Nejstaršími obyvateli severní Skandinávie a jediným původním etnikem v Evropě jsou Sámové.
Dnes tu v Laponsku žije asi 100.000 těchto kočovných pastevců sobích stád. Dochované kamenné nálezy jsou z doby asi 10.000 let staré, etničtí Sámové (nelichotivě nazývaní Laponci) žijí na severu Norska, Švédska, Finska a ve východní části Ruska.
První písemná zmínka o Sámech je ve spisu Publia Cornelia Tacita z roku 98 n. l.: „Fennové jeví úžasnou divokost a zpustlou chudobu; nemají zbraně, nemají koně, nemají pevný dům; k jídlu jim slouží byliny, za oděv kůže, lůžkem je holá zem. Jedinou jejich nadějí jsou šípy, k nimž z nedostatku železa přidělávají hroty z kostí. Lov živí stejně muže a ženy, neboť tyto stále lovce provázejí a žádají podíl na kořisti. Pro děti není žádného úkrytu před šelmami a deštěm než chatrčí ze spletených větví. Ale blaženější zdá se jim ten život než lopotiti své cizí jmění a ve strachu ho spravovati. Bezstarostni jsouce proti lidem, bezstarostni proti bohům, dosáhli věci nejtěžší, ani jedné tužby neznají.“
(Názvy Fennové, Phinnoi, Lapps jsou od doby Ptolemaia názvy skupin lidí, které obývaly tuto část Evropy).
Tato prostá a pokorná mentalita je za polárním kruhem cítit dodnes. Nino Bussoli, který v Laponsku žil, píše v knize z roku 1940: „Sámové jsou nižší a zároveň čistší společnost oproti běžné civilizaci. Lidé tu myslí prostě a jasně a doposud neznají komplikace a pokrytectví moderní duše.“
Život v Laponsku – Sápmi – si vždy žádal neustálé přizpůsobování se prostředí. Přežít Sámům tak pomohla jen skutečná moudrost a vědomí, že jsou současně se zvířaty jen další pokornou součástí přírody. Sámové nechtěli nikdy vlastnit půdu ani stromy. Příroda pro ně byla partnerem a věřili, že každý strom, každý kámen, každý potok má svou svobodnou duši. Navíc věděli, že drancování půdy, uchvacování pozemků, využívání zásob v době hojnosti, hromadění bohatství, a pak strach, že o to všechno můžete přijít, jsou sebevražedné.
Sámové také věděli, že v přírodě nám nic nepatří, a správné je v krajině zase beze zbytků zmizet. A proto po nich archeologové nacházejí jen minimum památek. Jednou z nich jsou jejich původní domky, vytvořené z mechu, hlíny, větví a kůry. Tyhle udržuje regionální muzeum, aby se po každé zimě nerozpadly, vidíte, že vsazené okno je už novodobé.
Ovšem advokáti jsou dnes při prokazování nároků na jejich území bez listin zoufalí.
Historie Sámů je drsná. Do 16. století byli lovci, sběrači a rybáři, kteří nikoho nezajímali. Nevedli žádné války, bitvy, neokupovali cizí území, neúčastnili se církevních nepokojů. Jakmile ale nová království začala jejich skupiny začleňovat do svých panství, začali vymáhat i daně. Bylo třeba víc sobů, platili kožešinami, přestávali kočovat a začali se usazovat. Sobi byli koncem 19. století téměř vyhubeni.
Zajímavý byl i průběh morové epidemie. Roku 1349 dorazila černá smrt i do Skandinávie (teprve 1894 odhalil A. Yersin, že ji přenesly nakažené blechy z lodí, kterými přicestovaly pytle s moukou) a zdecimovala dvě třetiny tehdy i tak řídkého obyvatelstva. Sámů se však epidemie tak výrazně nedotkla, nebyli totiž obchodníky na pobřeží, kde docházelo k největšímu přenosu moru, ale zapomenuti v lesích a izolováni na holých pastvinách přežili s pevnou imunitou daleko lépe.
V Rusku Sámům sebrali území při kolektivizaci a regulérně je vyvražďovali, ve Švédsku byli Sámové ve středověku využíváni dokonce jako otroci, norvegizace v Norsku Sámy taky nešetřila. Byli nuceni vzdát se jazyka a laponského původu, v 19. a začátkem 20. století sámština téměř vymizela. Jejich kultura byla potlačována, zvyky zakazovány jako šamanské a nebezpečné. Tisíce Sámů v té době emigrovalo na Newfoundland a na Aljašku.
Další ránou byla druhá světová válka, Sámové leckde bojovali jako lvi, přesto byly jejich vesnice decimované a vypálené a obyvatelé zabíjeni. Fronta přecházela přes Laponsko hned dvakrát, poprvé při útoku Němců, podruhé při ústupu před Rusy. Němci totiž za sebou nechávali spálenou zemi, na rozsáhlých územích nezůstal kámen na kameni, třeba kostel zůstal v celém Laponsku jediný – v Karasjoku.
