Norové jsou spojení s vodou a mořem víc, než kterýkoliv jiný národ.
Jejich předci – norští Vikingové – byli legendární mořeplavci a objevitelé, a na svých drakkarech se dostali do severní Ameriky 500 let před Kolumbem. Už začátkem 9. století osídlili ostrovy Orkneje a Shetlendy a během pár let založili osady i v Irsku, na Islandu a v Grónsku.
První, kdo z Evropy doplul do severní Ameriky, byl obchodník Bjarni Herjólfsson, kterého tam omylem zavál vítr při cestě z Islandu do Grónska. Bylo to podle pramenů roku 986 a Herjólfsson se na pevnině v okolí Newfoundlandu, Labradoru a Baffinova ostrova nevylodil, ale spěchal rychle domů správným směrem.
Vyprávění o jeho cestě však nadchlo a inspirovalo Leifa Eriksona, nejstaršího syna Erika Rudého, a jeho expedice kolem roku 1000 vyplula prozkoumat pevninu, kterou objevil Herjólfsson. A opravdu dopluli do dnešní Kanady, kde posádka založila první vikingskou kolonii na dnešním Novém Foundlandu. Kolonie vydržela až do 14. století, kdy Vikingy přemohli místní Indiáni.
Obživa většiny norského obyvatelstva přicházela po staletí hlavně z moře a dodnes jsou jejich teritoriální vody největším zdrojem státního rozpočtu, ať jde o šelfovou ropu nebo o rybolov.
Rybářské lodě této rybářské velmoci brázdí moře i fjordy a Norové se snaží převádět pohon všech lodí na ekologickou energii. Používají dobíjecí baterie už několik let a prokázali, že nejen, že snižují emise o 95 %, ale že klesají i provozní náklady až na pětinu.
Lodní společnosti jedna po druhé ohlašují přechod na čisté palivo, trajekty na elektřinu už plují v Norsku několik let. A například společnost Hurtigruten, která provozuje obří výletní lodě a několik jich posílá i do Arktidy, se chystá pochlubit zajímavým prvenstvím – motory svých lodí bude pohánět odřezky z ryb. Postupně tak budou všechny lodě uhlíkově zcela neutrální. V rybářské velmoci jako je Norsko, je nadbytek odpadu z ryb a ten se přeměňuje na zkapalněný bioplyn, který postupně nahrazuje fosilní paliva.
Norské královské loďstvo vlastní samozřejmě válečné fregaty a ponorky, v každém přístavu pak operuje loď Redningsselskapet – charitativní záchranné pobřežní organizace. Tato norská společnost pro záchranu na moři je financovaná částečně z členských příspěvků, zčásti z darů a částečně z vládních dotací. Zaměstnává 197 profesionálních námořníků, má 4 200 dobrovolníků a přibližně 111 000 platících členů.
Na vodě můžete vidět rychlé čluny, které vozí turisty sledovat velryby, výzkumné lodě přírodovědecké, nákladní trajekty, i obří plavidla, která zajišťují manipulaci s kotvami pro ropné plošiny.
Mezi některými ostrovy fungují lodě jako MHD. Mají jízdní řád a napojují se na další autobusy na pevnině, a občas, když je potřeba dohnat zpoždění, to berou mezi ostrovy smykem.
A samozřejmě skoro každý Nor má svou loďku, jachtu, plachetnici, člun, když ne přímo na moři, tak na blízkém jezeře.
Znalosti nautiky a navigace jsou v Norsku základem všeobecného vzdělání. V dnešní době přebírá většinu elektronika, ale i dříve měli mořeplavci různé metody, jak třeba nalézt nejbližší pevninu. Vezli si na lodi v klecích ptáky, které na širém moři vypustili. Když ptáci zakroužili a vrátili se, námořníci věděli, že země je ještě daleko. Když se však rozlétli jedním směrem, tak bylo jasné, že tím směrem je i nejbližší pevnina a otočili kormidlem.
Trojstěžňový školní bark Statsraad Lehmkuhl
A proč se na moři nesmí pískat? Rozzlobí to vítr a ten pošle bouři. Před bouří umí lodě ale varovat i racci. To jsou prý duše zemřelých námořníků. A když se blíží nebezpečné počasí, křikem varují posádku, můžete vidět i v přístavech, jak před větrnou či sněhovou smrští racci nalétávají na lodě.
A z jakého důvodu nosili praví námořníci dříve v jednom uchu zlatou náušnici? V případě, že se námořník z moře nevrátí, jeho tělo může proud vyplavit na nějaké cizí pevnině. A zlato z náušnice mělo pokrýt náklady na řádný pohřeb i v daleké cizině. A jeho duše? Ta se přece přemění v bílého racka, který dál chrání lodě a kamarády námořníky.