Březnová výprava 2026 byla výpravou naprosto unikátní.
Absolutně připravená, sehraná, neuvěřitelně chytrá, a navíc strašně milá posádka, přísný Polární Bůh a nečekané akvarelové barvy arktického předjaří se staly symboly této expedice.
Poprvé bylo na palubě víc mužů než žen, poprvé byli na výpravě i velmi mladí polárníci, poprvé jsme viděli sucho, že se prášilo z cest, poprvé nám aerolinka ztratila 4 zavazadla a poprvé jsem si za celou dobu nevzpomněla ani na jeden odstavec z článku o 12 druzích cestovatelů, které nechcete na výpravě potkat.
Tahle cesta nebyla jednoduchá, ale díky úplně skvělé posádce jsme mohli překročit obvyklou turistickou komfortní zónu a prožít tak spojení s živly, s měnící se přírodou, s opravdovou Arktidou.
Přípravy na výpravu začaly už v říjnu 2025, kdy jsem poprvé přijala na přípravnou palubu velmi mladé polárníky (15 a 18 let) a od prvních chvil věděla, že to bylo dobré rozhodnutí. Byli, stejně jako zbytek posádky, stoprocentně připravení, byli opravdovou oporou, přemýšleli dva kroky dopředu, starali se o náladu i technické drobnosti ve dne i v noci, a hlavně – byli celou dobu absolutně přítomní. Na mobil koukali jen když bylo třeba hlídat radar nebo auroru, udržovali dobrou náladu nebo mlčeli, když jsme jen vnímali krásu kolem nás.
Ostatně to byla další charakteristika této výpravy. Takt a anglické vychování, nikdo nežvanil banality, nikdo neobtěžoval narcistním vyprávěním o svých soukromých věcech, jak se často na výpravách stává, když třetí den opadne ostych a Vypravěči a Představovači spustí své tirády, nebo si tam kamarádky dovykecávají těch deset let, co se neviděly.
Že je každý, úplně každý na palubě stoprocentně připravený, polárníci četli přípravné maily několikrát, vypisovali si informace, četli knihy i články na Polární stránce, jsem zjistila hned na první poradě, kterou jsme měli na přestupním letišti.
Pro mne to byla radost a odměna, a pro ně taky, protože jsme nemuseli zabíjet vzácný čas dovysvětlováním, zdůvodňováním, proč je třeba udělat tohle, a naopak tohle ne, nemusela jsem nic opakovat, nedej bože někoho napomínat, což se jindy stává. Všemu rozuměli, tomu logisticky a technicky složitému, i tomu duchovně a emocionálně hlubokému. A smát se společně vtipům o entropii skupiny a nemuset trpět, když se minulí polárníci kdysi řehtali tomu, že muži a ženy budou mít společnou koupelnu, to je fakt strašná úleva.
Skoro na každé výpravě bývá aspoň jeden člověk (někdy víc, někdy většina), kteří jsou mimořádně dobře připravení. A pak s nimi tedy zvládneme táhnout ten zbytek lidí, co si jen přijeli odpočinout či udělat čárku, že tady už taky byli. Tentokrát veslovali všichni, společně jsme se mohli radovat i mlčet a všechno běželo v podstatě samo.
Přistávání za polárním kruhem je pokaždé zážitek. Někdy s letadlem v mracích lomcuje vítr, ale tentokrát jsme klidně klesali k majestátním štítům a zasněženým ostrovům. Vždycky těsně před tím, než se objeví letiště, je letadlo asi tak 5 metrů nad náhorními plošinami pevninského masivu a vy jste si jistí, že pilot tohle prostě už nevybere, v příští vteřině škrtnete břichem o ty keře pod vámi a bude konec.
Ale pak hory strmě skončí, otevře se pod vámi moře a jako v pohádce barevné městečko Tromsø. Klenutý most vlevo, klenutý most vpravo, hup – a jste na zemi. Kolem malá vrtulová letadýlka, zaparkované letištní pluhy, úplně dokola hory – a vám se z té krásy začne točit hlava a už nepřestane.
