Předchozí díly:
https://srdcezapolarnimkruhem.cz/2021/03/12/vyprava-brezen-2020-1-den/
V šest se probouzím, všude jsou závěje sněhu, ale vítr se už trochu utišil. Nebe je tmavé, není kam spěchat. Jsme trosečníci internovaní na vichrném ostrově, hlava mi únavou a napětím třeští. Z představy, že se výprava z původní ceny vyšplhá na desetinásobek, pokud budeme muset zůstat na místě dlouhé týdny, na mě jdou mrákoty. Jdu si dát do dolní kuchyňky aspoň čaj a při tom sepisuju na papír důležité věci.
To, jak musíme úplně změnit způsob života, s čím přestat a s čím naopak urychleně začít. Čeká nás několik týdnů nebo měsíců na společné lodi, jsme jako Amundsenova výprava, uvězněni v ledu, musíme přežít a držet při sobě.
Na 8.45 svolávám poradu.
Sedíme v kruhu v pokoji a smiřujeme se s karanténou. Prostě to nejde zpátky, už není skulina a budeme tu muset zůstat možná i několik měsíců. Možná pak doma budeme muset prodat byt, možná se nám zhroutí práce.
Ale teď je důležité přežít tady. Měníme režim, jsme ve vyhnanství, jsme trosečníci na ostrově.
Bude zásadní udržet se ve zdraví, hodně spát a chodit ven. Je zakázáno fňukat, zhmotňovat katastrofické scénáře, musíme si zachovat morálku a hlavy držet zpříma. Šetřit jídlem, rozdělit si práci, a hlavně začít hledat pomoc v místě.
Obrátíme se na starostu a místní komunitu, oslovíme církev, charitu, organizace starající se o uprchlíky a budeme se radit i s krajany. Musíme vyřešit, jak dostat na pevninu půjčená auta, přemýšlíme, jestli si jídlo budeme lovit, vyměníme dům za nějaké kavalce, nebo dostaneme potravinové lístky.
Je 9.40, končíme poradu, každá si jde po svých. Jedna si jde přeprat trička, někdo snídá, já si dávám chleba do mrazáku, aby mi vydržel déle, zkoušíme volat starostu.
Nebere to, bodejť. Neděle dopoledne, buď se chystá na mši, nebo frézuje závěje před domem. Stejně jsou silnice po noci zavřené, venku další metráky sněhu, tak není kam spěchat. Půjdeme se kolem jedenácté projít do sedla za vesnicí, trochu tu situaci vstřebat, a zavoláme potom.
Najednou letí jedna z nás po schodech, že právě teď zveřejnila norská vláda nové rozhodnutí premiérky Solbergové, kterým na tlak ostatních států opravuje nařízení ze včerejšího večera o úplném uzavření hranic od pondělního rána, a mění ho na mimořádný letecký koridor pro cizince, kteří mají urychleně opustit Norsko!
Okamžitě voláme konzula, ten potvrzuje, že po telefonu policii dosvědčí výjimku z karantény s tím, že odjezd je na příkaz našeho ministerstva zahraničí s jeho doprovodným dohledem. Žádný papír, jen slib konzula, bude prý na telefonu, kdyby něco.
Tak zařveme – balit! Zkusíme stihnout ten dnešní let.
Odlétá nám to za 7 hodin. Cesta trvá za sucha 4,5 hodiny. Ještě se sbalit, vzít benzín, vrátit auta, odbavit se – bude to na vteřiny.
Všechny silnice na ostrově, kterými se dá odjet, jsou stále zavřené. Další aktualizace průjezdnosti prý 10.30.
Nedojedené snídaně, loktem shrnujeme hadry do kufrů, ještě všechno přebalit, protože pokud nás pustí do letadla, čeká nás noc na letišti.
Za 15 minut všichni komplet sbalení, dům vyklizený. 10.30, žádná změna. Všechno zavřené.
Mezitím někdo už odmetá auta, já oči na vteřinovce a na mapě uzavírek, možná budeme muset někde čekat u závory před závějí.
Pluhy jezdí kolem sem tam jako blázen.
Pádíme po schodech, lítáme k autům, nakládáme, někdo hází tašky do aut, sedáme, startujeme, 10.59 projíždí kolem obří pluh, 11.00 prásk, blikne na mapě, že jedna z cest je volná, zrovna ta, co se nám hodí, vyrážíme!
Řídíme v kuse, nejrychleji, jak to po sněhu jde, ale ani o kilometr nepřekročit rychlost. Aby nám k puntíku „porušily karanténu“ nepřibylo ještě „překročily rychlost“. Zastávka jen 20 vteřin, šup, ani nevypínáme motor.
Na ostrově ještě vánice, ale na pevnině se otvírá nádherný den, modré nebe, za oknem se míhají zasněžené domečky, třpytí se voda jezer a malebných fjordů, krajina v nízkém ostrém slunci, trhá to srdce. Trhá srdce, že není čas ani fotit, jen rychle přes sklo, z okýnka
Zastavujeme před letištěm, klepou se mi ruce vyčerpáním, fofrem vrátit auta, na letišti dost lidí, ale klid, hygiena stojí u východů z letadel v gumových oblekách a v těch kebulích, ale nás si nevšímají. Stále trneme, kde se vynoří policie.
U přepážky nás odbavili, ale vytiskli palubní lístek jen do Oslo, prý nevědí, co se bude dít tam, ještě vyhráno není. Ale tam už nás v nejhorším musí dát do nějaké izolace, tak jen stoicky kýváme, na víc nemáme sílu. Odsud už asi odletíme a v domku a v autopůjčovně už milion nenecháme.
Jsme v prvním letadle, odlétáme z Tromsø do Osla.
Pilot s námi krouží nad městem, mlčíme, jestli jsou něco smíšené pocity, tak přesně tohle.
Jsme strašně šťastné, že se nám podařilo odletět, a současně zoufalé, že opouštíme takovou nádheru a míříme do estébáckého pekla.
V Oslo na letišti ani noha, noc, občas projde vojáček v mundúru, letiště patří duchům. Vykopnou nám kufry a končíme v prázdné hale na zemi, na lavicích. Jsme jak bezdomovci, jak uprchlíci, věhlasné osobnosti, nositelky titulů, byznysmenky, všechny na hromadě přikryté bundou.
Hypnotizujeme odletovou tabuli – cancelled, cancelled, jeden let za druhým.
Jsme grogy, každá jen k ránu na chvíli padne, další neklidná noc.
Pokračování – 5. den: