Ráno se skalnaté štíty kolem dokola vylupují z růžové mlhy, vybíháme z našeho bílého domu a radujeme se, vzduch je čistý, jiskřivý, není chladno. Pobíháme jako děti, fotíme, zapomínáme na komplikace.


Vyjíždíme po ostrově dál, kolem dalších fjordů, dalšími tunely, je skvostné počasí.
V dálce nad mořem se začíná černat, tak spěcháme, abychom stihly dojet na opuštěnou sněhovou pláž ještě s posledními paprsky slunce, světlo je neskutečné.


Mraky se přibližují, paráda, užíváme si zapomenutý kraj, konec cesty, konec světa, v klidu hledáme záběry, vtom přijíždí docela rychle místní auto. Chlapík se chvatně u nás otáčí a něco volá z okna, zaslechneme, že máme jet domů, že se blíží bouře.
Achjo, nemít tu zkušenost z prvního dne, tak si z toho nic neděláme a jedeme dál na vyhlídku.
Ale už nechceme riskovat další uvíznutí i s auty ve sněhu, jsme na úplném konci úzké silničky, tak sklapneme a jedeme poslušně zpátky. Občas musíme couvat, pluhy mají přednost.


Žádná bouře zatím nejde, tak aspoň zastavujeme cestou u malého přístavu a fotíme rybářské lodě.


Vejdeme do domu – a zastaví se nám srdce.
Norská premiérka Erna Solberg vyhlašuje nejdramatičtější opatření od války – od pondělí 16. 3. se zavírají letiště i přístavy pro cesty tam i zpět.
Letíme všechny pro mobily a zíráme, co se děje. Jedna z nás už sleduje stránky ministerstva zahraničí, začíná panika. Náš plán vyjet v klidu pozítří a v úterý odletět je pryč.
Okamžitě zkoušíme přebukovat naše letenky na dřív – buch, než se proklikáme, přichází zpráva, že náš let je zrušený a společnost přestává létat úplně.
A už to jde co hodinu. Tři ženy mají na uchu telefon v kuse, jedna shání honorárního konzula v našem kraji, další volá na ambasádu, další zkouší aerolinky, pročítáme aktualizace stránek ministerstev zahraničí obou zemí, voláme na infolinky ministerstva. Další sledují na mobilech a notebooku stránky dalších ambasád a obou vlád, každou chvíli přichází nová aktualizace, nový zákaz.
Zavřené hranice české republiky.
Norsko zavírá k dnešní půlnoci většinu letišť a přístavů.
Další letecké společnosti zrušily všechny lety.
Jsme z toho úplně zdecimované, pořád jen řešíme, co dělat, čteme další a další nařízení, kouří se nám z hlav, vůbec nevíme, co dál.
Musíme se jít projít, na vzduch, krásně sněží, vítr voní, noční vichr zvedá oblaka sněhu z cesty a moře se pění, je příliv. Chceme se dohodnout na recepci, že pokud bychom odjely dřív a přespaly tu z pěti zaplacených nocí jen dvě, jestli by nám něco neslevili, když se situace tak zkomplikovala.
Ale jsme v Norsku. Tady se nediskutuje. Pokud prý odjedeme dřív, tak nejenom, že nesleví, ale okamžitě nás nahlásí policii pro porušení karantény. Postih je izolace a výběr mezi 2000 dolarů pokuty nebo 40 dny vězení. Zatím jsme neomdlely, ale není to daleko.

Každým dalším telefonátem s ambasádou se mění situace. Na začátku dostaneme vynadáno, že jezdíme na výlet a nemáme s sebou dost peněz na to tam zůstat déle, další hodinu už velvyslanectví pochopilo, že situace je vážnější, než mysleli. Ať okamžitě odletíme. O karanténě nic nevědí. Je sobota večer a na úřadech nikdo není.
Mezitím na malém notebooku hledáme zbývající letenky, jen na něco klikneme, do minuty to blikne jako Cancelled.
V hrozné situaci stále zachováváme relativní klid, jsme soudržné, zvoní telefony zpátky, jsme jak věž řízení letového provozu.
Další rozhodnutí – musíme se stáhnout blíž k letišti, pokud by ambasáda vypravila nějaká letadla, sem na ostrov pro nás nikdo nepojede. Schváleno, okamžitě rezervujeme provizorní přespávání v hotelu v Tromsø, na cenu už nekoukáme, aspoň se tedy zbavíme drahých aut.
Paní z ambasády schvaluje, ano, buďte blíž letišti a čekejte na další příkazy.
Potřebujeme aspoň na pár vteřin vydechnout dech zadržený hrůzou, ale nejde to.
Další telefon – ne, v Tromsø nezůstávejte, musíte co nejjižněji, tak daleko na sever pro vás posílat nic nebudeme.
Dobře, všechny hledáme, jak se dostat do 1200 km vzdušnou čarou vzdáleného Oslo. Dohoda, že vyrazíme hned zítra ráno, je jasná, nechceme riskovat, že nás zase uvězní sníh. Dost silnic je totiž stále uzavřených i na pevnině. Rozum velí dostat se co nejvíc na jih. Ale cesta do oslo i vez hurikánu trvá v zimě klidně dva dny.
Stále nevědí, co s námi, ministři prý vydávají zmatená rozhodnutí jeden přes druhého. Dostáváme další radu, počkejte do pozítří, do pondělí, až začnou úřady naplno pracovat, do té doby vám nikdo nic neřekne.
Telefon – ambasáda – všechno zpátky! Vůbec nesmíme do civilizace! Jsme v databázi lidí v karanténě a v momentě, kdy bychom předložili na jakémkoliv letišti nebo v hotelu pasy, tak nás zatknou za porušení karantény! A v Oslo jsou už zavřené všechny hotely a cizince už nikdo neubytuje, tam byste zůstaly na chodníku, varuje paní.
Další z nás sehnala honorárního konzula. Ten zezačátku žertuje, ať si užíváme delší dovolenou, lovíme ryby, když jsme v rybářském kraji, že na loďku můžeme. Nemáme to brát tak vážně, haha, Norové jsou přeci svobodomyslný národ! Konzul je Nor a nechápe, co nám vadí na tom zůstat i s auty na tak pěkném místě. Norové peníze neřeší, jasně.
Když mu ale jedna z nás perfektní angličtinou vysvětluje, že na legraci fakt není doba, že asi by se měl podívat, co se za posledních pár hodin stalo, tak slibuje se ozvat, až zjistí víc.
Pořád je to v pokoji jako na ústředně, jako ve válečném štábu. Prý co člověka nezabije, to ho posílí. Ale my už možná s posilováním děkujeme.

