Matné ráno u skromné snídaně, nálada pod psa, venku už neřádila vánice, jen se honily mraky a střídavě sněžilo. Dalšího čtvrt metru sněhu.
Na mapě uzavírek náš ostrov stále nedobytný, na příjezdové silnici celkem sedm uzávěr kvůli závějím. Aktualizace v 9 hodin – nic, 9.30 – nic, v 10 mizí první červená stopka z mapy a my škrábeme auta a vyjíždíme dál na sever.
Střídá se fujavice, oblačno, protrhané modré nebe, ale už se vedle nás přes vodu začínají zvedat hory a skály našeho ostrova a kraj pomalinku odhaluje svou krásu.
Sněhu jsou všude strašné spousty, vysoké závěje kolem silnic, zasypané chaloupky, ale všude, úplně všude je sníh bílý, čistý, nikde ani flíček bláta nebo břečky.
Projíždíme posledním městem na pevnině a po klenutém mostě přejíždíme na náš ostrov, už nevíme, kam dřív koukat, co dřív fotit, otevírají se nádherné pohledy, moře, fjordy, skály.
Naše vesnička na konci světa nám připravila na přivítanou nádherné světlo – tmavé nebe nad modrozeleným mořem a nízké paprsky slunce vytvořily úplně filmovou kulisu.
Rychle něco zhltnout a vyrážíme na první vyjížďku do vedlejšího skalnatého fjordu.
Příroda už nás pohltila, skoro nedýcháme tou energií, moře je divoké a vzedmuté. Hučí, duní, hluboký pravěký hlas. Příliv vrcholí, vlny se zvedají, zazáří zeleně pod zpěněnou sprchou a zpomaleně třískají do ledu a skal. Mlčíme, není co říkat, ta mocná síla nás úplně očarovala.
Vracíme se a ještě chvilku zastavujeme u malého hřbitova, je celý pod sněhem, náhrobky zmizely, čouhají jen sněžné tyče.
Jsme šťastné zpátky v našem krásném bílém domě, zatápíme si, je klid.
Ale byla to poslední chvíle, kdy byl klid.
V podvečer někdo buší na dveře – ubytovatel s papírem, že norská vláda dnes vydala nové nařízení a uvalila na všechny cizince karanténu se zpětnou platností od 27. února. Na všechny, tedy ne jenom na ty, co příjeli z ohrožených zemí. A tím pádem musíme v tom drahém domě zůstat 14 dní a nikam nesmíme odjet, jinak na nás zavolají policii, čeká nás izolace, 2000 USD pokuta a 40 dní vězení.
Fajn, akorát tady stojí jeden den asi jako měsíc v Čechách a na další týden tu opravdu nikdo nemá. Argumentujeme, že máme v ruce papír z letiště, který mluví jinak – s Nory se ale smlouvat nedá, přísný chlapík odchází a nechává nás opařené.
Odkládáme hrnky a knihy a sedáme k mobilům. A už se od nich do konce cesty nezvedneme.
Vidíme, co se děje, zavírají se hranice, je jasné, že i kdybychom 14 dní v Norsku dokončily, tak v té době už budou všechny hranice úplně zavřené, létat nebude nic a domů bychom se do léta nejspíš vůbec nedostaly. Navíc počasí se nemění a hrozba zavřených silnic je stále ve vzduchu.
Svoláváme první vážnou poradu. Zůstat a dodržet karanténu, která se na nás nově vztahuje? Nebo odjet a riskovat postihy? Zůstat na ostrově by znamenalo příšerné náklady za náš dům a za dvě pronajatá auta, kde každý den nabíhá velké půjčovné, ale nemůžeme je jen nějak vrátit, půjčovna je 250 km odtud a bez nich se z ostrova není možné dostat, žádné vlaky, veřejná doprava tu není.
Rozhodujeme odjet. A dokonce o den dřív. Jedna z nás hned nachází hotel v Tromsø, kde složíme hlavu noc před odletem, abychom nezůstaly zase někde ve vánici. Stihnout náš úterní let je teď priorita. Domluveno.
Oddychneme si, narazíme čepice, vezmeme foťáky a vyjdeme na naše privátní molo nad moře.
Mraky se honí, měsíc je pár dní po úplňku, ale polární záře nikde. Sledujeme i měřáky, kdy by mohla zesílit, zvedá se zase vítr od moře.
A najednou se ve škvíře mezi oblaky objeví. Slabý zelený pruh, na horním okraji má fialovou krajku, mírně zazáří, ale hned ji další letící mrak zahalí. Fotky k ničemu, vichr nám převrací stativy. Počasí s námi hraje hru na pokoru, nervy z nové situace by se daly krájet.
Bydlím v pokojíku v podkroví, venku vichřice, meluzína, koukám ven, srdce sevřené, ale zároveň zaplavené radostí, že jsem v milovaném kraji. Spát nejde, jen upadám do krátkých dřímot.
Pokračování – 3. den: