Na našich ostrovech je nejběžnější stavbou červený, žlutý nebo bílý dřevěný domek.
Jeho barva v minulosti určovala nejen jeho funkci, ale i bohatství majitele.
Nejčastější je domek červený. Stará zemědělská stavení, seníky a rybářské domky na uschování lodí, sítí a příležitostné přespání rybářů.
Červená barva byla nejlevnější a mohl si ji dovolit každý. Vyráběla se z odpadní suroviny měděných dolů, do které se přimíchával rybí olej a krev ze zvířat. Tato barva má vynikající konzervační a ochranné účinky, kromě mědi obsahuje i limonit, oxid křemičitý a zinek a kombinace těchto prvků impregnuje dřevo.
Okrově žluté stavby už patřily bohatším statkářům. Žlutý nátěr označoval většinou stavení, která měla už stálé obyvatele. I tato barva obsahovala rybí olej.
Bílá barva symbolizovala bohatství, tou se natíraly obytné budovy a panská stavení. Když neměl farmář dost peněz na nejdražší zinkovou bílou barvu, natřel na bílo aspoň čelní stranu obrácenou k cestě nebo k moři, odkud připlouvali obchodníci, zadní strany domu pak byly žluté nebo červené.
Kostely, kaple, hřbitovní zvoničky, školy a obecní stavby, které Norové drželi v úctě, byly a jsou dodnes také většinou bílé.
Ve městech se stavěly domy barevnější: modré, šedé, zelené, černé, venkov se však dlouho držel jen těchto tří odstínů.
Dnes už se dřevěné novostavby natírají barvou, jakou si majitel vymyslí. Přesto většina Norů dává přednost těmto třem klasickým barvám. A tak si podvědomě všimnete, že levnější čtvrti města mají domky barevnější než exkluzivní čtvrť nejdražších a architektonicky nejvypracovanějších nemovitostí, která je v podstatě celá bílá.
