) Používejte učebnice a další materiály a získejte přehled nejdůležitějších událostí v Norsku během druhé světové války.
9) Proč bylo pro nacistické Německo tak důležité získat kontrolu nad severním Norskem?
10) Co je sabotáž a co by Norové (a jejich spojenci) dosáhli sabotáží vlastní vlasti?
11) Co byl Kompani Linge? Najděte materiál o operaci „Martin Red“.
12) Co si myslíte, že si mladí němečtí vojáci, kteří byli vysláni do severního Norska, mysleli o úkolu, který jim byl přidělen? Společně si promluvte o tom, jak si myslíte, že si ospravedlnili to, co udělali.
13) Znáte někoho, komu je kolem 80 let nebo starší? Mohou mít mnoho vzpomínek na druhou světovou válku. Navštivte a požádejte je o vyprávění příběhů.
14) Jan Baalsrud plave v noci v ledové vodě asi dvacet minut – a přežije. Jaké fyzické předpoklady jsou nutné pro zvládnutí takové věci?
15) Ve filmu se Němci snaží odhadnout teplotu vody ve fjordu a slyšíme, že to ovlivňuje sůl ve fjordu. Jak to souvisí? Jaký je rozdíl mezi slanou a sladkou vodou, když v zimě mrzne?
16) Ve filmu vidíme polární záři. Kde a kdy lze vidět polární záři a jak k tomuto přírodnímu jevu dochází?
17) Jan Baalsrud dostane gangrénu. Co to je a proč si při léčbě uřezával prsty na nohou?
18) Než si Baalsrud usekne prsty na nohou, vylije si na nůž alkohol. Proč to dělá?
19) Jak probíhá chov sobů?
20) Použijte mapy v atlasech nebo na internetu a zjistěte, kde všude se tento příběh odehrál. Zde je několik klíčových frází: Skotsko, Bardufoss, Toftefjord, Tromsø, Lyngseidet, Manndalen, Švédsko.
21) Dozvídáme se, že před válkou Baalsrud cestoval po světě (jako tvůrce map). Cestoval mimo jiné na Ukrajinu, do Ruska, Brazílie, Spojených států, Kanady a na Shetlandy. Sedmiletá Margareth kreslí pro Baalsruda mapu světa a říká: „To je můj život“. Vytiskněte si mapu světa a nakreslete trasu, kterou byste chtěli během svého života cestovat. Vyprávějte o tom, proč zrovna tudy.
22) Jakým způsobem ospravedlnili nacisté své zacházení s Nory? Jaký druh lidí je schopen mučit a popravovat ostatní lidi? Co by se muselo stát, abyste měli dobrý důvod někoho mučit nebo zabít? Povídejte si společně ve třídě.
23) Jan Baalsrud musel uprchnout z jedné země do druhé, aby nebyl zabit ve válce. Znáte další příklady lidí, kteří jsou ve stejné situaci? Jací lidé jim pomáhají přežít cestu?
24) Jaké máte osobní vlastnosti a materiální zdroje, které by mohly být užitečné pro lidi na útěku?
25) Slyšeli jste v tomto filmu „The Voice from London“? Použijte internet a vyhledejte o tom materiály.
26) Z jakých ingrediencí byl upečen dort k 17. květnu? Jak bylo obtížné je získat a proč se tolik lidí snažilo, aby ten malý dort upekli?
27) Vyberte si jednu ze scén z filmu, která na vás udělala dojem. Na základě této scény vytvořte kresbu nebo obraz. Uveďte vhodný název.
28) Vyberte si jednu ze scén ve filmu a znovu ji ve třídě přehrajte. Zdůrazněte různé emoce, které byly spojeny s tím, co bylo řečeno a provedeno.
29) Němci během druhé světové války obsadili Norsko. Co to znamená obsadit zemi?
30) Během druhé světové války bylo Švédsko neutrální. Co to znamená, že země je ve válečné situaci neutrální?
31) Ve filmu slyšíme odbojáře říkat „Všechno pro Norsko!“. Slova „Všechno pro Norsko“ mají v norské historii zvláštní místo. Zjistěte o tom více.
32) Když mají být popraveni norští odbojáři, začnou zpívat hymnus „Bůh žehnej naší drahé vlasti“ (Elias Blix). Poslechněte si to na Youtube. Proč si myslíte, že se rozhodli tuto píseň zazpívat?
33) Když nacisté hledají Jana Baalsruda na farmě Mariusa Grønvolla, ztratí Kurt Stage jehlu (se symbolem SS) uvnitř stodoly. Jaké slavné rčení je symbolizováno touto událostí?
34) Říká se, že je „zázrak“, že Baalsrud přežil útěk. Co je zázrak?
35) Co mysleli Němci výrazem „Pevnost Norsko“?
36) Kurt Stage se ptá Walthera Wenderse: „Chcete být posláni na východní frontu?!“ Co tato destinace znamenala?
37) Na začátku filmu, když se Baalsrud skrývá na břehu, ho poručík Sigurd Eskeland požádá, aby se pokusil o útěk. Aby přežil, aby „ostatní nezemřeli nadarmo“. Na základě toho napište úvahu, co je nezemřít nadarmo.
A já bych nakonec přidala ještě jednu, 38. otázku. Všimli jste si, že byl Jan Baalsrud ve stáří podobný Roaldu Amundsenovi? Poznáte na těchto fotkách, kdo je kdo? A co ještě měli ti dva společného? 🙂