Polární výprava na přelomu března a dubna 2025 totálně zbořila dosavadní standardy minulých výprav. V pozvánkách píšu, že moje výpravy nejsou sledem turistických zážitků, ale pro každého, kdo není úplně citově mělký, jsou hlubokým a život měnícím prožitkem. Tentokrát jsme byli ale společně uchváceni nejen silou a krásou Arktidy, ale i emocemi, které jsme byli schopni v nedotčené krajině cítit.
Výprava byla tentokrát trochu složitější na organizaci, protože poprvé se nás vypravilo za polární kruh devět a poprvé ve třech autech. Polárníci ale hned po přihlášení pochopili, že moje několikaměsíční důkladná a přísná příprava je pro hladký průběh absolutně nezbytná. A kdyby teď stáli vedle mě, tak všem budoucím polárníkům, kteří se se mnou budou chtít vypravit, úplně všichni řeknou – čtěte všechny maily, stáhněte si všechny odkazy, užijete si výpravu stokrát víc!
Tahle posádka navíc dodala k perfektní přípravě od první chvíle i neuvěřitelnou souhru, pracovitost, svornost a klid. Ještě na letišti jsme si zkontrolovali a dovysvětlili všechny bezpečnostní pravidla, aplikace pro polární záři i výstrahy meteorologické i dopravní.
A hned po příletu do Tromsø jsme v úplně jiných autech, než která byla objednaná (ale naopak byla ještě lepší) přejeli čerstvě zasněženým městem k našemu domu, ve kterém jsme strávili první noc. Náš útulný červený dům přímo za Arktickou katedrálou byl klasickou norskou stavbou s třemi podlažími, bílým dřevěným schodištěm, terasou s výhledem na město, voněl dřevem a měl patinu a milou energii laskavé paní majitelky, která nám navíc ráno i ve svém pokročilém věku tajně odmetla sníh z našich tří aut a odházela z cesty.
Po večerní procházce v čerstvých sněhových peřinách a vyjížďce lanovkou nad město – stále sněžilo, ale i tak se na chvíli město ukázalo – jsme se naskládali po domě do všech postýlek, co kde byly, a spali jako zabití. Úvod do naší výpravy byl jemný a zachumelený.
Pár dní před naším příletem byla v kraji obleva a současně s ní lavinová katastrofa, sníh sjížděl úplně ze všech hor, svahů a skal, všechny silnice pochopitelně zavřené, a jako vždy – i několik obětí na životech. Kraj je to drsný a proto je tady disciplína a soustavné hlídání bezpečnostní situace zásadní. Pak ale během tří dnů nachumelila nová, čistá peřinka, tak jsme druhý den, po klidné společné snídani v domě, měli ve městě zimní romantiku.
Začínali jsme na slavné městské pláži, kde mí polárníci poprvé ucítili závan arktické tajemné krásy. Jako Amundsenova výprava pochodovali sněhem, začínal nás opouštět únavný, hlučný stres mírného pásma a naše myšlení se pomalu přesouvalo do severského módu – jen to důležité, všechno jednoduše, bez ozdob, bez zábavy navíc, jen spojení s přírodou a plynutí podle ní, podle počasí.
Zavedla jsem polárníky do turisty zatím neobjeveného městského skanzenu,
prošli jsme si Polární muzeum – místo, kde je na malé ploše to nejdůležitější z historie polárních objevů, ale i běžného života v Arktidě, lodě, tuleni, Amundsen, velryby, medvědi, tresky, Nansen, všechno. Pak ještě k novému dílu místní mozaikové umělkyně, přístav, nejmenší domeček ve městě, slavná knihovna, nová pěší zóna s podlahovým vytápěním.
Na výpravě naštěstí nebyl žádný závislák na nakupování, takže suvenýry jsme odbyli v podstatě za chůze a i velká pochvala všem, že když se pak dvakrát na skok stavělo u konzumu, tak vlastně většina nic ani nepotřebovala, zbytek si hodil do koše pár věcí a frčelo se rychle dál.
