Letošní červnová výprava do kvetoucí Arktidy zářila barvami zdravé přírody i magickým svitem půlnočního slunce. Polární Bůh byl spravedlivý a nám se podařilo krásně sladit temperament jednotlivých polárníků, takže ti klidnější si užívali tiché kouzlo arktického jara a ti dynamičtější mezitím pobíhali po blízkých vrcholkách. Ale všichni společně jsme prožili ten jedinečný okamžik propojení s přírodou, s věčností.
První den je pokaždé dlouhý a kostrbatý. Dlouhý let do Tromsø, čekání na zavazadla, čekání v půjčovně, přebírání aut… Takže jsme se na slavnou městskou pláž dostali až večer. Ale tím, že jsme přiletěli do „polárního dne“, tedy období od půlky května do konce července, kdy slunce nezapadá, tak jsme fakt nemuseli mít strach, že padne tma. Prošli jsme si prvním skanzenem, přivítali se s oceánem, prohlédli si historickou loď, která kdysi vyrážela lovit tuleně, pozdravili racky na magistrátních hnízdištích v parku. Co ale polárníky dočista ohromilo, byla Arktická botanická zahrada.
Právem patří mezi 5 nejkrásnějších zahrad světa a to, že na zeměpisné šířce, která leží severněji než Sibiř než Murmansk, Jakutsk, Anchorage nebo grónský Nuuk, procházíte rozkvetlou zahradou bohatší, než jsou parky v mírných pásmech, je opravdu unikátní zážitek.
Naši první noc jsme strávili ve starém norském dřevěném domě za Arktickou katedrálou. Samozřejmě bylo celou noc denní světlo, ale obzor zakrývaly mraky a půlnoční slunce se schovávalo za úzkou škvírkou nad horami, tak jsme šli po dlouhém dni raději spát. Tedy – někteří se spánkem zezačátku trochu bojovali. Bílé noci, kdy je venku i o půlnoci šero, to zažil leckdo. Ale aby vám paprsky praly do postele celou noc v kuse, to těm, kteří to zatím nezažili, první dny trochu převrátí hlavu. Tělo už je unavené, ale hlavě se nechce spát, když je vlastně ještě den. Srovná se to většinou až druhou noc.
Hned ráno se posádka disciplinovaně sbalila a vyrazili jsme do města. Musím polárníky pochválit, všechno běželo hladce, odjezdy načas, pánové byli gentlemani, dámy laskavé, druhý řidič bezchybný.
Monumentální, 1040 metrů dlouhý most, který od roku 1960 spojuje centrum Tromsø na ostrově s pevninou, je v rekonstrukci, takže zážitek stoupání na vrcholek mostu, který je 40 metrů nad mořskou hladinou, a zase klesání k pevnině, jsme tentokrát nezažili.
Nahradil ho ale zážitek jiný, stejně silný. Při cestách do centra jsme používali 3,5 km dlouhý podmořský tunel, který leží v nejhlubším místě 102 metrů pod hladinou moře.
Mozaikovou Bránou do Arktidy od místní umělkyně, které je dnes 92 let, jsme vstoupili do srdce města plného historických dřevěných domů a lodí.
V přístavu kotvily miliardářské jachty i historické lodě, které třeba hrály ve filmu Dvanáctý muž, o kterém píšu v tomto článku.
A taky lodě válečné v plné výbavě. Ale i slavná Hurtigruten – symbol norských pobřežních vod. Před 130 lety pan Richard With založil lodní poštovní linku mezi jihem Norska a ruskou hranicí. Časem se z linky, která zastavuje v každém větším městě na pobřeží, stala součást hromadné dopravy a v posledních letech výletní lodě nabízejí stále stejnou trasu jako luxusní plavbu.
V Polárním muzeu polárníci porozuměli zase o trochu víc mentalitě norských hrdinů i obyčejných rybářů, historii polárních výprav, odvaze lovců a objevitelů, ale i tomu, jak hnusně se my lidé chováme ke zvířatům a k přírodě vůbec.
Tromsø je malebné město, prošli jsme s polárníky ty nejzajímavější místa, ale brzy odpoledne už rádi vypadli z civilizace do přírody.
Naladit se na tu pravou atmosféru severu nám v malebné dřevěné kavárně pomohl místní pěvecký soubor, který měl zrovna malý koncert norských písní. Byl to k výborné kávě a zákuskům další krok do klidné a radostné norské mentality.
Jen jsme ale vyrazili na cestu dál, tak nás Polární bůh obdaroval a my vjeli rovnou mezi stádo sobíků. Neskutečný zážitek!
Pak už to šlo, jako když hrom bije. Jeden krásný výhled za druhým, za každou zatáčkou ještě krásnější.
Sedli jsme si do mechu nad klenutým mostem na souostroví Arktický Karibik a jen mlčeli.
Dvě noci jsme se snažili půlnoční slunce spatřit, poctivě hlídali mraky i přímo nebe, o půlnoci vždy vyrazili za vesnici k moři, ale Polární Bůh byl tentokrát přísný. Dal nám sobíky v podstatě zadarmo, tak teď chtěl vidět nějakou práci a pokoru. A my mu ji dávali.
V Karibiku jsme bydleli ve dvou dřevěných domech, každý s terasou nad mořem, snídaně i večeře s exkluzivním výhledem.
