Polární výprava na přelomu listopadu a prosince byla první výpravou do začátku polární noci. Také byla výpravou, která ještě na začátku roku nebyla vůbec v plánu.
A tahle expedice doplnila celou mozaiku letošních cest do Arktidy předvánočně rozsvícenými ulicemi Tromsø a pastelovými barvami polární noci.
Poslední výpravou roku 2025 měla být ta v září, ale protože se po vyhlášení termínu strhlo boží dopuštění, a než jsem přišla z práce, tak se místo 8 lidí přihlásilo 15, rozhodla jsem uspořádat ještě jednu výpravu navíc – tu do Arktidy předvánoční.
První noc ve městě byla současně poznáváním, jak vypadají autentické historické domy v tomto kraji. Vybrala jsem modrý dům v klidné vilové čtvrti a jeho čtyři podlaží nám daly pohodlí i zákoutí jako v muzeu. Vitrážová okna, staré obrazy, původní kamna i kuchyň – takhle se v Norsku stále žije.
Večer po příletu byl vichrný a deštivý, ale projít jsme se po městě šli – tady počasí nevadí. Ulice se leskly a třpytily vánoční výzdobou, zbytky sněhu sjížděly ze střech a na silnici se měnily v led.
Jen hlavní ulice už sníh a led nemá, při rekonstrukci v roce 2024 město položilo pod silnici i chodníky podlahové topení.
Ráno polárníky, kteří ještě polární noc nezažili, překvapilo rozednívání až kolem deváté a modrý soumrak až do deseti hodin. A to jsme byli na začátku polární noci. Na konci týdne se den ještě o hodinu zkrátil, takže stmívání, které druhý den přišlo kolem půl třetí, začalo poslední den už po jedné odpoledne.
Přivítali jsme se s krajem na slavné městské pláži, kde žádným fotoaparátem nejde zachytit delikátní odstíny modré a zelené, ve skanzenu jsem polárníky ujistila, že další domy, ve kterých budeme bydlet, budou o trochu komfortnější.
Arktickou katedrálu jsme prohlédli už rychle, davy asijských turistů se začaly valit ze všech směrů jako protržená přehrada (vidíte vpravo na fotce detail nádvoří před katedrálou. Jindy jsme tu bývali sami, občas nějaký tichý pár se tu fotil, dnes tu byla půlka Asie) a my rychle prchali z města, i proto, že počasí bylo složité, silnice namrzaly a před námi bylo ještě 250 km a už jen dvě hodiny šera před dlouhou tmou.
V chumelenici jsme přejeli most – a vjeli do království Polárního Boha.
A ten se ohlásil. Uprostřed ostrova, hodinu jízdy od civilizace na všechny strany, na zasněžené náhorní plošině se mi během řízení za bočním sklem auta najednou zdál ten šedý pruh nad horami podezřelý. Zabrzdili jsme na nejbližším odpočívadle – a byla tam naše první polární záře.
Vibrující oblouk zelených a červených sloupečků se zavlnil, klesnul k obzoru a my pokračovali nocí dál. Hodnoty síly solární bouře vypadaly dobře, i když obloha byla plná oblačnosti.
Tak jsme jeli serpentýnami, průsmyky a tunely dál a po další půlhodině jsem zastavila auta na vyhlídce, která bývá pokaždé, když je hlášena silná polární záře, zavalená fotografy a turisty. Dnes tu nebyl nikdo. Vyběhli jsme z aut – a v tu chvíli se aurora rozzářila přímo před námi, nad mořem, nádherný pramen s odrazem ve vodě fjordu.
Trochu panika, stativy jsme měli zabalené v kufrech, foťáky nenastavené, klopýtali jsme tmou přes příkop a propadali se do nahrnutého sněhu nad srázem, ale nic nám nevadilo.
Další dobrodružství nás čekalo na konci ostrova, ve vesničce, kde stál náš dům. Pronajímatel si s personálem vybíral volno po náročné sezoně a klíče, resp. kartu od domu nám schoval jako v bojovce v tajné schránce. Ale indicie byly přesné a my odemkli voňavý, dřevěný, bílý dům s největší terasou v kraji. Ani jsme neměli vybaleno a už jsme zase z naší zasněžené terasy lovili další zášleh zelené nebeské královny.
Další noci jsme se už na auroru nachystali, polárníkům jsem udělala kurz lovení a predikce polární záře, kdo před cestou neměl stažené správné odkazy, tak si doplnil, drželi jsme noční služby a všechno fungovalo – a dokonce jsme měli dva opravdové poplachy, kdy služba tloukla sběračkou do kovového lustru – rány jako z děla. Mohli jsme si to dovolit, vesnice byla vylidněná, okolní domy pro turisty byly prázdné, nikoho jsme ve dvě ráno nebudili. A poplach probíhal výtečně – všichni se z ložniček sesypali dolů a v bundách přes pyžama vyletěli ven do minuty.
Jednu z nocí jsme jeli lovit do přírody, ale aurora si s námi hrála. Hodnoty ze satelitu střídavě stoupaly a klesaly, oblačnost se zatahovala a zase na obzoru mírně zvedala. Stáli jsme vyrovnaní na zasněžené pláži a poctivě čekali dobrou hodinu. Když vše vypadalo už beznadějně, tak jsme odmontovali foťáky, zašroubovali stativy, doplahočili se k autům, složitě do nich vše i sami sebe naskládali, zapnuli pásy, nastartovali – a přesně v tu chvíli hodnoty energie polární záře zase vystřelily vzhůru. Tak zhasnout motor, odpásat, vykrámovat stativy z kufru, vše zase namontovat a letět zpátky. Zase čekání – ale ani tentokrát to nebylo slavné. Mraky už nedovolily. Nicméně polárníci aspoň trošku okusili, co je to lovení aurory, jaký zázrak byl, že jsme ji dostali druhý večer zadarmo, a jak je to většinou úmorné, pracné a často beznadějné na ni noc za nocí venku čekat. Což musejí všichni, kteří si koupí lovení s místním aurora-hunterem. To se nečeká v teple domečku, ale stojí se od šesti večer do dvou, tří ráno venku u mikrobusu, dostanete akorát čaj z erární termosky a celou dobu kolem vás vykřikují, dupou a svítí další cizinci. Lovicí místa kolem Tromsø jsou narvaná desítkami autobusů ze stovek agentur a na fotku na pláži se stojí dlouhé fronty v davu.
Zažili jsme noční vichřici, kdy se dům na pilotech opravdu v poryvech houpal, stěny a okna praštěly, cítili jsme, jak nám s každým nárazem o kousek popojede postel. Ten vichr přinesl na otevřené moře až dvanáctimetrové vlny, sníh sekal do oken vodorovně, ale pro Nory to nebylo ani k pozvednutí obočí. Lodě se kymácely úplně v klidu, letiště fungovalo bez jediného zpoždění, drsný kraj.
Naše výprava si užívala závěje čistého, voňavého sněhu. To byly chvíle absolutního štěstí. Ve zlatofialovém přísvitu polární noci byl les, kam jsem polárníky zavedla, jako na obrazech starých mistrů. Za historickými sámskými domky jsme se brodili srdnatě závějemi leckdy až po pás, ale sníh je za polárním kruhem, jak píšu v článku opravdu jiný.
Lehký, suchý, dá se v něm jít, i když zapadnete, nejste pak mokří, je namodralý a krajinu rozzáří a utiší. A navíc je i dobrý. Všechny potoky a jezera mají v Norsku pitnou vodu (i díky tomu, že se silnice nesypou a nesolí) a tak i voda z kohoutku v domech byla tak lahodná, že jsme se nemohli nabažit. Stejně jiskřivě čistý je všude i vzduch.
Prováděla jsem polárníky krajinou a oni byli uchváceni jednoduchou, a přitom absolutní nádherou ryzí přírody. Vyprávěla jsem polárníkům o historii, mentalitě Norů, o přírodě a podnebí za polárním kruhem, o životě rybářů i králů, o Sámech i moři, o období statečného odboje za války a o zodpovědném spravování bohatství z norské ropy.
Sobíci u moře byli spokojení, kormoráni měli právě zasedání.
Cesty byly pluhy prohrnuté, ale ledovaté jako sklo. Auta jsme my řidiči díky hrotům vedli dobře, ale pěší – když chtěl někdo udělat pár kroků z auta bez nesmeků, buď byli potřeba další dva z obou stran na podpírání, nebo jste sebou prostě švihli.
