Jsou pozdravy, jména, přezdívky, které už nikdo neví, jak vlastně vznikly. To není případ našeho pozdravu – pluhům zdar!
Pluhům zdar! se zrodilo mezi 13. a 16. březnem roku 2020 na ostrovech v severním Norsku.
Během neuvěřitelně dramatické výpravy se na nás snesly dvě kletby. Někteří už četli náš příběh, pro ostatní stručně – naše letadlo odlétalo ještě z klidné Prahy a mířilo do klidného Norska, ale během doby, kdy byla naše výprava ve vzduchu, se Evropa uzavřela a my přistávali už do blikajících sanitek nouzového stavu. Celá výprava byla pak jen šíleným vyjednáváním o návratu domů, který se v podstatě už neměl podařit.


Co bylo ale další zkouškou, bylo počasí. Za polárním kruhem je nutné počítat s tím, že počasí se rychle mění a umí být divoké, sesunout svahy, zavřít tunely, zaplavit vlnami a přílivem silnice a zledovatět všechny cesty.
Tuto zimu ale navíc napadlo historicky největší množství sněhu, ve vnitrozemí byly domy zapadané až po střechu už v prosinci, celkem napadlo asi 6,5 metru na výšku a metrové závěje byly ve městě ještě v dubnu. No a protože v našem kraji jsou silnice kromě hlavního tahu pevninou velmi úzké, a pro udržení čisté krajiny se v zimě ani nesypou, ani nesolí, tak jedinou údržbou je prohrnutí pluhem.


Říká se, že v Norsku je tolik ostrovů, že by každý Nor mohl mít svůj vlastní. S pluhy je to podobné, možná jich bude ještě víc, než obyvatel. To je prostě základní vybavení – jako třeba lyže – a na severu má aspoň malý pluh u domu skoro každý.


Velké pluhy s až osmimetrovou radlicí mají údržby silnic a města, každá vesnice taky prohrnuje nejen cesty, ale svým obyvatelům i třeba příjezdy k domům nebo ke garážím. Ploty tam nejsou, všichni mají vzorně zapíchané červené sněžné tyče kolem záhonů, takže pluh přesně vidí i přes závěje, kam může až zajet.




Třeba na letištích Norsko používá pluhy dálkové řízené, které tančí po ploše podle předem naprogramované choreografie.


Pluhy budí na severu obrovský respekt, jsou to pro trosečníky uvízlé v závějích takové záchranné lodě pevniny, takové strašně rychle se pohybující majáky. Chlapi, kteří v nich sedí, jsou bohové, andělé zachránci, vládci kraje a dobře to vědí. Jezdí jak k ohni – řítí se vesnicí nebo tunelem sedmdesátkou – a když jedete proti, jde jen zastavit a zavřít oči. Oni se však umějí se svou až čtyřmetrovou radlicí protáhnout po třímetrové cestě, minout vás a neurazit ani zrcátko. Nikdo jsme to zatím nepochopil.




Tentokrát sněžilo v podstatě neustále, jen se vždy na pár chvil ráno protrhlo nebe, ale do hodiny bylo černo a chumelenice nesla další metry sněhu. Kolem silnic už byly nahrnuté leckde pětimetrové závěje, už nebylo kam sníh odklízet, spousta cest byla zavřených celé týdny a jediné silnice, kterými se dalo přijet nebo odjet, čekaly každé ráno úplně ztracené ve sněhu, kdy se s rachotem přiřítí obrovský pluh a gejzírem cestu prohrne.


Mají na to sofistikované aplikace a můžete sledovat, která silnice je úplně odříznutá, a kterou pluh právě prorazil. A právě pluhy to byly, které nám na březnové cestě v podstatě zachránily život.


Každý, kdo zažil zimu za polárním kruhem, už ví, že stát se může všechno. Nebe vás může zasypat sněhem a bouřemi, politici zakázat pohyb, letadla nemusí vzlétnout, auta se mohou porouchat. Ale co selhat nesmí a nikdy neselže – to je pluh!
Takže už navždy – Pluhům zdar!