A protože jaro v Arktidě přichází rychle a bouřlivě, a protože v Norsku lidé nejen respektují, ale přímo milují ptáky, tak všude, v každé budce, na každém kameni, na každé střeše, na každé louce se hnízdilo. A to je posvátný čas, takže nejen, že třeba psi musí být jen u nohy na krátkém vodítku, aby ptactvo nejen neohrozili, ale ani nestresovali, ale ani lidé nesmějí procházet po loukách. Leckde jsou uzavřené celé parky i malé ostrovy pro dopravu i pěší. Ticho a klid je pro Nory společně s čistým vzduchem a čistou vodou ta nejvzácnější komodita.
Vzpomněli jsme na statečné hrdiny druhé světové války u potopeného křižníku Tirpitz, luštili pravěké rytiny, radovali se s ovečkami a nechápali tu prudkost barev, na kterou ani foťáky nejsou připravené. Když do Arktidy přijde jaro, tak vybuchuje barvami, které ani na jihu Evropy nejsou tak syté.
Procházeli jsme krajinou a na vlastní kůži cítili, jak je to úlevné a přirozené, když domy nejsou zavřené mezi vysoké ploty, za kterými je uměle vytvořené „něco“ z různých Hornbachů, změť rostlin, stromů, keřů, které by v tom místě jinak vůbec nikdy nerostly. Právo procházet krajinou bývalo kdysi v Evropě samozřejmé. Teprve časem se pozemky začaly oplocovat, a tak kromě Skandinávie, Islandu, Skotska a malé části Pobaltí je příroda už rozebraná na navždy zamčené zahrady a parcely a lidem i zvířatům zbývá už jen málo prostoru, kudy mohou krajinou svobodně projít.
Navíc dekorativní zahrádkaření je otročina, protože když zasadíte rostliny, které by tam samy nikdy nezakořenily, tak je potřeba je zalévat, plít, sekat, hnojit… Když ale necháte kolem domu přírodu tak, jak tam byla, tak jste bez práce, protože příroda – jak dobře víme – je bezúdržbová. Tuhle práci zastanou počasí a zvířata, která mohou volnou přírodou procházet a starat se o rovnováhu i diverzitu.
Vidět před oknem místo dlažby, umělých skalek a pergoly z Hornbachu divokou kočku, soba, hrající si lišky, hranostaje, to je dar, který si v Norsku nenechají vzít.
Norové nemusí do přírody jezdit, oni v ní žijí.
Mám vždycky radost, když si polárníci před cestou přečtou nějakou z knížek, které doporučuju, protože pak je krásný vidět, jak se oni sami radují, když k tomu vidí ty skutečné domky, přemýšlejí, kde asi seděl ten tatínek při bouři, jak se asi veslovalo těm dětem, kudy šel Jan Baalsrud, jak to ty postavy v knihách myslely, když mluvily o větru, moři, dřevěném domě, o moruškách a zlatém svitu půlnočního slunce.
Z bílých pláží se zelenou vodou nad modrým nebem jsme se přeplavili trajektem. I ten už přestává stíhat nápor turistů, kteří ho objevili, fronty aut jsou nekonečné a je třeba vědět, kdy k malému trajektu přijet, aby nás ještě vzal. Ostatně je to právě tato linka, která má na Facebooku skupinu pojmenovanou „Tak sakra pojede to dneska nebo ne!?“
Další ostrov byl zase úplně jiný, dramatické štíty, strašidelné tunely pod nimi, hluboké fjordy, pravá tundra.
Ale taky rozlehlé pláže na konci světa, majáky, vzácné sámské domky a slunce celý den a celou noc.
Náš další pohodlný dům s pěti ložničkami a výhledem ze všech oken měl strategickou polohu, takže jsme byli pár metrů od moře, od skal i od místa pro pozorování půlnočního slunce.
Nakonec nás Polární Bůh viděl, jak makáme, a přinesl nám nádherné, hřejivé půlnoční slunce přímo k nohám. Zázrak, který nejde popsat.
Poslední večer jsem pozvala polárníky na výbornou večeři, měli jsme na stole lososa i tresku, halibuta i sobíka, losa i velrybu, všechno lahodné, lehké.
Návrat byl, jako každý návrat do civilizace a letišť, únavný, zdlouhavý, navíc nám kvůli zpoždění uletělo letadlo na přestupu, tak i s nervákem, kde vlastně tu noc skončíme. Domů jsme se dostali, ale byli jsme úplně zdecimovaný dalším letem navíc a dalším čekáním a běháním po gatech. To ale vůbec nemohlo narušit to štěstí, tu krásu a ten klid, který jsme v Arktidě načerpali.
Výprava do jarní Arktidy všechny polárníky očarovala, ohromila sytou modří nebe, tyrkysem moře a záplavou rozkvetlých rostlin a keřů. Sobíci na dosah ruky byl dárek navíc.
Ale to, za čím jsme na sever jeli, tedy kouzlo půlnočního slunce – to nás všechny do jednoho nechalo beze slov. Ty okamžiky, kdy se svět úplně změní, změní se teplota, změní se barvy, změní se vzduch, odlesky i zvuky přírody, ty nejde zažít nikde jinde než za polárním kruhem a ani pro to nejsou správná slova. To lze jen v pokoře prožít a už navždy si nést v duši jako chvíli, kdy jsme se všichni rozplynuli a stali součástí zázraku věčné přírody. A je jedno, jestli zrovna jako člověk, jako prach v zemi, jako voda, která se z nás jednou vypaří a zpátky se vrátí mlhou a deštěm do moří. Jsme s ní spojeni stále a navěky.
Další letošní výpravy:
https://srdcezapolarnimkruhem.cz/2025/05/24/pozvanka-na-polarni-vypravy-2026/