V těchto dnech probíhá on-line verze festivalu Music Olomouc. Kromě nádherné hudby, zajímavých premiér a originálních koncertů byl tento festival vždy jedinečný i prostory, ve kterých se konal.
Umělecké centrum Univerzity Olomouc a jeho chodby byly vždy už samy o sobě tichým a posvátným zážitkem.
Na jedné z klenutých chodeb měly viset fotografie z polárních krajů jako doplněk k letošnímu tématu festivalu Schnee – Sníh.
Nařízení dopadaly na festival stejně, jako na další kulturní akce, postupně a nevratně. Část koncertů se pořadatelům podařilo zajistit v živém streamu, výstava ale musela být pochopitelně zrušena, konvikt byl uzavřen zprvu pro veřejnost a ke konci vlastně i pro studenty.
Anotace k výstavě:
Kateřina Borková se původně měla narodit za polárním kruhem a pást tam soby. Když to nevyšlo, zvolila náhradní řešení – trávit na severu co nejvíce času, poslouchat polární záři a pozorovat ticho.
Fotografie jsou z kraje za polárním kruhem, kde je stále cítit mentalita starých Sámů. Příroda je pro Sámy milovaným partnerem, každá hora, každý kámen má duši. Nechtěli nikdy vlastnit půdu ani stromy, strachovat se o majetek, trápit se tužbami.
Kraj proto zůstává ryzí, divoký, lidé v něm jsou současně se spokojenými zvířaty jen jeho další pokornou součástí.
Sníh – letošní téma festivalu – krajům za polárním kruhem sluší nejvíc. Čerstvě napadaný sníh je jiný, než jaký známe u nás. Je bělejší, lehčí, voní a dává všemu i jiné světlo.
I ticho je na sněhu jiné. Není to ohlušující ticho, jaké známe z opuštěných hor. Je to ticho, jako když spí klidně malé dítě. Občas tichounce proletí pták, tlumeně se převalí vlna, neslyšně projede auto – je to ticho mírné a zdravé. Krajina nedělá hluk, ale stále klidně dýchá.
Polární noc – několik měsíců, kdy slunce nevychází – má svoje jedinečné barvy. Ve dne modrý přísvit a v noci magický zelený zázrak – polární záři. Ta přichází jako královna, když sama chce, vyšlehne zeleným pramenem, zamihotá nad mořem, někdy splétá prameny a závoje celou noc, někdy jen mrskne ocasem a za pár vteřin zmizí za skálou.
Ve svých fotografiích nic nezkoumám, nehledám souvislosti, archetypální paradigmata ani vlivy principů a interpretace fenoménů a struktur. Nečekám hodiny na správné světlo ani nechodím kilometry najít tu pravou kompozici. Procházím milovaným krajem a fotím to, co vidí místní, když jdou do práce, na co koukají děcka vracející se ze školy, co má za oknem dřevěného domku stará paní, která už nemůže chodit.
Prostou a klidnou krajinu kde se dá prožít zároveň přítomnost i věčnost, kde si člověk uvědomí jak moc jsme s přírodou spojeni a jak je vlastně jedno čím zrovna jsme, protože za chvíli budeme zase něčím jiným, třeba tím mořem, nebo orlem, který nad ním proletí.
Fotografie jsou vytvořené digitální tiskem Epson P 20000, inkousty UltraChrome Pro na matný papír Rauch, 60 x 40 cm, lepeno na desku 5mm, zalaminováno, a budou součástí snad dalších povolených výstav.
Třeba v Norsku, v místnostech, kde zasedá vláda, nebo jedná ministerstvo, jsou na stěnách obyčejné fotky přírody. Žádné těžké zlacené rámy. Jen jednoduchá připomínka toho, že příroda je to, odkud všichni pocházíme, a kam se všichni jednou vrátíme.