Za oknem obýváku v přízemí nás najednou oslní světla pluhu, který se blíží na náš dům, rachotí kovová radlice, pluh se přiřítí strašně rychle až ke stěně domu, narazí do domu, jak je dům dřevěný, drcne to s námi až na gauči. Je to jasný, už nás, nakažené, jede královské pozemní vojsko zahrnout, srovnají dům se zemí i s námi, a zasypou vápnem. Už nám nejde se smát, máme tváře ztuhlé hrůzou, jsme všechny v obličeji zelenošedé, nejedly jsme, zapomněly jsme se asi celý den i napít. Pořád ale je v pokoji klid, svornost, všechny jsme aktivní, hlavy nám jedou na nejvyšší otáčky, stále má několik žen na uchu telefon a výbornou angličtinou prosí, vyjednává, zjišťuje.
Metropole začínají vyhlašovat zákaz vycházení.
Ještě váháme s letem přes Londýn, když Johnson je tak v klidu, ale během hodiny čteme, že otáčí a chystá v Anglii válečný stav, tudy taky ne.
Nacházíme poslední letenky s Norwegian, společností nedávno před krachem, která se chytá divoké karty. Zítra do Oslo, v pondělí ráno do Prahy. Jdou koupit, stránka padá, cena se mění co minutu, napopáté se proklikáme, bereme. Nikdo neví, jak to dopadne, ale víc letů už není. Platíme letenky, je 18.29.
V 18.46 Norsko vydává zprávu, že hranice se zavírají v pondělí v 8 hodin ráno. My měly odlétat z Osla do Prahy 9.40. Tak tudy to taky nestihnem. Další padlé letenky, to je zlý sen.
Do toho volá zpátky konzul úplně změněným hlasem, že situace je opravdu vážná a přes hranice se s karanténou letecky už z Norska nedostaneme. Vůbec neví, jak nám pomoci, na našem místě by asi v noci přejel přes zasněžené hory do 360 km vzdálené švédské Kiruny. Má taky sevřené hrdlo a potvrzuje, že není jisté, zda databáze lidí v karanténě není společná pro všechny skandinávské země, a zatčení by nás tedy nečekalo místo v Tromsø, tak v Kiruně.
Přesto však vidí jako jediný únik s nejmenším rizikem hlavně pryč z Norska. Shoduje se i s britskou ambasádou, že Švédsko ještě hranice úplně nezavřelo, a mohlo by se podařit vrátit auta v Kiruně, pokusit se odletět do Stockholmu, tam zkusit najít loď do Tallinu, v Tallinu zkusit najít autobus do Polska a z Polska už si musíme nějak poradit. Jasně, říkáme, z Polska balónem.
Prostě to nejde. Vždycky, když jsme vymyslely únik, vyvěsilo ministerstvo naše nebo norské další omezení a uzavření. Potřebovaly jsme se dostat přes hranice do zítra, už to nestihneme.
Mluvím ještě s krajany, přemýšlejí, jak nám pomoci, ale kombinace sněhových uzávěr, zavřených hranic a naší karantény je neřešitelná, před pokutami také varují, přesto nám dávají aspoň rady, kam se v nouzi obracet.
Jsme jako uprchlíci, domů nemůžeme, a jsme uvězněné v zemi, která nás izoluje.
O půlnoci už jsme mrtvé únavou i obavami, poslední rozhodnutí je tedy jasné – podrobujeme se a zůstáváme.
Barák se klepe už pátou hodinu, trneme, co se přes noc dalšího stane, přichází hurikán. Lomcuje domem, bičuje okna, ze zuřícího moře se kolem třetí ráno zvedají kolmo sloupy vody. Ne nadarmo tu jsou některé domy blízko moře ukotvené provazy.


Dům se chvěje, šikmá stěna nad mou postelí se prohýbá pod poryvy větru, venku to burácí jako při zemětřesení.
Poprvé v životě se fyzicky bojím, bojím se, že se náš dřevěný dům rozláme vichrem na třísky a i s námi odletí do řvoucího moře.

Pokračování – 4. den: