1, Nejslavnější ulice v Tromsø – Storgata – je od letošního podzimu konečně z velké části opravená.
Hlavní třída Storgata je dlouhá 1,5 km a vede od věhlasného pivovaru Mack přes centrum až po Skanzen, nejstarší dochovalou archeologickou památku ve městě. Ulice protíná hlavní náměstí s ikonickým Rakettenkioskem, vede kolem katedrály z roku 1861, největší celodřevěné církevní stavby v Norsku, a je plná historických domů s ohromující minulostí. Od přelomu 17./18. století až do začátku 19. bylo Tromsø bohatou a slavnou obchodní, rybářskou a polárnickou křižovatkou a na této ulici potkáte celou historii města.
V roce 2022 se vedení města po dlouhých letech debat s architekty i občany rozhodlo celou ulici vylepšit. Proto naše výpravy poslední dva roky potkávaly na Storgatě stavební stroje, hluk a dopravní zmatky.
Konečně je největší úsek hotový, práce budou ale dobíhat až do roku 2025. Rekonstrukce stála 129 mil NOK (kolem 285 mil Kč), pod povrch ulice bylo položeno 15 km inženýrských sítí a 23 km „podlahového“ topení. Dříve byly vytápěné jen chodníky, nyní je topení i pod silnicí.
Je to proto, že přívaly sněhu v tomto kraji (za zimu tu může napadnout celkově až 7 metrů sněhu) vyžadovaly denodenní průjezdy těžkých pluhů s radlicemi a stále dokola ničily dlažbu i statiku starých dřevěných domů.
Norové mají 98 % elektřiny z vodních a větrných elektráren, tak mohou topit a svítit bez omezení. Jsou na svou čistou energii pyšní a když je potřeba další elektřina – tak se prostě najde rychle nějaký další čistý zdroj – třeba se osadí turbínou další vodopád.
Na Storgarě přibyla veřejná wifi, zásuvky na dobíjení a co dalšího, to zjistíme už brzy na naší příští výpravě.
2, V polovině listopadu přišla do kraje první podzimní vichřice. Nijak výjimečná, nezastavovala se ani doprava, zpožděno bylo jen pár letů.
Protože se ale bouře spojila s úplňkem a přílivy vystoupaly hodně vysoko, vlny, které by jinak nebyly nijak velké, nadělaly tentokrát docela dost škody.
Dost silnic bylo rozbitých či zasypaných kameny, které moře při bouřích vyhazuje
Pak se ale staly dvě věci, které budou zajímavé pro všechny, kteří se mnou už na výpravě byli, i pro ty, se kterými se na výpravu teprve chystáme.
Slavná vyhlídka Ďáblovy zuby – místo, kde vždycky trávíme nějaký čas, a při dobrém počasí tam třeba i obědváme, dostalo od vln drsný zásah.
Vlny tam bijí skoro pokaždé. Protože se tam už utopilo hodně lidí, tak tam před lety Norové vyrobili dřevěný chodník, který pomáhá turistům přejít nebezpečný úsek. Jenže samozřejmě všichni chceme jít po obřích kamenech dál. Vyhlídka na skalní masiv Ďáblovy zuby je magická a každého táhne.
Ale vlny, zvlášť při přílivu, rozbíjejí svou tříšť hodně daleko a tak jsou kameny většinou velmi kluzké a v zimě je to jeden led.
Přesto tam fotografové i turisti riskují, někteří hodně. Už jsou tam nějaký rok i výstražné cedule a záchranný kruh, ale ani to nepomáhá.
Před rokem se na tomto místě utopil místní fotograf. Vlna mu podrazila nohy, udeřil se do hlavy, moře si ho stáhlo dolů a našli ho až rybáři za dva dny pěkně daleko od břehu. Tohoto nezodpovědného fotografa jsme zachytili na výpravě v únoru 2022, jestli to byl on, nikdo neví.
Listopadová bouře zatím rozbila jen část dřevěného chodníku, naštěstí tam nikdo nebyl. I tak to ale znamená, že tato cesta je podle úřadů do května zavřená a my se na našich výpravách musíme jít na Ďáblovu dáseň (jiný název) podívat odjinud. Ale je to dobrý, vím o dvou stejně dobrých místech, odkud je super výhled – a obě místa jsou blízko a bezpečná.
Druhá spoušť zůstala po bouři ve vesničce, kde budeme bydlet.
Tohle molo – vlnolam je největší „sypané“ molo v Norsku. Sypané – to znamená vytvořené z navežených obřích kusů skal. Chrání malou vesničku na konci světa před vlnami Severního oceánu, za jednu zimu by z ní zbyly jen třísky. A že po bouřích bývají tady z domů třísky, to jsme tu viděli mnohokrát.
Molo je opravdu mohutné, 200 metrů dlouhé, to je délka některých pražských mostů, na straně od oceánu ho tvoří obří kameny velké jako auto. Jak je molo ohromné, je vidět tady, v tom červeném kroužku po něm jde člověk.
V zimě je molo vždycky zasněžené a projít se po něm až na konec je úžasná, ale nebezpečná procházka. Stačí jedno uklouznutí stranou, úder do hlavy o kameny a je konec.
Z mola se vždycky dobře lovily aurory. Člověk si opatrně vylezl na ty kameny a nad oceánem se mu rozklenuly polární záře jako zázrak.
Před 3 lety bohužel nějakého debila napadlo nainstalovat na molo osvětlení. Opravdu kreténský nápad přidat tenhle světelný smog do míst, která jsou vyhlášeným temným pointem pro lovení polární záře. Nejen, že se nedá pořádně lovit, ale úplně to rozhází i nastavení foťáků.
Ovšem! Zřejmě to naštvalo i moře a to zjednalo pořádek: při bouři v půlce listopadu to neskutečně robustní molo rozbilo.
Takže to, že je v tak mohutném molu díra, nejen, že svědčí o síle oceánu, který umí rozmetat mnohatunové kameny jak hrací kostky, ale také – protože je oprava plánovaná zatím na jaro, tak by to roztrhané osvětlení mohlo přes zimu vydržet tak, jak je, a my bychom mohli mít na našich dvou výpravách zase chvíli tmu na lovení, žejo! ✌️Děkujeme přírodo!
Fotky některé moje, některé z místního tisku.