První důkaz toho, jak je důležité číst informace, přišel hned po příletu do Tromsø. Z Prahy jsme odlétali hodně brzo, sraz na letišti jsme měli už kolem 5.30, abychom přiletěli brzo a měli ještě celé odpoledne na prohlídku města. Jenže plán rychle vyzvednout auta z půjčovny a vypadnout se zadrhnul, a po dvou hodinách tvrdnutí na letišti a čekání na poslední kufr bylo jasné, že ten už nedorazí. Na jednu stranu velká komplikace hned od počátku přijít o všechno zabalené oblečení, jídlo, osobní věci, hygienu, dokonce i stativ. Na druhou stranu polárník Milan podrobně četl moje varování jak se zabalit, takže pak zbytek výpravy nejen, že kontroloval, že kufr se stále nenašel a už mu ho na sever nepřivezou, ale taky mi děkoval, že mě poslechnul, to důležité si sbalil s sebou na palubu, pár kousků prádla a nějaké jídlo si jen rychle dokoupil ve městě a mohl pokračovat naplno dál.
První noc jsme přespávali v útulné třípodlažní vile v centru Tromsø a hned první večer jsme měli poplach na polární záři.
Naskákali jsme do aut v poklusu a za pár minut už stáli na ostrohu u moře a číhali, kde se protrhne oblačnost. Aurora se zavlnila, protekla nebem, pár fotek jsme udělali, ale davy čínských turistů a turistek v bílých kožíškách a minisukničkách nebyly tou pravou atmosférou, tak jsme kolem půlnoci čekání na další pramen záře vzdali a dobře udělali, další zášleh aurory tu noc nepřišel. Navíc jsme všichni už usínali, vstávali jsme strašně brzo a nebylo by moudré se odrovnat hned první den.
Tromsø už je kvůli turistickému šílenství posledních pár let jen bledou vzpomínkou na tiché, dřevěné, od civilizace vzdálené arktické městečko. Procházet jím je tak směs pocitů – na jedné straně úžas nad impozantními stavbami – slavný most, monumentální knihovna nebo geniální Arktická katedrála, nad roztomilými zákoutími v městském skanzenu, nad dřevěnými domečky a altány, na straně druhé chuť skočit do auta a ujet tomu hluku, staveništím, davům ukřičených čínských turistů, ale i prachu na silnicích, který se pod sněhem objevil, a který jsem na severu viděla v ulicích poprvé.
Když jsme však vstoupili do slavné skleněné knihovny s klenutou střechou, tak svět venku zmizel. Rozhostilo se jemné ticho a s úžasným výhledem na město a katedrálu za fjordem naproti jsme nasávali měkký klid, který umí vytvořit jen vysoké klenby plné dřeva a knih.
A slyšeli jste někdy zpívat malé andělíčky? Tak my ano. V nejnižším patře knihovny, které je věnované školám a školkám, právě zpívaly dětičky z místní lesní školky. Ukolébavku Twinkle, twinkle, little star z roku 1806, kterou upravil i Mozart, zpívaly nejprve anglicky, pak norsky, nakonec sámsky. Na krčkách měly cedulky se slovem Fárrolaga, což znamená v sámštině „Společně“. A my stáli, poslouchali ty andílky různých barev pleti, kteří se tak učí soudržnosti a úctě k ostatním etnikům, a vyhrkávaly nám slzy. https://www.youtube.com/watch?v=yCjJyiqpAuU&list=RDyCjJyiqpAuU&start_radio=1 Stáli bychom tam dodnes, ale práce volala a my museli pokračovat v programu.
Polární muzeum bylo dalším místem, kde se v tichu zastavil čas. Přenesli jsme se tu na paluby starých lodí kymácejících se v mořských vichrech, do domků z mechu, kde staří Norové zpracovávali složitě ulovené ryby, do kolonií tuleňů, mrožů, ledních medvědů, na slavné Amundsenovy sáně i do ztroskotaných vzducholodí. Mimořádné muzeum je rozlohou malé, ale je monumentální oslavou historie Norů – těch slavných i těch obyčejných – a současně i upřímnou obžalobou nás lidí, jak hnusně se k přírodě a zvířatům umíme chovat.