Co byl ale hlavní zázrak každý krátký den, bylo pastelové světlo polární noci.
Během dvou měsíců polární noci v tomto kraji, tedy doby, kdy slunce nevychází nad obzor, ale jen se k němu kolem poledne zespodu přiblíží, se nebe rozzáří jemnou růžovou, oranžovou, zlatou, fialovou barvou. Ta ale není jen kolem obzoru, na nebi, jak známe u nás z barevných západů a východů slunce. Tady se barva ve vteřině rozlije úplně všude. Zabarví se sníh, země, vzduch, voda, na přehledu fotek vidíte na displeji, že najednou pár fotek má úplně jinou barvu, pak zase vše zmizí a všechno je zpátky namodralé, jako celý zbytek polární noci.
Domy, které jsem vybrala na dalším arktickém ostrově, byly ještě krásnější, usazené v bílých peřinkách.
Snídaně na terase a obědy na střeše auta chutnaly skvěle, na slavnostní večeři jsem polárníky pozvala do nového podniku, byla moc dobrá, dezerty jsme bratrsky ochutnávali společně. A vyšli jsme z restaurace ven – a další vějíř polární záře na nebi.
Kavárna na tajném místě, kam jsem posádku zavedla, a kterou ještě hordy turistů neobjevily, byla zážitkem pro ústa i pro oči. Vánoční výzdoba už tak útulných místností plných starobylých dekorací byla dojemná.
Na této výpravě jsme se poprvé osobně setkali s únavou místních z davů turistů.
Turismus se bohužel rozlézá dál a dál a na místech, kde ještě před pár lety bylo ticho, občas prošumělo auto nebo prošel nenápadně místní človíček, se motají tisíce uřvaných cizinců. Nejedou porozumět Arktidě. Jedou si vyfotit milion selfie a hulákat u toho na sebe jako paviáni. Ve městě je snad celá Čína, na letišti černo lidmi, v zapomenutých vesničkách se po silnici motají hordy bezohledných, uječených lidí.
Nás místní už dvakrát zastavili, nedovolili nám projít místem, kudy se roky běžně chodívalo a kde nás ti stejní místní ještě před dvěma lety s úsměvem zdravili. Ale když jsme sami viděli to psycho, tak jsme jim úplně rozuměli. Musí to být peklo přijít o ticho a vzácnou samotu, které jsou na severu základními hodnotami.
Polární noc je také obdobím, kdy je norská tradice rozsvícených oken po celou noc nejvíc vidět. Stmívá se už kolem půl druhé, a tak už odpoledne září rozsvícené domečky v krajině. Světla Norové rozsvěceli pro zbloudilé poutníky ve vánici, aby nalezli snáz záchranu a teplo, a taky jako symbol čekání na své námořníky, kteří se z divokého moře snad vrátí.
Poslední den jsem sestavila tak, aby byl čas ve městě prohlédnout Polární muzeum. Začalo hustě sněžit, tak jsme zažili Tromsø v malebnějším počasí, než bylo den první. Jen vánoční komerce a hluk na náměstí už připomínal všechny ostatní metropole a pro půvab starého, klasického Tromsø musel člověk zabočit do vedlejších uliček.
Návrat zpět nám ještě zpestřil zážitek s odmrazováním křídel letadla, který většina polárníků asi zažila poprvé, a čekání, až ustane nejhorší sněhová vánice.
Výprava byla jinak klidná, všechno, co jsem plánovala, jsme v pohodě stihli. Ti polárníci, kteří jeli na výpravu perfektně připravení, přečetli doporučené knížky, podívali se na filmy, četli poctivě přípravu, byli nejen obrovskou oporou celé posádky, ale sami si užívali dny v Arktidě v úplně jiné kvalitě, než polárníci, kteří dali přednost nechat se jen vést sledem zážitků.
Všichni se naučili lovit polární záři i na co si dávat pozor při dalších cestách do Arktidy. Vědí, co je šiška nebo chcípák, rozumí, co znamená, když nabíhá plůtek, kde jsou zuby a kde je krtinec, a co se stane, když z výpravy přivezete domů mor.
A hlavně měli možnost prožít pár dní v nedotčené, průzračné Arktidě a pochopit složitost i jednoduchost rovnováhy přírody. Arktida dává vnímavým osvobozující a jemný klid. To vše, co otupělá, prázdná a sebestředná civilizace lidem odnímá.
