1. díl – Roy Jacobsen – Ostrov
Nejlepším způsobem, jak poznat duši jiné země, je přečíst její literaturu, řekl Amos Oz. Nevím, jestli nejlepším, ale rozhodně je to něco, bez čeho nelze pochopit souvislosti. Je to jako skládání mozaiky. Je třeba spousty kamínků, aby se nakonec objevila ta tvář správně a celá.
Platí, že nemůžeme mít rádi něco, co neznáme. Není možné vroucně milovat člověka, kterého jsme sotva zahlédli na druhém chodníku, být posedlý prací, kterou jsme zkusili jen jednou, zbožňovat jídlo, které jsme ještě neochutnali. Teprve poznávání vede za sebou emoce, a ty potom pomáhají v další orientaci, pochopení a uspořádání si správného obrazu i pocitu z čehokoliv, z kohokoliv.
Proto vás upozorním na pár knih, které velmi rychle dodají vašim znalostem a dojmům z krajů v severním Norsku a mentality jejich obyvatel další stabilní oporu, další dimenzi.
Tou první je tenká knížka Ostrov od Roy Jacobsena.
Ostrov je první díl tetralogie, kterou doporučuju přečíst celou. První díl zachycuje začátek 20. století na malém ostrově, druhý díl – Bílý oceán vás tam pozdrží během války, prožijete si s hlavní postavou Ingrid a sirotky z vybombardovaného Kirkenes fyzicky hlad, zimu i strach, ale i osudové setkání s popáleným ruským vojákem, kterého polomrtvého vyplavilo moře po výbuchu válečného křižníku. Třetí díl – Oči nemlčí je z let těsně po válce, kdy se Ingrid vypraví hledat Rusa na pevninu, do úplně jiné krajiny, než znala z ostrova, prochází pěšky s děckem v šátku skoro celým Norskem a setkává se s pozůstatky drsné a nepřehledné války. Země je stále poraněná nacismem, jakoby v lidech trvala dál.
Lhaní, mlčení, strach z udávání, nedůvěra mezi bývalými odbojáři a kolaboranty, zrady, ale i nezištná pomoc, odvaha a vzpomínky na koncentráky a vypálené vesnice, to všechno Ingrid potkává.
Ale vraťme se k prvnímu dílu – Ostrov.
Je to zásadní kniha pro každého, kdo chce pochopit, jak jiný je vztah Norů k přírodě.
U nás se říká – jdeme do přírody, máme rádi přírodu, tak jsme si udělali její pazmenšeninu na ohrazeném pozemku – zasadili si tam jako své stromy a jako své květiny a vyrobíme jako jezírko a jako skalku a děláme, že je to příroda, vyženeme krtky a slimáky a kosy a otrávíme plevel ať je to hezký, vlastně ještě hezčí, ať přírodu zvelebíme, a hlavně to obeženeme plotem, aby dovnitř už nic, co není koupené v Hornbachu, z přírody nesmělo. Nebo jsme do ní vtrhli, nadělali tam cyklostezky, rozhledny, parkoviště, hotely, zábavné parky, naučné stezky, máme to tak rádi vyjet si do přírody a zažít u toho navrch nějaké povyražení. Dokonce se v Čechách dá zaslechnout taková hrůza jako – příroda nám nepřeje (déšť), počasí se na víkend zkazí (mraky), padají sračky (sníh).
Nevím, jestli je možné, aby se z tohoto deliria vládců země lidi vrátili zpět do rozumných dimenzí, asi už ne. Ale aspoň je možné najít v knize dobu a místo, kde bylo ještě skoro všechno správně, a ještě je možné jet jako tichý a taktní host do kraje, kde jsou pozůstatky takového stylu života cítit dodnes.
Hned v první pozvánce na mé výpravy zájemcům píšu, že ale tam nejedeme DO přírody. Tam totiž ještě mohou ti, kteří se ztiší, zažít pocit BÝT přírodou.
Příběh, který někdy čtenáři v knihách hledají, tu není podstatný. Tady se žije každý den nově, podle počasí, podle zvířat. Příroda a moře určují denní rytmus.
