Polární záře – na severní polokouli nazývaná Aurora borealis a na jižní Aurora australis – je fenomén, který uchvátí úplně každého. Vidět ji je jeden z nejsilnějších životních zážitků a lidé, kteří ji spatří poprvé v životě, vykřikují úžasem, rozpláčou se dojetím. Je to mocný a emotivní zážitek, který je pokaždé nový a jedinečný.
Polární záře je magická také tím, že ji nelze objednat, koupit, rezervovat, ani nejbohatší člověk si ji nemůže poručit, dokonce i předpovědi jsou jen přibližné.
Polární záře se objevuje na obloze od počátku věků. První kresby aurory lze najít v Cromagnonských jeskyních, vznikly před asi 30.000 lety. Psal o ní Hippokrates i Anaximenes jako o odlescích slunce, podle Aristotela to byla jen pára z teplé země.
Pozoroval ji Tycho de Brahe, James Cook nebo Columbus a roku 1490 vyšla první tištěná zpráva o polární záři.
Roku 1621 ji filozof Gassendi pojmenoval Aurora borealis (a australis – tu na jižní polokouli), jmény bohyně úsvitu a severních větrů, a v 18. století se zjistilo, že souvisí se Sluncem a atmosférou. Velký pokrok ve výzkumu přinesly Halley a Celsius na rozdíl od Lomonosova, který byl přesvědčený, že polární záře vzniká v tajném moři na severu, a zbytek života téhle blbosti věřil a moře hledal.
V roce 1859 přišla zatím nejsilnější zdokumentovaná polární záře v historii. Dva amatérští astronomové Carrington a Hodgson potvrdili, že aurora souvisí se slunečními bouřemi, a spojitost poté ověřily i další instituce.
Mezitím v Norsku sestavuje v roce 1896 norský vědec a zakladatel Výzkumného ústavu polární záře Kristian Birkeland (ano, ten, který byl donedávna na bankovce 200 norských korun, ale byl nahrazen novou sérií s treskou. Norové moudře usoudili, že příroda to je, kdo si zaslouží poctu, ne lidé) první přístroj na simulaci slunečního větru pomocí nabitých částic v laboratoři – Terrellu. Ta je dodnes v muzeu v Tromsø.
Protože je Tromsø městem, kde je možno při čisté obloze spatřit polární záři až 225 dní v roce, je zde také sídlo Observatoře pro výzkum polární záře. Samotné pozorovací centrum je však kvůli světelnému smogu posunuto do opuštěného území na pevnině asi 20 km od Tromsø.
V roce 1954 byla ustanovena stupnice intenzity aurory 0–9, která se používá dodnes, 1966 je aurora poprvé detekována satelitem a od roku 1981 už můžeme sledovat aurorální ovál bez přerušení.
Dnes už pohodlně na telefonu on-line vidíme nejen náběh slunečních skvrn, erupci, ale i její vlet do atmosféry a přímo polární záři na jednotlivých místech na zemi.
V roce 2020 lidstvo poprvé vytvořilo na norském nebi umělou polární záři. Z malé civilní raketové základny na jednom z norských ostrůvků NASA vypálila dvě vědecké rakety Azure, které zkoumaly toky umělých barevných mraků v ionosféře. Článek o ní je zde:
Co to vlastně polární záře je?
Na Slunci se tvoří v magnetosféře sluneční skvrny. To jsou místa, kde je lokálně jiná energie než v okolí. Když ten gradient energie je už neudržitelný, slunce vyvrhne mrak částic – tuny protonů, elektronů, alfa částic, aby se to místo zase energeticky srovnalo. Tomu výtrysku se říká erupce – protuberance. Ten mrak letí vesmírem, a pokud bylo Slunce zrovna v tzv geoefektivní poloze, tedy ta skvrna mířila směrem k zeměkouli, a nevytrysklo to někam dozadu za Slunce, tak ten solární oblak letí rychlostí 500–1000 km/sec k Zemi.
A tady ho část přitáhne naše magnetické pole a po spirále stáčí k magnetickým pólům. Když se sluneční částice dostanou do ionosféry, interagují s molekulami atmosféry a z atomů vyrážejí elektrony. Při tomto přeskoku se emituje elektromagnetické záření – při srážce s atomy kyslíku barva zelená a červená, při srážce s dusíkem modrá a fialová. A tento úkaz, který probíhá ve výšce asi 80–300 km nad zemí, je právě polární záře.
Slunce vyvrhuje oblaka částic celý rok, ale když je denní světlo, není polární záře vidět, jako třeba nevidíme hvězdy. Takže je celý rok, ale pozorovat ji lze, jen když je tma.
Běžně je možné spatřit mírnou auroru borealis blízko magnetického pólu Země, kde jsou interakce slunečního větru a částic atmosféry nejsilnější. Čím mocnější je geomagnetická bouře, tím dál od polárních oblastí aurora září.
Dost lidí si myslí, že polární záře visí na severu každou noc na nebi jako třeba měsíc a každý, kdo si dojede za polární kruh, si ji tam v klidu po večeři dojde vyfotit. Ale to tak není, bývá to často velmi rychlý úkaz.
Polární záře se nepozoruje, ta se loví. A lovení – to je dlouhá a těžká dřina.
O tom, jak se polární záře loví, si můžete přečíst zde:
A o tom, KDY je možné auroru spatřit a KDE jsou nejlepší místa na její pozorování, si můžete přečíst zde:
S polární září jsou odpradávna spojené i mýty:
V Norsku si myslí, že právě jedou valkýry.
Ve Skotsku věří, že na nebi probíhá bitva padlých andělů, jejichž krev padá jako polární záře.
V Číně dovádějí draci.
Eskymáci věří, že polární záře jsou ohně šamanů.
Pro Indiány to jsou zemřelí, co s námi komunikují.
Nejlepší legendu ale mají Finové – ti říkají, že polární záře vzniká tím, že ohnivé polární lišky běží oblohou a třou ocasem o hory.
My jsme ale v kraji Sámů a ti byli přesvědčeni, že když se objeví silná polární záře, že se bohové za něco na lidi zlobí. A asi jsou nejblíž k pravdě. Málo si vážíme ryzí přírody a často si pyšně myslíme, že jsme něco víc než její další součást, že jsme víc než třeba zvířata, nebo rostliny. Sámové ale vědí, že každý z nás je jen další náhodný tvar, který z vody a věčného prachu stvořila příroda, že s přírodou žijeme, v ní mizíme, a tak se už navždy stáváme její věčnou součástí.
Výpravy za polární září, na které můžete jet se mnou, pořádám v sezóně, kdy je aurora viditelná, tedy od poloviny září do začátku dubna.
Ta příští – v září 2025- má uzávěrku 15. dubna!
aktualizováno leden 2025