Zato braní benzínu je na ostrovech vždycky dlouhá společenská událost. :- )
Odpolední přesun na ostrovy bývá pokaždé tou nejsložitější částí výpravy. 250 kilometrů, často špatné počasí, neprohrnuté cesty, vánice, ledovatá silnice, široké pluhy proti vám na úzkých silničkách, zavřené tunely, hrozba lavin. My jsme hlídali pohyb mraků a stav cesty neustále, všichni ve všech třech autech to uměli – další pochvala všem za perfektní přípravu, měli jsme i soukromého meteorologa – takže jsme cestu projeli opatrně, ale hladce.
Za tmy jsme dojeli k našemu objednanému domu, tam malé překvapení, někdo v něm už bydlel. Ale stejně jako v půjčovně aut – dostali jsme nečekaný upgrade a měli jsme domy dva, asi 15 metrů od sebe, oba krásné, bílé, pohodlné, se soukromou terasou, královskými výhledy na moře a hory a ložniček ještě víc, než bylo potřeba.
Polární záři jsme opravdu museli ulovit, nebyla zadarmo, hned první noc na ostrově jsme až do rána drželi hlídky a ten nebeský zázrak přišel až čtvrtou noc. Ale protože jsme měli už natrénované lovení (polárníci leželi pro záběry obětavě hodiny na sněhu na břiše), i perfektní spojení mezi sebou, tak i když jedna skupina lovila na kopci, jedna pod kopcem, jedna na terase a ti největší frajeři dokonce jen z okna, tak jsme si dávali vědět, kdy se blíží, kdy je poplach, a máme ji ulovenou všichni, každý jinak.
Dny nám plynuly v obrovské pohodě a neuvěřitelné společné radosti. Všechna tři auta, a za to ohromná poklona všem hlavním řidičkám i řidičům střídacím, nepředváděla na silnicích obyčejnou souhru, ale chvílemi to byl úplný balet, když jsme se na natřískaném parkovišti s našimi pětimetrovými kombíky složitě otáčely a rovnaly jedna za druhou, když jsme parkovaly v úzkých zatáčkách, když jsme se třeba na chvíli poztráceli, nebo se mezi nás dostalo cizí auto. Všichni dávali pozor na všechny, okamžitě jsme si dávali vědět, čekali na sebe.
Výprava působila lehce, ale nebyla vůbec jednoduchá. Složité přejezdy přes hory a doly, po souši i přes moře, úzké silnice, strmé serpentýny, sníh, led, různé počasí od hustého sněžení po oslňující předjarní slunce, neustálé zastavování, přesto celou dobu byli všichni, nejen řidiči, absolutně soustředění, klidní, všechno jsme hned společně vyřešili.
K tomu jsem stále polárníkům vyprávěla o historii, o přírodě, o tradicích, o Norsku vůbec, o všem, kolem čeho jsme jeli, co mělo souvislost.
Arktida je nejbarevnějším krajem na zeměkouli, současně ale umí být neskutečně decentní a elegantní v barevných tónech. Některé dny vám připadá, že se krajina přepnula do černobílého módu, jen občas někde zahlédnete teplejší tón dřeva.
Na naší výpravě jsme každý den zažívali zázraky, ale prožívali i obyčejný život.
Viděli jsme vzácný přírodní jev – slanou mořskou kaši.
Ve fjordech je brakická voda. Když má voda i vzduch přesnou kombinaci teplot, tak se na plážích fjordu u pevniny vytvoří z vln slaná mrznoucí kaše, která se jen pomalu převaluje k pevnině a tam tvoří krajky, jak voda ustupuje při odlivu.
Na chladné pevnině slaná kaše tuhne, pár metrů směrem do vody je ta mrznoucí kaše tekutá a dál k moři už je běžná mořská voda.
Viděli jsme obrazce, které vytvořila ve slaném písku sladká voda s příměsí rudných hornin, sluneční halové jevy, které tvoří krystalky ledu v mracích.
Potkali jsme sobíky, kormorány, koníky, a když se poslední dny rozjasnila obloha do kýčovitě barevného předjaří, tak všude už byl slyšet křik ptáků, kteří vybírali místa k budoucímu hnízdění. A to hnízdění a ta mláďata a ptáčata si užijeme už na další, červnové výpravě.
