Lednová výprava do polární noci se stala výpravou, pro kterou mohu použít jen superlativy. Nejlepší posádka, nejomamnější barvy krajiny, laskavý Polární Bůh a absolutně perfektní souhra a organizace. Pro všechny to byl týden, který nás hluboce zasáhl. Každou minutu jsme prožívali zázraky přírody, absolutní souznění skupiny, dny běžely v tempu a současně v pohodlí, každý den nám skoro všem v nějaké chvíli vyhrkly slzy dojetím nad krásou, majestátem a nekonečností přírody i života.
Přípravy na výpravy jsou vždy pečlivé a podrobné, tato výprava byla ale ještě mnohem náročnější na organizaci a ošetření všech rizik. Polární noc je totiž vysoká hra. Přináší nejen drsné počasí, divoké vichry, laviny a zavřené cesty, ale současně i absence denního světla vyžaduje úplně jiný program. Je třeba plánovat prohlížení krajiny jen na dobu, kdy vám soumrak dovolí něco vidět – to je zhruba mezi 10. a 14. hodinou. Ovšem mezi 8–10 musíte být většinou taky venku, protože svítání za polární noci je něco dechberoucího, co v našich zeměpisných šířkách neznáme, to samé čas mezi 14 a 15, kdy se celá krajina zabarví do neuvěřitelných odstínů syté fialové, růžové, oranžové.
Ale posádka měla několikaměsíční přísnou přípravu na dálku po mailech, všichni pochopili, že to jsou věci pro průběh výpravy naprosto nezbytné, takže všichni byli stoprocentně vybavení, připravení, všechno přečtené, naučené, stažené v telefonu. To byl zásadní pilíř pro to, aby expedice mohla být už jen touláním se nedotčenou krásou v zimním tichu, které každý den jen jemně upravuji podle počasí a naší únavy. Navíc jsme se slétali ze tří různých zemí, část posádky přilétala z Holandska, část ze Skotska, tak i koordinace setkání v Tromsø byla důležitá.
Týden před naším příletem byly všechny ostrovy, na kterých jsme měli objednané ubytování, zavřené, protože do kraje přišla silná obleva, vytrvalé slejváky a v podstatě na všechny silnice v kraji se sesunuly z okolních svahů laviny. Mít letenky o 5 dní dřív, tak je po výpravě. My přilétali pořád ještě do hustých dešťů, ale všechny laviny už byly dole a cesty se pomalu otevíraly.
Tromsø, jak jsem psala už před časem, už není tím romantickým dřevěným městečkem, které pamatuju. Tehdy bylo v ulicích úplné ticho, občas prošla paní v kroji, občas prošumělo auto, najít restauraci nebo obchod bylo složité, o turisty se staralo jedno okénko ve starém dřevěném domku s pár suvenýry. To město miluju, ale tentokrát jsem byla fakt ráda, že jsme bydleli mimo centrum. Ta masa turistů, ne cestovatelů, ale lidí, co si jen zaplatí 4 dny ve městě v hotelu a k tomu každý večer Aurora huntera, už byla opravdu nepříjemná. Navíc tím, že lilo, bylo zataženo, a tedy turisti neměli co dělat, tak byly ulice, nábřeží, muzea, hospůdky, všechno natřískané přiožralými, hlučnými cizinci, na náměstích vyhrávaly ampliony, před kostelem smrděla maringotka s vaflemi, blikaly řetězy neonů, na hlavních ulicích už nebylo nic jiného než bar, suvenýry, kancelář pro výlety za aurorou či velrybami, bar, suvenýry, bar, suvenýry. Propletli jsme se mezi nimi a i tak si vychutnali ta zajímavá místa. Jen mi to bylo líto, že polárníkům ukazuju město jiné, než znám.
Totální nápor turistů z celého světa samozřejmě nejen zvednul ceny na astronomické nesmysly, ale zavinil i to, že už nešlo pro nás najít jednu noc na přespání v hotýlkách, kde jsme spávali, tam už od léta šlo koupit jen minimálně dvě, tři noci. Takže nutnost hledat pro nás jiné bydlení byla vlastně nakonec nejlepší volbou. Měli jsme svůj vlastní dům, teplý, čistý, auta přede dveřmi (žádné komplikované parkování 500 metrů od hotelu), v tichu, vedle parku, blízko pláže, geniální řešení.
