Období polárního dne – tedy dnů, kdy slunce nezapadá, ale září do krajiny zlatočerveným světlem i v noci, je stejně magické jako období polární noci. Jarní Arktida je fascinujícím spojením zbytků sněhu a ledu v chladné tundře a rozkvetlé přírody kolem teplého moře.
Polární výprava za půlnočním sluncem Červen 2025 byla výpravou, na které se povedlo objevit zatím nejvíc míst, na kterých jsem i já byla poprvé. Devět polárníků ve třech autech, šest navštívených ostrovů, z nichž jsme na třech přespávali, pět domů, jedna loď a čtyři noci pozorování půlnočního slunce nad mořem..
Klidné počasí, dokonalý timing, na všechny varianty připravená dramaturgie výpravy, dobrá souhra řidičů a poctivá příprava vytvořily pohodový týden, který ukázal polárníkům nejen nádheru jarní, probouzející se Arktidy, ale i to, jak jinak je možné taky žít.
Náš týden byl kombinací slow-travel, tedy cesty, která není ve shonu, kde si každý vychutnává atmosféru kraje v klidu, je čas na focení, je čas si přemýšlet, je čas spát, je čas se v klidu najíst, a kombinací opravdu intenzivní poznávací cesty, kdy se každou minutu dělo něco zajímavého, něco nového jsme viděli, jiný ostrov, jiné světlo, jiné počasí, jiná cesta, jiný výhled.
Polární Bůh nám nedělal potíže, vyzkoušel si nás na začátku, jestli si nestěžujeme na počasí, ale když viděl, jak jsme nadšení i ze všech mraků, deště, mlh, tak nám ukázal jarní Arktidu v celé kráse.
První zázrak přišel hned po příletu. Na rovnoběžce, která je severněji, než leží třeba grónský Nuuk, Murmansk nebo sibiřský Norilsk, města vyhlášená teplotami až – 60 °C, jsme se procházeli rozkvetlou botanickou zahradou, ve které začínalo vybuchovat jaro.
Psala jsem o objevování a hned v prvních hodinách výpravy jsme objevili starou bryggu schovanou za moderní výstavbou posledních let.
První večer jsme strávili na městské pláži, kde nás poprvé zasáhla rozlehlost krajiny a klid, který v ní panuje, i když kolem vás procházejí nebo spíš běží desítky místních. V Norsku je totiž ticho stejně váženou komoditou, jako je třeba čistý vzduch. A jediný, kdo za celý večer udělal na chvíli hluk, byla skupinka přiožralých Čechů, která potvrdila, že poslední roky jsou Češi na světě vyhlášeni jako nejhlučnější a nejužvaněnější národ.
My jsme ale ten večer založili náš společný rituál – oběd nebo večeře v přírodě s výhledem na moře, na trávě, na kamenech.
Vztah ke zvířatům a zejména k ptákům je za polárním kruhem úplně jiný.
Jsou to rovnoprávní obyvatelé společné přírody, lidi je tam milují, v době hnízdění třeba nesmí být psi ani na delším vodítku, jen na krátkém u nohy, celé louky, parky, ostrovy se zavírají, aby ptáci nebyli rušeni. Ptáci hnízdí na každé louce, na každé střeše, všude.
Skoro každý Nor má před domem zapíchané budky do země, aby i on si užíval radost z nových ptáčat.
Pro ty, kteří se do soukromých budek nevešli, postavilo Tromsø v centru takovéhle ubytovny.
Na vysokých stojanech jsou desítky „poliček“, kde mohou hlavně racci vyvést mladé.
Kolem se odehrávají shakespearovská dramata i příběhy lásky, ptáci tam jednají mezi sebou jako lidi a stejně tak sebevědomě se dohadují s vámi. Kam až se můžete podívat, kam už vás nepustí, že máte být potichu a neotravovat. Každý den nás na poslední výpravě nějaká samička sedící v hnízdě nebo její hlídač seřvali, že snad vidíme, že máme jít oklikou. Jaro je v Arktidě radostné a dojemné.