Dřevěné domečky nás okouzlovaly všude. Ty sámské, staré norské i běžné současné. Porozuměli jsme prostému životu v souladu s během přírody, který Norové stále mají ve své mentalitě. Polárníci na vlastní oči viděli, jak je krajina nádherná, když se do ní nevrhnou lidé ji upravovat a sobecky zvelebovat, když si ji nenaporcují na zahrádky a parcely a neukradne si každý kus krajiny jen sám pro sebe, když je krajina bez plotů.
Viděli jsme obří, průmyslové sušárny tresek, ale i pár soukromých ryb, které si na kůlně sušila jedna hodná paní. V Čechách všichni suší houby, v Norsku všichni suší tresky.
Pluli jsme lodí, trajektem přes úžinu, polárníci zažili poprvé, že na palubě lodi byl sníh a lopaty k jeho odhazování.
Obědvali jsme v těch nejkrásnějších lokálech, tohle je jeden z nich – výhled na skály, na oceán, čerstvý sníh místo ubrusu, tříštění vln místo hudby.
Měli jsme taky královskou večeři, nejde popsat, jak strašně dobré všechno jídlo bylo. A ty moučníky!! I pivo bylo dobré, prostě ráj pro všechny lidské orgány. 😀 Jedno odpoledne jsme se zastavili v tajné kavárně nad fjordem – o božských zákuskách už ani mluvit nebudu. A jeden polárník, který už byl úplně odrovnaný tou nekončící krásou všeho v tom kraji, jen u stolku smutně hlesnul – To je strašné, tady i to blbé kafe je výborné. 😀
No a nesmím zapomenout, že chlápci rybáři z vedlejšího domu nám jeden večer donesli talíř čerstvě nalovených a usmažených ryb. Ta vůně se nesla nad mořem ještě hodinu – a ta chuť!
Velmi důležitou součástí mých výprav je i vyprávění o slavném norském odboji během druhé světové války, o chrabrosti Norů i dalších bojovníků proti nacismu z ostatních zemí. A tentokrát byla naše výprava požehnaná přítomností dámy z Francie, jejíž dědeček byl za války nasazen právě v Norsku, a která výpravu pojala i jako nalezení pouta s dědečkem. Vzpomněli jsme na udatnost všech obránců svobody nejen za války proti Hitlerovi, ale i v současnosti proti Putinovi, nejdřív na naší slavnostní večeři a pak o pár dní později přímo na místě velké válečné události – u vraku křižníku Tirpitz, symbolu odporu proti okupantům. Byla to dojemná a silná chvíle pro nás všechny.
Na výpravách bývá jedno z nepříjemných pekel to, že současně chcete trávit čas venku, v té každou minutu se měnící čarokrásné přírodě, ale současně chcete pít čaj v těch nádherných dřevěných domech a dívat se na moře a barvy nebe prosklenou stěnou. Na souostroví Arktický Karibik jsme měli domy dokonce tři a jeden hezčí než druhý. A užili jsme si oboje, protože dny byly organizované tak, aby nebyl spěch, všichni měli čas se v klidu najíst, dost vyspat, ale současně aby se nemuselo na nikoho čekat a vše odsýpalo. Noční klidy, ranní budíčky, nejlepší systém na to, aby člověk vůbec nevnímal, že nějaký pevný program je.
Brodili jsme se sněhem, stoupali na kopce, projížděli mezi horami i trávili dlouhé chvíle na plážích, kde nám oceán připomínal, že život je věčný, naše buňky jsou teď lidmi, ale že za čas se změníme zase v něco jiného, že v oceánu se vše zrodilo a do něj se vše vrací.
Každý den jsme měli jednu nebo dvě porady, kde se kromě spousty smíchu fakt pracovalo, vidíte jen čaj, čokoládu a společné plánování, hlídání aurory, nastavování foťáků.
Polární Bůh, který v kraji vládne, jindy pokaždé výpravy zkouší z oddanosti, pokory a pracovitosti. Nás tentokrát viděl dva dny a okamžitě nám dal bianco šek na všechny své poklady. I díky tomu jsme mohli při minutově přesné režii vidět mnohem víc, jet mnohem dál, až na hranici rizika. Poslední den jsme si proto dovolili v podstatě drzost, místo držení plánu dojet s časovou rezervou na letiště, jsme si troufli zabočit k naší milé kavárně a risknout, že stihneme i poslední společnou kávu s výhledem na fjord, i odlet.