Počasí nás večer i druhý den ráno zkoušelo studeným lijákem i poryvy vichru s kroupami, ale všichni jsme v pláštěnkách statečně šlapali. Ještě před jedenáctou dopoledne bylo skoro tma, ale my se i tak vydali čelit živlům na pláž k moři a do skanzenu. A tam už bylo jasné, že zelené moře, olověné mraky a všechny živly Arktidy posádku očarovaly.
Polární Bůh všechno sledoval a hned při návratu z pláže na ostrohu nám dal první rychlou odměnu za noční i ranní procházku ve slejváku – roztrhnul nebe a poslal nám vzácná perleťová oblaka – stratosférické mraky.
Samozřejmě jsme město prošli, všechna zajímavá místa, prohlédli zásadní Polární muzeum, vystáli frontu na slavný a pěkně hnusný sobí hotdog (ve sladké housce) u Rakettenkiosku a pár minut obřadně mlčeli v monumentální knihovně. Ale výhled z lanovky jsme odhlasovali, že nepotřebujeme, a vyrazili na 250 km dlouhou cestu na ostrov, do tmy, do skal.
Déšť se asi po půlhodině začal měnit ve sněžnou vánici a já v prvním autě vůbec neviděla kam jedeme. Před sklem bílá tma a silnici jsem jen odhadovala, kudy by asi tak mohla vést.
Na ostrově se situace logicky zhoršila, sněhová vichřice společně s neproniknutelnou tmou a silnička bez krajnic a patníků nás zpomalila na jízdu krokem. V tu chvíli ale teplota začala klesat a ze silnic plných vody z týdenních dešťů se stalo ledové zrcadlo, které právě pokrývala nová vrstva sněhu. Nějakou teplotní anomálií se stalo, že se nám ledem obalily i hroty na kolech, takže auta nám bruslila i ve chvílích, kdy jsme stáli. Čekal nás ale ještě nejsložitější úsek cesty – posledních 50 km pustou náhorní plošinou, pak několik prudkých srázů k moři, několikeré serpentýny nahoru i dolů, několik tunelů a průjezdů pod lavinovým svahem. Jednu chvíli to už vypadalo zle, že možná na noc uvízneme, že nebude bezpečné s auty jet dál, protože nás led může stáhnout z cesty a zřítíme se pod skály nebo rovnou do moře. Tento úsek nemá na většině trasy ani signál a bývá velmi často uzavřen závorami jako nesjízdný. Takže co teď. Bylo už osm večer, kolem dokola 40 km žádná civilizace, počasí se spíš zhoršovalo, sobota večer, pluhy pojedou tudy nejdřív zítra ráno. Tohle jsou fotky z internetu, jak vypadá ostrov za dobrého počasí a za světla. Takže za tmy a vánice si ten terén umíte představit.
Za volantem ale seděli polárníci, kteří mají od nás všech obrovskou poklonu. Rozhodli jsme jet dál, ale oba řidiči byli absolutně zodpovědní, jako kdyby se v Arktidě narodili. Jeli jsme pomalu, ale když píšu pomalu, tak tím myslím rychlostí 3–7 km/hod, já vybíhala z auta ven zjistit botami, jak moc to kde klouže, kam až se dá vjet, a takhle jsme všechny srázy a serpentýny projeli, metr po metru, jako Jan Baalsrud, pomalinku, pomaleji než krokem, ale bezpečně. Tenhle příklad absolutního respektu k počasí, žádné lidské namachrovanosti ani strachu, ale opravdu pokorného přizpůsobení se přírodě, Polární Bůh viděl. A i on tedy koukal, jak jsme obstáli. V tu chvíli už nás nepotřeboval dál zkoušet, vystavil nám na zbytek výpravy bianko šek a od příštího rána jsme měli už jen krásu, krásu, krásu. Jako ne, že by silnice nebyly jeden led celou dobu, ale už to nebylo tak moc nebezpečné.
Další dny jsme projížděli a procházeli ohromující a mlčenlivou zimní krajinou, která je současně černobílá v odstínech šedé a současně se třpytí všemi tajuplnými odstíny červené, zelené, modré, fialové.
Nad hlavami nám kroužili orli, na kamenech v moři nás zdravili kormoráni, sobík u cesty nás nechal přijít až skoro k němu.