Další den polárníci v Polárním muzeu pochopili zase další souvislosti historie a života v Arktidě, prošli jsme všechna zajímavá místa, zameditovali si v geniální knihovně, pocítili obdiv ke konstruktérům obřího mostu, prozkoumali přístav.
Norové svou zemi milují a každý Nor – od malinka – má svůj národní kroj, který nosí i mladí s láskou a hrdostí. My měli štěstí a hned druhý den potkali dívku v krásném bunadu, za pár chvil dokonce Sámy ve svém tradičním oblečení – Norsko se nám začalo otevírat a my nevěděli, co s úctou obdivovat dřív.
V jednu chvíli po cestě vidím válečnou loď, tak zastavíme – a protože jsme měli s sebou i rozvědku, tak náš špion vzal dalekohled a začal diktovat kódy napsané na lodi další polárnici, která obratem hlásila: „Největší norská válečná loď, která je specializovaná pro práci v Arktidě. 100 metrů dlouhý ledoborec v aktivní službě má dvě děla, plochu a hangár pro vrtulníky, radar a dieselelektrický pohon Rolls-Royce…“
A já se chytla za hlavu a s představou, jak i na lodi někdo s dalekohledem hlásí – Borková Kateřina, Krbcová Tereza, Hanzal Jiří, narozeni, bydliště, SPZ YR 6528, jsem zavelela: „Zdrháme!“, naskákali jsme do aut a jeli radši dál. 😀
Na obou ostrovech jsme měli luxusní bydlení – dřevěné tradiční domy s výhledy na moře, na hory, všude soukromou ochranku v podobě obřích racků.
Naše flotila byla spolehlivá, pohodlná a řidiči byli ohromní – celou dobu soustředění, takže jsme si s elegancí zastavovali někdy co minutu, jen jsme zahlédli něco hezkého. Cesty byly v podstatě bez problémů, jen jednou jsme museli chvíli čekat na otevření silnice, ale protože jsme stále kontrolovali průjezdnost, tak všechny mosty i tunely jsme projížděli jako páni.
Naše výprava nebyla úplně mlčenlivá, ale každý den jsme prožili aspoň jednu společnou tichou chvíli, kdy jsme jen nechávali mlčky naše duše s tím rytmem přírody splynout, nechat se omýt tou čistotou prostoru, kde jsou slyšet jen zvuky přírody.
Na ostrovech jsme pak už od rána do večera objevovali známá i tajná místa, přelézali, šplhali, pomáhali si, objevovali, měli porady v domech i v přírodě.
A když přišel večer a slunce se chystalo nad mořem rozžehnout kolem půlnoci zlaté barvy půlnočního slunce, už jsme byli nastoupení na nějaké vyhlídce. Poslední noc jsme dokonce novou vyhlídku společně objevili.
Ty chvíle, kdy svět patří zvířatům, ptákům, procházejí se po silnicích, brebentí na loukách, jsou zázračné, a kdo je prožil, na ně nikdy nemůže zapomenout.
Je pak jasné, že společnou fotku jsme si pořídili právě v jednu hodinu po půlnoci, kdy se kraj koupe v zlatočervené záři, před jedním z našich krásných domů.
Na ostrovech jsme toho zažili strašně moc. Plavili jsme se trajektem přes úžinu, kde je hloubka moře kolem 400 metrů, jako kobylky vykoupili jeden obchod (norskou vyhlášenou sladkost jako suvenýr), prohlédli si hitlerovské opevnění, které tvořilo Atlantský val, byli dojatí na malých hřbitůvcích záplavou petrklíčů a neokázalostí náhrobků, užívali si syrové mlhy ve skalách i zářivých pláží na souostroví Arktický Karibik, část posádky se dokonce v moři vykoupala.
Potkali jsme sobíky plaché i krotké a všechny druhy oveček.