Letošní leden i únor byly nejchladnějšími měsíci od války a závěje i ve městech byly leckdy až po střechu. Začátkem března se ale nad mořem utvořila níže a od té doby v podstatě nemrzlo. Když jsme viděli před odjezdem ty tuny sněhu a stoupající teploty, trochu v nás trnulo, jestli nevjedeme přímo do období lavin, které je v tomto kraji kvůli strmým štítům dramatické, a každý rok přinese několik smetených domů a lidských obětí.
Do sněhu ale k teplému větru začalo hodně pršet, takže se laviny zdvořile sesunuly právě týden před naším příletem a my už měli vše průjezdné a silnice takřka suché. Tedy až na pár úplně ledovatých míst.
V Arktidě překvapivě vládlo předjaří, mnohametrové závěje, které jsou v kraji běžné až do začátku května, byly pryč a přesun z civilizace na ostrov, do tundry, mezi fjordy a skály tak proběhl úplně hladce.
Jediné povyražení nám dělaly tanky, obrněné transportéry a další druhy válečných vozidel a techniky, protože jsme projížděli avizovaným obřím cvičením vojsk NATO. Poprvé jsme v dopravní aplikaci, kterou je nutné na severu stále sledovat, neviděli jen výstrahy na opravu silnic, na laviny, na sobí stáda, ale taky na projíždějící tanky.
Každý rok v březnu v Norsku trénuje pozemní vojsko, letectvo, lodě i ponorky členských zemí ve sněhu a mrazu svou souhru a připravenost. Letošní cvičení bylo ale mnohem mohutnější a v současné situaci i úplně jiné. Nebyli to vojáčci ze zemí, kde sníh neznají, co se chechtají tomu, že zapadli do závěje. Ale 32 tisíc vojáků ze 14 zemí letos ladilo společnou obranu Arktidy v exrémních podmínkách a potkávat vojenské kolony s hlavněmi děl nebylo poprvé v životě nepříjemné, ale uklidňující. Samozřejmě jsme my osobně nefotili, první čtyři záběry jsou z norského tisku, minolovka je focená z okna domu v Tromsø.
Na ostrově nás čekal pohodlný dům s terasou přímo na lovení polární záře, spousta ložniček a konečně uklidnění, které člověk může zažít jen dál od civilizace. Bydlení jsme měli celou dobu perfektní.
Hned první večer jsem během porady dovysvětlila všechno o polární záři – její vznik, historie pozorování, detekování, jak se loví i jaké jsou s ní spojené pověry.
Tihle polárníci byli lační po všem novém, všechna moje vyprávění o historii, přírodě, mentalitě, ekonomice, podnebí, polární noci, Sámech, zvířatech a všech souvislostech úplně hltali, tak jsme toho probrali úplně nejvíc ze všech výprav.
No, a protože hodnoty rychlosti a energie aurory ten večer vypadaly dobře, hned jsme také vypsali služby na noc a po hodině se polárníci střídali v hlídání, aby nemuseli bdít všichni. Každý zapsal průběh své služby: energii, rychlost, hustotu soláního větru, stav na webkamerách na pevnině, a hlavně chodil každých 10 minut kontrolovat přímo nebe a oblačnost. Můžete u stolu googlit sto hodnot, ale nakonec stejně přijdete na to, že bez hlídání venku se aurora ulovit nedá.
A my ji ulovili pěknou hned první večer na ostrově. Stačila jedna kontrolní fotka oblohy a byla tam. Takže poplach, tlouct sběračkou do kovové lampy, aby celý dům slyšel, všichni vystřelili z postelí a do minuty jsme byli srovnaní u nachystaných stativů.
Polární Bůh nebyl k naší výpravě příliš velkorysý a s aurorou to nebylo úplně slavné. Buď byla slabá, nebo bylo nebe zatažené až do Finska a v kuse lilo, že nemělo smysl hlídat. Přesto byli polárníci tak zodpovědní a obětaví, že služby běžely poctivě tři plné noci až do rána. Fakt jeden druhého potichu budili, předávali si protokol, někdy spolu zůstávali vzhůru i další hodinu, aby si pomohli běhat ven a zkoumat kontrolní záběry. I když naděje nebyla velká, nic jsme nepodcenili a drželi se Havlovy pravdy: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Takže všichni mají uloveno a jsou už navždy v lovení úplní profíci.