Omamná energie polární noci zasáhne každou hlubokou duši. Vibrující tlumené barvy vás obejmou a rozpustí pochyby o tom, co je na světě skutečné, a co jen zbytečný balast, který si navléká iluze sám o sobě.
Děkuju všem polárníkům za soudržnost a disciplínu, užili jsme si legraci i napětí a Polární Bůh nám postupně odhalil všechna tajemství polární noci.
Fotografie v textu: K.Borková, M. Weberová, J. Svačina, M. Barčáková
Příští polární výpravy v roce 2026 najdete ZDE.
RECENZE VÝPRAVY:
Před časem jsem se rozhodla oslovit Katku Borkovou na základě stránky Srdce za polárním kruhem s tím, že bych se ráda zúčastnila výpravy v polární noci. Nikdy jsem netíhla k severním krajinám, zimu jsem nikdy moc ráda neměla, ale to se změnilo po cestě na Island a na Lofoty a začalo mě to na sever táhnout.
Příprava byla od začátku Katkou vedena jako náročná, zodpovědná. Říkala jsem si, že to nebude tak horké, že to dám. Těsně před odletem koncem listopadu byla předpověď opravdu dost strašidelná. Napadlo hodně sněhu a mrzlo. Katka avizovala, že si všichni musíme stáhnout aplikace na sledování počasí, uzavírky cest, předpověď polární záře, protože řidiči nebudou schopni sledovat tyhle věci, budou mít plné ruce práce za volantem a budeme muset pomáhat sledováním situace. A byla to pravda. To, co říká Katka předem, vůbec neberte na lehkou váhu.
Katka se mi zdála být příliš přísná, ale jen ona věděla proč. Až na místě jsem jí musela dát za pravdu. Navíc se začalo oteplovat a hrozily sesuvy lavin, tudíž i riziko, že se nemusíme taky dostat tam, kde máme zajištěno ubytování. Mohly nastat komplikace, které si nikdo z nás neuměl představit.
První večer po příletu do Tromsø jsme šli do centra. Lilo jako z konve, ze střech padaly kusy ledu na chodníky, které byly celé pod ledem, nesmeky na staly nepostradatelné od této chvíle na celý týden, bez nich to nešlo, my byli unavení po cestě, promočení z deště, ale dali jsme to.
A další dny se už nesly jen v polárním tichu a úžasu. Dny polární noci jsou krátké, tedy co se světla týče, ale za to světlo umí čarovat. Polární noc má totiž kouzelnou moc. A to doslova. Není třeba moc mluvit, jen se dívat a žasnout nad tou krásou a majestátností fjordů, pláží, barvy oblohy, moře … To se prostě musí zažít. Ani fotky nedokážou sdílet ten prostor, tu atmosféru. A nestydět se za slzy štěstí z toho všeho.
Polární bůh byl k nám přívětivý, poslal nám několikrát Auroru, kterou jsme si mohli vychutnat a fotit z terasy domu. Mohli jsme dodržet plán cesty, nebyl žádný zádrhel a hlavně – nasát ten pokoj a klid té drsné, ale úchvatné krajiny.
Bydleli jsme vždy v krásných útulných a teplých domech, dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí o Norsku, života místních lidí ze současnosti, ale i hodně z historie. Díky Katko, ty ses fakt měla narodit jako sob, Ty totiž do toho kraje patříš.
Katce patří velké poděkování za vše, spolu s druhým řidičem Honzou pak dík za pocit bezpečí v autech, a všem ostatním polárnicím za skvělý týden v souladu. Myslím, že jsme se naladili všichni společně na stejnou vlnu, byla pohoda, moc ráda jsem všechny poznala a pořád mi chybíte.
Míla, 2025
Celá výprava byla nezapomenutelná a jsem ráda, že jsem všechny poznala. Arktida si mě a moje srdce naprosto získala.
Radana, 2025
Nezapomenutelné zážitky, stoprocentně využitý čas, prostě: spí se jindy. Bylo mi se všemi dobře.
Drahomíra, 2025
Byl to skvěle strávený čas. Pořád těmi emocemi žiji!
Marie, 2025
Aktualizováno 31.3. 2026