Ten týden, kdy jsme žili propojeni s Arktidou, nás všechny změnil. Každý den nám vyhrkávaly slzy štěstím i dojetím nad krásou, jednoduchostí a čistotou kraje.
Znovuobjevili jsme věčné spojení s přírodou, vrátili jsme se k prapodstatě života, žili jsme podle počasí, podle přírody, skromně, s pokorou, jednoduché jídlo, žádné výmysly.
Výprava stvořila i hluboká přátelství a spiklenectví v tom smyslu, že některé prožitky z naší cesty prostě nejde našim blízkým předat.
Potvrdilo se nám to, co píšu v pozvánce na výpravy – že na severu každý najde jen to, co si tam přiveze. Kdo si přiveze znalosti a vnímavost, porozumí tam životu. Kdo si přiveze pokoru a touhu, najde tam zázraky.
A prožitek toho, že každý jsme opravdu na světě jen sám za sebe, všechno, co můžeme prožít, si neseme v sobě, byl opravdu spirituální. Ta vteřina prozření, že umíme být úplně šťastní i bez všech rolí, které v běžném životě hrajeme, bez všech titulů, postů, závazků, dokonce i bez našich milovaných blízkých, byla překvapivá, ale omamně osvobozující.
Děkuju ze srdce všem polárníkům za to, že jsme mohli společně stvořit opravdu nezapomentutelný a silný týden, že mi svou připraveností a laskavostí dovolili ukázat jim všechny barvy Arktidy.
Foto: A. Mokrášová, N. Ghani, V. Pradelles, B. Severová, E. Vilímková, J. Velčovský, Z. Prouzová, T. Kůstková
RECENZE VÝPRAVY:
Drahá Kateřino, ze srdce děkuju za zážitky, které se nedají koupit za žádný prachy. Tahle cesta mi zůstane v srdci napořád. I tenhle kouzelný kraj. Nikdy si nepřestanu vážit toho, že jsem ten úžasnej kousek světa za polárním kruhem mohla poznat právě s tebou a díky tobě. Určitě se tam chci vrátit, zůstalo to ve mně fakt hluboko. Díky, díky, díky! S pokorou, vděčností a láskou…
Tereza, 2025
Milá Kači, nejkrásnější životní zážitky, které jsi mi díky tvé dokonalé přípravě, lásce, tvrdé práci u kompu, neskutečným přehledem a informovaností předala, nikdy za mého pozemského života nevymažu ze svého srdce. Sešli jsme se jako fantastická parta, která sdílí hodnoty soudržnosti a zodpovědnosti, a za to také vděčíme tobě. Za polárním kruhem se nedějí jen věci, které se dají vyfotit. Tato výprava nebyla jen o ulovení polární záře, nebo o tom, že jsem (ano, opravdu!) nafotila 285 fotek jednoho jediného soba. Byla to cesta k sobě. K přírodě. Ke kráse, která se nedá úplně popsat, jen cítit.
Naše průvodkyně Kateřina byla jako světlo v polární noci – lidská, vřelá, neuvěřitelně připravená. Umí nahlédnout nejen do duše severské krajiny, ale i do duší lidí. Jako by odhrnovala sníh a led a pod nimi nacházela hřejivý svět – ten, který vás dojme i rozesměje. V jejím vedení zapomenete na čas a necháte se unášet poetikou severu, který s ní ožívá v celé své ryzosti. Emoce mě během cesty několikrát rozjitřily. Najednou cítíte, že nejste nic víc než „kosti a maso“ – a zároveň, že jste součástí něčeho nesmírně většího. Drobeček, kterému byl na chvíli vdechnut život. A právě v tom je dar – umět tohle vidět, cítit, vážit si toho. Tato cesta byla jako horký čaj v mrazivý den. Nabízela únik z uspěchaného světa, učila mě vnímat krásu v jednoduchosti a připomínala, že i v chladu může být spousta tepla. Aby nebylo všechno jen vážné: zažili jsme spoustu smíchu a legrace. Děkuju, Kateřino, za zážitek, který zůstane navždy v mém nitru. S láskou a pokorou…
Naďa, 2025
Nejúžasnější Kačenko, moc ti děkuji za všechny ty nádherné chvilky štěstí – malé korálky navlečené na šňůrce šťastných dní naší výpravy. Je neuvěřitelné, s jakou láskou ses o nás starala. Díky tobě se mi splnil sen. Ale nejen to. Našla jsem tu své spřízněné duše, které jsi spojila právě ty.