Nečekanou jarní oblevou, která v tomto kraji přichází běžně na přelomu dubna a května, získala krajina neuvěřitelnou paletu tlumených akvarelových barev. Odstíny hnědé, modrozelené, fialové, chvění předjaří, které nejde ani popsat, ani fotkou zachytit.
Zbytky sněhu na náhorních plošinách prosvítaly modře, zamrzlá jezera byla celá azurová. Když pak do toho přijde zlatá či modrá hodinka, ani nedýcháte tou krásou jemných, vibrujících odstínů.
O severním Norsku se říká, že tam můžete zažít v jednom dni všechna 4 roční období. A březnová polární výprava přinesla úplně učebnicové střídání všech druhů počasí po 15 minutách.
Zažili jsme dvě noci s takovým vichrem, že se klepal dům, vrzal v základech, postele nám popojížděly a na stole se dělaly vlny nejen v hrnku s čajem, ale i v kelímku s jogurtem. Zažili jsme vichr, do kterého se dva chlapi jak hory mohli opřít. Zažili jsme krupobití, které nám trhalo bundy a namlátilo přímo do obličeje. Ale pořád jsme byli šťastní, radovali se z té autentické Arktidy a se smíchem si to užívali. Samozřejmě pro Nory to byl jen vánek, který nebyl hoden pozornosti, letadla přistávala a trajekt se po černých vlnách jen mírně pohupoval.
Večerní liják jsme strávili v útulné restauraci, kde jsme si dali místní speciality – čerstvé ryby, sobíka, vyhlášené pivo a nakonec nechali kolovat všechny druhy dezertů, co měli. Výborný to bylo úplně všechno!
Nebylo to jediné hodování. Ve stylové kavárně nad fjordem jsme společně mlsali další dobroty.
Ale co byla bezkonkurenčně největší delikatesa? Voda z kohoutku. To je v tomto kraji taková slast se nalokat jiskrné, čerstvé, sněhem i vzduchem vonící vody!
Ta sladká voda teče rovnou z hor, kterými jsme byli vlastně po celou dobu výpravy obklopeni. Měli jsme na ně výhled z okna, šplhali jsme na ně, proplétali jsme se mezi nimi. Hory a skály tu ale nejsou hrozivé, jako bývají v jiných pohořích. Jsou laskavé, objímají krajinu a trpělivě lidem ukazují, jak vypadá lidský čas proti věčnosti.
Norsko je zemí, pro kterou je moře hlavním božstvem. Znalost nautiky je v Norsku součástí základního vzdělání, každý Nor má loď a moře to bylo, kdo dával po staletí této zemi obživu. Dřív to byly jen ryby a rybí olej, od 60. let ropa a zemní plyn, které vystřelily Norsko mezi nejbohatší země světa.
O tom všem jsme si na výpravě nejen povídali, ale chodili se podívat do opravdových rybích přístavů, na opravdové sušárny tresek – ty průmyslové i ty soukromé. Na mnohabilionový ropný fond jsme se teda podívat nešli, o jeho vzniku, jeho výši a pravidlech při správě jsem polárníkům jen vyprávěla.
Skromná mentalita, zákon Janteloven a sámská historie tvoří stále pevný základ veškerého života v Norsku. Pro porozumění tomu, jak je Norsko jiné, je potřeba nejen přečíst nějaké knihy a nechat si vyprávět o souvislostech, ale taky si jít ve skutečnosti sáhnout na všechny ty staré domky, pravěké rytiny. Pocítit, jak se tam muselo asi žít, jak museli být jejich obyvatelé odolní a nezlomní v počasí, které na severu umí pustošit nejen domky.
Na této výpravě bylo taky zatím nejvíc fotografů s opravdovými foťáky. Pro tuhle vášeň jsme měli vždycky dost času, i když někdy se tedy chodilo pro záběr až na hranu nebezpečí.
A že teda bylo co fotit. Prošli a projeli jsme tolik míst. Vyhlídky, hřbitůvky, kde znovu cítíte tu prostotu a zvyk Norů se nepovyšovat, ale respektovat, že všichni jsme před životem i před smrtí stejně malí, památníky na srdnatý boj proti nacistům, historii i současnost, lidská díla i ryzí přírodu.