Rána a večery v polární noci jsou nejbarevnější částí roku za polárním kruhem, každých 10 minut jsou jiné barvy, jiné světlo. Ty barvy nás tahaly z postelí i zastavovaly každý den po cestě.
Měli jsme krásné domy s královským pohodlím a na těch nejlepších místech, o kterých ani nejdražší profesionální lovci aurory nevědí. Terasy nad mořem, do oken šuměl příliv, útulné ložničky, v prvním domě na ostrově dvě, na dalším ostrově dokonce tři koupelny pro nás sedm, strategická poloha.
Výprava byla skvělá taky díky disciplíně a důvěře, kterou polárníci dávali každý den mojí režii programu. Přesně propočítané dny i noci měly dost času na spánek, vždy jsme se stihli všichni v pořádku najíst (i když někdy to byl namazaný chleba ve fujavici a hrnek s čajem položený na autě), dojet na minutu přesně k trajektu, na letiště, ale současně stále být na objevitelské cestě a nikde nebyla ani vteřina hluchého času.
Prošli a projeli jsme strašnou spoustu míst. Tresčí sušárny, malé ostrůvky, pravěké rytiny, poklonili jsme se památce chrabrých Norů u vraku křižníku Tirpitz, dojeli k zamrzlým vodopádům, na úchvatné vyhlídky, pluli na zasněženém trajektu, trávili zázračné chvíle na okouzlujících místech.
I když se na výpravách často drží pospolu partneři, kamarádi, příbuzní, tak na spoustě míst si vždycky na chvíli musí každý stoupnout sám a tu sílu si prožít sám. Pokaždé mám na několika místech fotku, jak stojí polárníci pár metrů od sebe, někdo jen mlčí, někdo si rovná život, někomu se koulejí slzy.
Neuvěřitelně mocná místa, kde se dá prožít dotek věčnosti.
Dali jsme si jeden večer i výbornou večeři, ale protože byli polárníci víc milovníci přírody než konzumní vysedávači nad talířem, tak i během jídla jsme stále chodili ven hlídat nebe – a když jeden z nás křiknul ode dveří podniku, že venku je aurora, tak místo moučníku jsme vystřelili od stolu jak šípy, příbory za námi lítaly vzduchem, já mrskla prachy za večeři na pult a během pár vteřin jsme byli srovnaní před domem u stativů a už lovili.
A moučník jsme napravili o dva dny později, v tajné romantické kavárně s výhledem přímo do fjordu.
Na palubě nebyl žádný upovídaný samolibec, tak jsme nejčastěji mlčeli, nebo jsem vyprávěla o kraji, historii, přírodě, Norsku vůbec, nebo jsme si povídali něco zajímavého, třeba jak podobné byly osudy různých zemí za války, jaká byla historie dalších námořních velmocí v Evropě, o druzích přeskoku elektronů, které emitují auroru – zkrátka ráj pro introverty, kteří nesnášejí tlachání a smalltalk.
Jediný drobný technický problém s kolem jsme vyřešili hned a ve svornosti, i proto je důležité na výpravách, aby auta jezdila pospolu, protože pak si pomohou rychle a efektivně.
Polární záře nás nechala dva dny čekat, ale třetí večer nám přišla až ke dveřím a rozvinula nám nad naší terasou před krásným bílým domem vzácnou červenou koronu.
Polární záři jsme samozřejmě hlídali každou noc. Buď přímo někde ve tmě na kopci s výhledem na moře nebo doma, kdy jsme měli rozepsané hlídky až do rána a každou hodinu jeden z nás vstal z postele a šel zkontrolovat energii a rychlost solárního mraku, webkamery na pevnině i vyšel ven se podívat na nebe, jak je to s mraky. Každý také poctivě zapsal hlášení, aby ti po něm zhruba věděli, jak noc probíhá. Všichni věděli, kdy je ten moment, kdy je potřeba vzbudit celý dům mlácením do hrnce a vyběhnout ven, a kdy ještě je dobré nechat všechny spát, abychom nepadli nevyspáním hned první dny.
A tak se nám podařilo ulovit moc krásné aurory, polární záře byla sice dost řídká, ale i tak nám zatančila v úchvatných tvarech a v několika barvách.