Příběh není o lidech, co žijí na vlastním ostrově v divokém moři. Je to o nich všech, všichni jsou spojeni, příroda je hlavou rodiny, pevně, moudře a zodpovědně rozhoduje, i když se může někdy zdát, že je občas příliš přísná. Příroda ale uvažuje v delším čase, nevymění krátké pohodlí za dlouhodobou rovnováhu. Mráz, vichřice, sucha i deště musí přijít, aby bylo všechno v rovnováze. Ti všichni, moře, voda, vítr, mlhy, sníh, ti všichni jsou další důležití členové rodiny. Když přichází bouře, tak zavedou dobytek pod střechu, přivážou lany dům a věci kolem něj, a počkají. Nenadávají. Většinou totiž mlčí. Příroda sama má tolik zvuků…
Mlhy, vichřice, to všechno také na výpravách zažíváme. A lidé na Ostrově to chápou, že každé vytvoření si bezpečí a pohodlí se jednou bude muset zaplatit něčím dražším. Potřebují proti vlnám molo, tak sbírají vyplavené trámy po bouři, sbírají všichni, děti i stařečci, stlučou novou boudu, v noci přijde bouře a všechno odnese. Počkají, až se vlny uklidní, pramicí objedou ostrov a okolní skaliska, posbírají, co moře vyvrhlo, najdou některé své trámy, některé cizí, zbytky cizích rozbitých domů a lodí, a staví znovu.
Mohli by zasadit stromy, mít vlastní les, vlastní dřevo – bylo by to pohodlné, ale zkazilo by to pohled na ostrovy, na obzor. To by nikdy za pohodlí nevyměnili.
Otec odjíždí každý rok s velkou lodí na ryby na moře nebo na pevninu pomáhat se stavbou železnice, na ostrově zůstávají jen staří rodiče, ženy a děti. Ale o obživu se musejí starat všichni. Ženy vyjíždějí na moře natahovat sítě na ryby, děti od nějakých šesti let už kuchají, suší nebo nasolují tresky, sbírají kajčí peří, pasou ovce, zpracovávají vlnu, suší mech a rašelinu na topení a chaluhy na zimu pro dobytek.
Protože civilizace a modernizace světa však pokračuje, jsou dvacátá léta, jednoho dne rozhodne lodní společnost, že provoz lodí kolem mnoha ostrovů a skalisek v okolí už je tak silný, že je třeba na Ostrově postavit maják. Začala se u nich stavovat loď, co vykupuje mléko a tresky, už několikrát týdně a brala s sebou i děti do školy, bylo to nutné, nastoupila nová pravidla.
Společnost ho postaví na skálu na ostrohu, přivede petrolej z nádrže na jeho pohon a během tmavých měsíců maják svítí celou noc. Ženy dostaly navíc smlouvu na pronájem pozemku pod majákem a tedy pravidelný příjem. Peníze se hodí na věci, které na Ostrově nelze pořídit. Na mouku, na hřebíky, kávu, nože, nádobí.
Když se vrátil tatínek Hans ze sezónních prací a uviděl, co na Ostrově přibylo, strašně se rozčílil. Nejen, že zkazili čistý výhled nějakým vehiklem, ještě si je chtějí zotročit penězi!
Ta pasáž mě očarovala a cítila jsem, jak to je to ono. Neprodávat svobodu za pohodlí a bezpečí, nezdobit přírodu, neměnit ji kvůli tomu, abych měl víc a mohl víc.
Nyní žije v severním Norsku dejme tomu třetí pokolení této meziválečné generace. Ale ještě to tam úplně zapomenuté není.
Absence ozdob, ornamentů, nechuť zaplňovat přírodu parčíky, krásnými lidskými výtvory, jen občas vědro s kytkami u domu a dřevěná lavice v místě, kde je dobrý výhled. Zlomky toho jsou v tom kraji cítit stále. Žití společně se syrovou přírodou, žádné ploty před zvířaty, žádné široké a každý rok nově opravené silnice, co nejmíň se přírody dotýkat.
A není to v ekonomice. Každý Nor by z ropného fondu mohl mít dnes tři zlatá auta jako Saudský šejk a palác až do nebe s úplně automatickým vším a deset vyhřívaných bazénů. Ale radši další ropné ložisko neotevřou, místo levného mostu vedou cestu dvacetkrát dražším podmořským tunelem, aby nerušili ptáky a nekazili výhled. TO je respekt k přírodě. TO znamená – mít ji rád. Ne jen pokrytecké – mám rád sebe, když jsem pohodlně v přírodě. Ne, mám rád ji, a nechám ji proto na pokoji.
To je tatínek Hans, který nechce novoty, protože ví, že pohodlí a braní si z přírody víc, než potřebuju, a vodění za ručičku bere lidem samostatnost, nezávislost, bere jim ostražitost, druhou rukou nakládá další povinnosti a vede do pekel.
Ke konci se stane další věc, která je krokem k další ztrátě autenticity – loď, která přijíždí pro zboží a nabírá děcka, potřebuje, aby bylo vše připravené, když pravidelně připlouvá. Na Ostrov musí pořídit tedy hodiny.
Už nejde dělat to, co je zrovna potřeba, podle počasí, podle přílivu. Už musí žít podle hodin.
Příští díly – Kniha Dinina od H. Wassmo, knihy E. Loeho a Poloviční bratr L. S. Christensena.