Návrat do Prahy nám připomněl, že kouzlo Arktidy nejde přivézt domů. Zázračné dny skončily. Na letišti v Tromsø byly neskutečné fronty, že to vypadalo, že boarding ani nestihneme, ale to je věc, která trvá už od loňska a letiště si s tím zatím neví rady. Pilot s námi nad Zurichem kličkoval, aby zabil čas, protože tam zase byla fronta na přistání, v Praze nám chyběl nejen ten první kufr, ale další tři. Ale ani to nás nerozházelo, jen jsme zakleli norskou oblíbenou nadávkou – satan!
Moji úžasní březnoví polárníci byli celou výpravu srdcem i hlavou v Arktidě, pochopili, že to je způsob, jak jí porozumět. Přizpůsobili jsme se rytmu přírody a počasí, zpomalili jsme a nechali se krajem pomalu proměňovat. Tahle proměna nepřichází zvenku nějakými zážitky. Ale zevnitř, kdy člověk zapomene na své role, postavení, ego a stane se tu jen další součástí moudré přírody.
Ta kombinace absolutní připravenosti, schopnosti řešit běžné věci s úsměvem a rychle, úcty ke kraji za polárním kruhem a současného starání se o další členy posádky i o skupinu jako celek byla tentokrát mimořádná. Děkuju všem za úplně nové prožitky a za to, že jsem si společně s nimi mohla kraj užívat taky.
Kdo se do drsné a majestátní Arktidy jednou zamiluje, už ho ta láska neopustí.
Fotky: P. Kárník, B. Kárníková, H. Kárníková, M. Kárník, J. Borek, M. Vančura, P. Budina, K.Borková
Další výpravy vyrážejí v červnu, v září a v listopadu, můžete se na některou z nich přidat!
RECENZE VÝPRAVY:
To nejvzácnější
Na světě je nepočítaně cestovních kanceláří a mnoho jich jezdí už i do severních krajů Norska, tak v čem jsou Výpravy s Katkou jiné? Co vám můze Katka dát, co jinde nedostanete?
Odpověď je: to nejvzácnější. Osobně se vám věnuje a vezme vás s sebou ne na zájezd, ale na výpravu. Představte si Amundsena, který s sebou nadšeně vezme úplné zelenáče a ještě jim trpělivě všechno vysvětluje a všechno je naučí natolik, aby příště mohli jet už sami. Že takový blázen neexistuje? No právě. Jeden ano. Katka.
Samozřejmě z toho plyne, že toto ocení jen ti, kdo berou jako plus, že se něco naučí – a neočekávají klasický zájezd. Pro mě to bylo to hlavní, co mě kromě přírody lákalo. Jen ten návrat zpátky je pak obtížnější. Nemyslím teď ani tolik ten prostý fakt, že mi tady chybí nádhera severské přírody, ale mluvím o tom ochotném sdílení znalostí a zkušeností: po cestě do práce mě nevezme strojvedoucí metra do kabiny, policista na křižovatce mi nevysvětlí, jak si otevřít semafory na ruční ovládání, v autoservisu mě nenaučí opravit si příště auto bez nich, dokonce ani v pekařství mi nedali recept na mé oblíbené kousky k snídani…
Katka ano. Proto je to to nejvzácnější. Dá co ví, když chcete a umíte si vzít. A ještě vám tím otevře dveře do úplně úžasného světa severské přírody.
Katko, děkuju. Moc děkuju!
Milan, 2026
Do Norska jsem nejela poprvé. Před lety jsem ho navštívila nejprve jako účastník zájezdu a poté opakovaně jako vedoucí zájezdu. Mohla bych tedy o sobě napsat, že jsem na výpravu s Katkou nejela jako úplný elév, ale jako o něco zkušenější elév. Na Sever mě to táhlo vždycky. A přesto mám až teď pocit, že právě po této výpravě zůstalo i moje srdce za polárním kruhem. Pokud si přečtete zprávu z výpravy, poznáte, že to celé není jen o počasí ani o velkoleposti polární záře. Je v tom něco mnohem hlubšího.
Hanka, 2026