Na terase kavárny se vyhřívali na slunci, kdy teploměr ukazoval 20 °C ve stínu, i se brouzdali sněhem v tundře, kam jaro ještě nepřišlo. Zažili jsme tři roční období v jednom dni.
Ochutnali jsme místní speciality, soby, ryby, velryby.
Polárníci poznali, jak současně skromněji i vnitřně bohatěji taky lze žít, podle rytmu přírody, podle počasí, které je vždycky správné. Viděli jsme na vlastní oči, jak křehký je ekosystém, ale současně jak silný a vyvážený může být, když ho lidé nechají na pokoji a přírodu „nezvelebují“.
Díky všem polárníkům za jejich objevitelské nadšení, dobrou přípravu a naprostou dochvilnost. Zvládli jsme v poklidu a perfektním timingu vidět míst a přírodních zázraků, jako se nepodaří lidem, kteří se tam vypraví sami na měsíc.
Zázrak jarní Arktidy a půlnočního slunce si každý vychutnával po svém, ale v srdcích nám těch pár dní zůstane všem už napořád.
Příští výprava za půlnočním sluncem vyráží v červnu 2026, základní informace jsou zde:
https://srdcezapolarnimkruhem.cz/informace-o-vyprave/
RECENZE VÝPRAVY:
Stejně jako je při návštěvě galerie cenné mít po boku někoho, kdo obrazům rozumí, dokáže o nich poutavě vyprávět, odhalit skryté nuance a zasadit je do širších souvislostí, které by vám jinak zůstaly neviditelné, podobný zážitek vás čeká při cestě do Norska s Katkou.
Prozkoumat sever v doprovodu někoho, kdo tamní krajinu i její obyvatele hluboce miluje a s opravdovou vášní prožívá jejich životní styl i vztah k přírodě, vám umožní vnímat Norsko způsobem, který byste sami jen těžko zažili.
Kamkoli člověk přijede, přiváží si s sebou především sám sebe a svůj vlastní pohled na svět, a proto bývá obtížné plně nahmatat tep cizí země jen vlastními silami, i když se o to upřímně snaží. S Katkou je to snadné – její nadšení pro Norsko vás přirozeně vtáhne a strhne.
Jiří, 2025
Kateřina je ta nejlepší osoba, pokud chcete zažít arktické Norsko bezpečně, pohodlně a zároveň s velkou dávkou lásky k místu, které zná opravdu do detailu. Je nesmírně pečlivá, praktická, nic ji nepřekvapí – počasí, změny dopravy, nečekané situace zvládá s klidem a jistotou. Navíc dokáže krásně předat své nadšení pro norskou přírodu, kulturu i historii, a její láska k tomu kraji je nakažlivá. Doporučuji ji všem, kdo chtějí poznávat, fotit, kochat se a cítit se po celou dobu výpravy v bezpečí a v dobrých rukou.
Markéta, 2025
Krásné vzpomínky jsme si přivezli všichni a poznání severské přírody s Katkou bylo tou nejlepší volbou, jak opravdu poznat drsný, ale krásný sever Norska. Děkuji za bezvadnou atmosféru a přátelství všech polarniků. Vzpomínky na krásnou přírodu, vůně, slunce a barvy mi zůstanou hluboce uložené!
Jiří, 2025
Já také přidávám poděkování Katce za trpělivost z námi a za skvělou organizací. Za nezapomenutelnou atmosféru, za skvěle zážitky, které mí zůstanou navždy.
Tereza, 2025
Také se přidávám s poděkováním, jednak Katce za skvělou přípravu, a jednak všem vám ostatním za naprosto skvělou atmosféru. Na tuhle výpravu opravdu jen tak nezapomenu.
Majka, 2025
Připojuji se a také mám krásné vzpomínky z naší výpravy. Krása střídala nádheru, to bylo naše heslo. Děkuji, Katko!
Drahomíra, 2025
Děkuji všem polárníkům za krásný společně strávený týden. Díky této Katčině zprávě jsem se zase vrátila do sluncem zalité nádherné země 
Lada, 2025