Po válce sámská identita téměř zmizela, měli leckde i negativní pověst, jako lidé, kteří se nehrnou do práce ani do nakupování, jako méněcenná rasa. Ale koncem šedesátých let začala být Sámština i Sámové chráněni, začali se brát o svá zapomenutá práva, 1973 vznikl Sámský parlament ve Finsku, 1989 v Norsku a 1991 ve Švédsku. Ruská populace se takového uznání zatím nedočkala. Parlamenty jsou orgány hájící spíše autonomii kulturní, ale přesto se určitý politický vliv Sámům podaří čas od času prosadit a Sámové jsou nyní už respektovanou etnickou skupinou.
V roce 1997 se omluvil norský král Harald V. za krutou diskriminaci v minulosti a byl vytvořen fond pro nápravu křivd. Velkým pokrokem byl Finnmarský zákon z roku 2005, který konečně rozděluje půdu původním obyvatelům a rozdělování spravovali Sámové a Norové stejným dílem.
V poslední době Sámové bojují hlavně proti těžařským a energetickým gigantům, které je vyhánějí z území, kde jsou naleziště, nebo jim stavějí přehrady do cest, kterými chodí sobí stáda na zimní pastviny.
Sobi a Sámové patří k sobě od počátku věku. Sob je pro Sámy obživou, přítelem, bohatstvím.
Sobů tady žije víc než lidí. Přes zimu asi 220 tisíc, s novými mláďaty ještě dvakrát tolik.
Jsou tzv. polodomestikovaní, což znamená, že každý má svého majitele, ale velkou část roku se toulají v přírodě sami. Na farmy se vracejí až s příchodem zimy, kdy hledání potravy pod sněhem začne být složité. Stáda na zimu táhnou na sever, blíž k teplému moři, kde je míň sněhu a půda není tak promrzlá jako ve vnitrozemí.
Sámové jedí jejich maso, pijí mléko a používají kožešinu na oblečení i bydlení. Háčky na ryby a harpuny vyrábějí ze sobích kostí a paroží. Soba využijí Sámové vždy beze zbytku. Chov sobů je nyní exkluzivní živností jen pro rodiny se sámským původem a Sámové mají pro soby prý asi 400 různých jmen.
Sobi jsou taky nejvíce stěhovavá stádní zvířata na světě a zdatní chodci – urazí i 50 km denně. Na každé silnici v našem kraji za polárním kruhem uvidíte značky, které upozorňují na přechody sobích stád.
A víte, že tihle jedlíci lišejníků jsou taky dobří plavci? Umějí přeplavat na ostrovy, v Kanadě zvládnou i silný proud řeky Yukon. Pomáhá jim srst s dutými chlupy, které jsou vynikající izolant. Když si sob lehne na sníh, ten pod ním neroztaje.
A co je unikátní – sobi jsou jediný jelenovitý druh, kde nosí parohy i dámy – sobí samice.
V současnosti potkáváme za polárním kruhem nejčastěji Sámy jako pastevce nebo pracovníky v turismu. V sámských obchodech můžete se Sámy posedět u ohně, ochutnat sobí polévku, maso sobí, losí, velrybí, nebo si pořídit část jejich tradičního oděvu – gákti.
Gákti se nosí se na svatby, pohřby, náboženské oslavy, ale také během každodenní práce. Na výrobu oděvu se používá kůže, šlachy a vlna, někdy i hedvábí a samet. Barvy, vzory a šperky na gákti mají hlubší význam. Říkají, jestli má člověk po svatbě a odkud pochází. Čtvercové knoflíky na pásku znamenají sňatek, kulaté knoflíky na pásku nosí nezadaní Sámové. Pokud rozvedený muž nadále nosí gákti, který vyrobila jeho bývalá manželka, stále ji miluje.
Co je však největší nádherou a jedinečným magickým mostem mezi Sámy a přírodou, to je jejich hudba, jejich joiky. Joik je dalším jazykem Sámů, kterým vyjadřují vše to, pro co nejsou slova.
Joikem Sámové svolávají stáda sobů i uspávají děti, vyznávají lásku, vyjadřují nelibost nebo truchlí po zemřelých. Joikem léčí nemoci i rozmlouvají s předky, joik nezpívá „o něčem“, ale zpívá „něco“. V joiku Sámové zpívají svého přítele, zpívají milované hory, zpívají nemocné děcko. Joik má až šamanské účinky a s doprovodem na jejich tradiční bubínky umí přenést do stavu extáze a mystického ponoření se do prapodstaty života a smrti.
Přijďte na promítání. Joikem naše cesta za polární kruh začíná a joikem celé promítání končí.