Modlíme se, náš let do Prahy na tabuli mezi všemi těmi zrušenými zatím drží.
Při čekání naše nejmladší polárnice čte Běhounkovu knížku Trosečníci polárního moře, o dramatech Nobileho výpravy a jejich ztroskotání, o tom, jak je provázela neskutečná smůla od začátku do konce, ale taky mizerná příprava. Třeba světlice si vzali bílé, takže je prolétávající záchranáři na sněhu nespatřili.
Nakonec pustým letištěm nástup, letušky ještě odmítly prosícího, téměř plačícího studenta – možná z Indie – který zoufale vysvětloval, že tento let je poslední, kterým se může zachránit a dostat se z Norska. Byly neoblomné, v Norsku se nesmlouvá, to my už věděly.
Nás do letadla vzali, bylo nás tam asi 15, jen Češi, poslední sběrný let, letadlo letělo na otočku stahovat Nory z Prahy, letušky se držely v dálce, ani vodu nedaly.
V Praze pusto, houknutí z okýnka o nařízené karanténě, odchod, konec.
Těch pár dnů nás všechny změnilo. Byla to lekce v pokoře a potvrdilo se nám několik důležitých pravd.
1. Neplatí, že když člověk něco připraví na 100 %, pojistí ze všech stran a zodpovědně ošetří případná rizika, že je zaručený klidný průběh. Amundsenova poučka prostě nefunguje pokaždé. Vlivů je víc. Přesto nám i v tomhle maléru strašně pomohlo, že zbytek byl připravený dobře, nemusely jsme řešit další rutinu jako propadlé doklady, špatné vybavení, bloudění atd.
2. Počasí je významným hráčem u stolu a stále drží velmi silné karty. V českých podmínkách je počasí takřka neviditelné, ale jinde je potřeba mít opravdu dobré vybavení, dobré boty, pevné bydlení, stabilní auto, a stejně vás počasí může zastavit a uvěznit.
3. Všichni, kdo o nás měli na dálku starost, nebo nabídli pomoc, byli strašně důležití, bylo to vždy zalití duše klidem aspoň na chvilku. V běžném životě se to zdá jako zdvořilostní banalita – Nepotřebuješ něco? Myslím na tebe! – ale tam když se třásl dům ve vichřici a před námi nejistota, tak každé slovo od blízkých bylo zásadní.
4. Vyplatilo se být aktivní a nakonec byla naše urputná snaha a ze všech směrů vedená iniciativa 100% účinná. Když jsme po návratu četly, do jakých příšerných situací se lidé uvízlí v zahraničí dostávali, a že někteří tam stále ještě čekají bez léků, bez pomoci, bez možnosti se někam dostat, vždycky se nám zatajil dech, v jaké beznaději jsme se mohly velmi snadno všechny ocitnout. Proklouzly jsme jako mistr úniku Houdini a stačilo pár minut jinak a mohly jsme být ještě dnes někde v lese u Kiruny nebo v base v Oslo.
5. Je strašně důležité, jakými lidmi jste obklopeni. Ve chvílích bezmoci je také třeba znát a zapnout psychologické mechanismy, které člověka udrží při zdravém rozumu i v krizi.
Po návratu, když přešel ten šok, tak jsme se všechny shodly, že to bylo dobrodružství, které si člověk musí zasloužit, ten stres tu krásu nepřehlušil, a vzpomínaly jsme:
„Jasně, nevyšlo to tak, jak původně mělo, a mohly jsme toho vidět ještě mnohem víc. Ale já, coby člověk, který nikdy na Severu nebyl, jsem si tu krásu přírody vychutnala do poslední mrtě. Naprosto chápu nadšení z tohoto kraje, a děkuju všem za statečnost, s jakou jsme to všechny společně nakonec zvládly a mohly jsme se vrátit do svých vlastí nikoli Severní či Sibiřskou cestou, ale ve všem komfortu letadlem, byť v obou případech zřejmě tím posledním.“
„Jsem plná emocí, myšlenky mám na pobřeží. Jsem vděčná za to, co jsme společně prožily. Díky. Někdy příště se těším na sever.“
„Jsme z naší extrémně krátké a extrémně adrenalinové dovolené nadšené a chceme vyjádřit díky, že jsme poznaly takový ráj na zemi, kam se určitě musíme vrátit!!“
„Znovu si uvědomuji, jak neocenitelná zkušenost to byla. Cítím v duši skutečnou pokoru k tomu kraji a touhu se tam vratit.“
Ztroskotaly jsme v ledu, ale naše posádka se dostala do bezpečí sama a v pořádku.
Měly jsme totiž lepší světlice!
Pluhům zdar!