Ještě jednou moc děkuji za úžasný zážitek. Jako bys byla v mé hlavě a tu výpravu připravovala mně přímo na míru. Krásná atmosféra, nejlepší lidi, nádherná země, divoká i něžná …a jako bonus splněný sen – vidět tančit polární záři v srdci tiché přírody a jen žasnout.
Tvoje srdce je za polárním kruhem, ale ty zůstaneš navždy v tom mém. Stejně jako celá tahle výprava plná dechberoucích zážitků; nemůžu vše ani slovy vyjádřit. Děkuju!!!💙
Andy, 2025
Merci pour ce beau voyage dans les terres norvégiennes que tu nous avez fait découvrir en toute sincérité. Ce pays ne laisse pas indifférent ! Pour moi, cela représente une connexion avec mon grand-père, une façon de lui dire « merci, je t’aime ». Merci de m’avoir accueilli, merci pour ton authenticité et ta passion!
(Dále přeloženo)
Týden v severním Norsku byl skvělý. Panenská příroda, úplně bílá, tichá, mírná a někdy i mystická.
Žádná drsná výprava, spíše pohodový výlet, naším tempem a s dostatkem času na focení spousty fotek. A to díky naší průvodkyni Kateřině. Když věci jdou hladce a zdají se snadné, často si neuvědomujeme, kolik příprav a organizace to v zákulisí vyžaduje. Kateřino, nevím, jak to děláš být stále v pohodě. Je to norskou čokoládou? Polární září? A navíc – poslední dům nebyl nic menšího než fantastický, zůstane mi v hlavě pro jeho krásný výhled na moře.
Psychicky jsme byli připraveni na nejhorší povětrnostní podmínky a příroda nám dala to nejlepší! Od začátku bylo všechno skvělé. Dostali jsme a užili si to, co nám Vesmír a Příroda chtěli dát: špetku mlhy, lehké sněžení, nádherné sluníčko, soba, který se na 60 minut stal hvězdou a byl vyfotografován nejmíň 2000krát.
Dobří lidé a dobrá společnost, zodpovědní a starostliví spoluhráči, dobří řidiči. Spousta slov, spousta obrázků, spousta krásných vzpomínek, byl to jedinečný a hluboký zážitek.
Část této cesty pro mě představovala spojení s mým dědečkem, mladým mužem z malé vesničky v Ardeche (jižní Francie), který musel z důležitých válečných důvodů jet bránit Norsko proti Hitlerovi. 12. dubna 1940 se nalodil ve Francii na loď „Ville d’Oran“ a dorazil 19. dubna 1940 do malého přístavu Namsos. Bylo třeba přerušit „železnou cestu“ mezi Ruskem a Německem. Jako všichni muži tamních praporů se i při nejlepší předválečné přípravě musel přizpůsobit tvrdým podmínkám, chránit se v lese i na sněhu a obejít se bez techniky, kterou zničila německá Luftwaffe. Podílel se na obraně Bangsundu a podpoře britských jednotek. Bohužel, Němci dorazili již 9. dubna 1940 a postupovali velmi rychle.
13. bataillon a všechny CEFS (Corps Expeditionnaire Francais en Scandinavie) se vrátily v noci z 2. na 3. května 1940 s pocitem selhání zpátky do Francie, kde příběh samozřejmě pokračoval. V ničivé bitvě o Francii mnoho z těchto mužů přišlo o život nebo se stali válečnými zajatci, jako můj dědeček.
Kateřino, jsem ti vděčná za zážitek, který jsi pro nás vytvořila.
Jsi skvělá žena, která umí probudit v lidech hluboké a laskavé emoce.
Valérie Chantal, 2025
Nikdy jsem si nemyslela, že mě tak chytne za srdce zimní krása krajiny, jezdím v zimě sice lyžovat, ale do polární výpravy jsem měla raději přírodu od jara do brzkého podzimu. Norsko mi zcela změnilo názor, zimní krajina je nádherná a zajímavá.
Blanka, 2025