A i na kopci, v noci, v ledovém vichru, který teplotu snižoval na pocitových – 20 °C, jsme si stále pomáhali, byli pozorní jeden k druhému, hlídali, aby někdo nezakopnul v té tmě, všichni hledali, když někdo něco ztratil. Opravdu mimořádná atmosféra sounáležitosti, svornosti a laskavosti jednoho k druhému na naší výpravě panovala.
A dokonce se nám povedl husarský kousek – jedno odpoledne jsem zavedla výpravu ještě za světla na místo, odkud jsem měla v plánu jít večer lovit. V sedle stojí už několik let dřevěná útulna – prázdná prosklená čekárna, kde uvnitř nebylo nic, ale dalo se tam vždycky na chvíli schovat před větrem. Ovšem letos – překvapení – v útulně přibyly kamna. Normální železný kamínka s komínem. Napadlo nás to všechny najednou. Chlapi skočili do auta, dojeli ještě před zavíračkou vedle do vsi do konzumu pro pytel s polínkama, jeden z nich ještě v podvečer připravil doma v kuchyni pár třísek, na podpal jsme sebrali všechny papíry, co jsme kdo v batohu našel, a večer vyráželi na kopec lovit auroru s dřívím na zádech.
Kdo to nezažil, tak nemůže porozumět, jak strašně příjemný bylo se tam chodit aspoň na pár minut ohřát. Fotografové jsou většinu času bez rukavic, protože aurora skáče po nebi sem tam, musíte poponášet stativ, natáčet a znova nastavovat foťák – a v tom ledovém vichru prsty fakt omrzaly, ještě 14 dní po návratu jsem měla konečky prstů od toho mrazu popraskané. Bez domečku s kamínkama přímo nad mořem bychom na tom kopci vydrželi jen krátce, takhle jsme mohli lovit hodiny a hodiny.
Poslední večer jsme tedy už trošku unavení byli, tady zrovna čekáme na to, jestli zesílí solární bouře a kam se pohnou mraky.
Na konci výpravy se nám strašně nechtělo pryč. Vůbec jsme nebyli schopni se rozloučit nejen s Arktidou, ani mezi sebou. Ještě poslední noc to nejpevnější jádro bloudilo krajem, a i když byla aurora slabá a mraky v podstatě všude, prostě se nám nechtělo být doma. Potřebovali jsme až úplně do konce zažívat to štěstí, které se člověku vyplaví v tom studeném větru.
Ráno před odletem jsme se objali před domem, pak tedy ještě jednou na parkovišti, pak jsme si padli do náruče na letišti, kde jsme se znovu náhodou sešli, pak jsme za odbavením zase stáli v hloučku jako přikovaní a nechtělo se nám se otočit a odejít z toho omamného týdne do všedních dnů mírného podnebního pásma.
Nakonec se všechny sekce – pražská, holandská i skotská rozletěly k domovu, nám do Čech jen odmrazovali křídla, skotská sekce se dostávala zpátky domů složitě 3 dny, protože ji zastavila vichřice nad Atlantikem.
Děkuju všem polárníkům za výjimečně silný a nezapomenutelný týden. Byli perfektně připravení, měli obrovskou srdnatost a nadšení, ale taky absolutní ukázněnost a ani jednou jsem nemusela nikomu nic připomínat nebo jsme nemuseli na někoho čekat, všichni byli ohleduplní a pozorní. Díky všem řidičům, kteří se odvážně vyhýbali řítícím se pluhům, navigátorům i všem, kteří se každé ráno starali o auta, škrábali okna a nosili zavazadla.
Všechno plynulo jako nenucený tichý koncert v magické krajině polární noci, která je nepopsatelně půvabná i divoce drsná.
Ten týden nás všechny okouzlil, uhranul i dojal.
Fotky v textu: J., F. a H. Beránkovi, K. Čechlovská, V. Mužíková, L. Netík, K.Borková
Recenze výpravy:
„Výprava na sever, za polární kruh uprostřed zimy, vánice na strmých silnicích pokrytých ledem, dechberoucí fjordy, hory, neskutečné divadlo na noční obloze, sníh, svítání přecházející v soumrak, ticho, vesmírný klid – všem skrytým dobrodruhům a severským romantikům mohu jen doporučit. Byla to nádhera, díky za dokonalou přípravu a cenné zkušenosti!“ Kateřina Č, leden 2025
Příští výprava do Polární noci vyráží začátkem prosince 2025!