V našem kraji za polárním kruhem najdete spoustu připomínek druhé světové války a statečného boje hrdých Norů.
Nejčastější jsou pobřežní bunkry, které tvořily součást Atlantického valu. Hitlerův megalomanský projekt opevnění nacistické Evropy od západu proti spojeneckému vylodění tvořilo 40 milionů tun betonu na valu dlouhém 5 000 km v podobě 15 000 různých bunkrů a pevností, z nichž některé měly mnoho pater. Toto opevnění, vybudované v letech 1942 – 1944, překonalo mohutností i délkou i Maginotovu linii, Němcům však moc nepomohlo ani v Norsku, ani ve Francii, ani nikde jinde. Britové se opevněným přístavům vyhnuli a loďstvo podpořili ze vzduchu, a Norové odolávali nerovné nacistické přesile spíš silou své morálky než vojenskou výzbrojí.
V roce 1939 vyhlásilo Norsko neutralitu, ale tu po půl roce Německo porušilo a pod názvem operace Weserübung v dubnu 1940 bez vyhlášení války Norsko i Dánsko napadlo. Dánsko padlo za jedno odpoledne, Norové však bránili Oslo 62 dní. Potápěli Němcům jeden křižník za druhým, a přestože norská flotila (před válkou třetí největší loďstvo na světě) v krutých bitvách ztratila polovinu lodí a 3 500 námořníků, nepřítele zdrželi a získali tak čas pro evakuaci krále a státní kasy. Ti unikli před německým zajetím jen o pár hodin.
Po napadení Norska bylo Tromsø tři týdny hlavním městem Norska, protože Oslo bylo obsazené nacisty a v krvavých bojích. Královská rodina, vláda i státní zlato tak mohly odplout z přístavu Tromsø křižníkem do londýnského exilu, odkud král Håkon VII a jeho syn Olav V řídili domácí odboj.
Norsko opustilo současně s králem i královské loďstvo a král společně s vládou je dali k dispozici spojencům. Přes 1000 moderních lodí, včetně největší světové flotily cisternových lodí, které dopravovaly téměř 50% veškeré nafty z USA pro válčící Británii, se účastnily i vylodění v Normandii.
Zformovaná ilegální vojenská organizace Milorg, která čítala kolem 40 000 norských mužů a žen, byla mocnou odbojovou silou a sabotáže probíhaly v nevídané míře. Nejznámější je vyhození továrny na výrobu těžké vody v Rjukanu do povětří a tím odsunutí výroby nacistické atomové bomby o mnoho let. Norský odboj se pokoušel Němce odříznout i od dodávek železné rudy, křemíku a molybdenu, a někdy na vlastní pěst, jindy za pomoci spojenců, se jim to se ztrátami povedlo. Zvládali dodávat informace spojencům, dokázali se často chrabře bránit několikanásobně silnější přesile, při mnoha místních bitvách necvičení norští civilisté – nevojáci porazili lépe vybavené německé vojáky a morální význam přesáhl význam vojenský.
Nejúspěšnější vůdce evropského odboje, sabotér a bojovník Max Manus, dokázal organizovat desítky akcí, které zasazovaly německé armádě těžké rány. Potápěl strategické vojenské lodě, pálil archivy gestapa, mizel ze zajetí jako Houdini a zase se s výsadkem sabotérů do Norska tajně vracel.
Po přepadení a vládním puči v roce 1940 se vlastizrádce Quisling stal ministerským předsedou fašistické vlády a doufal v to, že společně s fašisty přemluví norské občany i krále ke spolupráci s Hitlerem poukazováním na rasovou blízkost. Jejich milovaný král ale odmítl a hrdí Norové naopak zesílili odbojovou činnost. Odpovědí byl zvýšený počet deportací, trestů smrti, zřízení koncentračního tábora poblíž Osla a zavedení nucených prací. Odvetná opatření proti odboji byla velmi krutá, ale jen málo Norů se nechalo zlákat ke kolaboraci s Němci.
Válka probíhala na celém území Norska, v Tromsø byla s pomocí britských vzdušných sil RAF potopena největší bitevní loď – obávaný 250 m dlouhý německý Tirpitz.
Bitva o strategický přístav Narvik, a tedy o dodávky švédské rudy do Německa přes Narvik, byla jedna z nejtěžších bitev celé války, a poprvé Němci narazili také proto, že torpéda na německých ponorkách v arktických vodách nefungovala. U Narviku leží na dně fjordu na 50 bitevních lodí, padly i stovky Francouzů, Poláků, dodávkám rudy se však zabránilo.
Nejznámější z norských Lidic – vesnice Telavåg – byla srovnána se zemí poté, co zde byli místními v přestřelce zabiti dva důstojníci gestapa. Obyvatelé byli zavlečeni do koncentračních táborů v Norsku a v Německu a část mužů postřílena okamžitě.
V Hammerfestu přežil válečné řádění jediný dům, který tam stojí dodnes.
Kirkenes – městečko na severu, na exponovaném místě, kudy přecházela několikrát fronta, a kde bojovalo kolem půl milionu německých vojáků, patří mezi nejbombardovanější města druhé světové války. Více než 300 náletů zanechalo město v sutinách a plamenech. Ustupovali tudy Němci z Finska, které se ocitlo v pasti mezi Němci a Sověty, a Rudá armáda se při postupu i vracení také vyřádila. V okolí byly děsivé zajatecké tábory, kde bylo v hrozných podmínkách až 70 000 sovětských zajatců.
Po skončení války v květnu 1945 zůstala na většině Norska spálená a zničená země, Norové ale celou dobu vzdorovali.
Korunní princ Olav připlul do Osla v rámci operace Kingdom hned 13. května 1945 na palubě rychlé minonosky HMS Apollo, král ve vrátil do vlasti několik dní poté, oba s láskou a triumfálně vítáni svým lidem. Kolaborant Quisling byl přes léto rychle odsouzen a na podzim popraven.
Norové mohli začít s obnovou, protože žádní zrádci a komunisté už v cestě nestáli, statečný a věrný král předal v roce 1957 žezlo synovi, který byl ještě laskavější, prostší, lidé ho milovali a potkávali ho večer v ulicích, jak chodí mezi občany a hraje si s dětmi. Oba panovníci mají v Tromsø pomník – ale v souladu s norskou povahou jsou to sochy skromné, lidské, dojemné.
Hroby padlých jsou po celé zemi, kromě Norů a Němců tu jsou pohřbeny tisíce vojáků z Československa, Sovětského svazu, Jugoslávie, Polska a jiných zemí, kteří přispívali k porážce Německa.
Ve vzpomínání na historii Norska budeme na této stránce pokračovat zase příště.
(na této stránce uveřejňuji jen vlastní fotografie, další fotky jiných autorů a dokumenty jsou na internetu)