V noci z 20. na 21. června nastal Slunovrat, tedy v krajích, kde Slunce přes léto nezapadá, bylo o půlnoci nejvýše na obloze ze všech nocí v roce.
Polární den je magická doba, kterou lidé za polárním kruhem milují. Během něj totiž Slunce nezapadá a tento jev se jmenuje Půlnoční Slunce – Midnight Sun. Příroda vybuchuje zelení a květy pod 24 hodinami slunečního svitu, zvířata se potulují a pasou, kdy chtějí, dobře se cestuje a spousta práce, procházek, radostí se stihne tehdy, kdy opravdu máte chuť, ne ve shonu, aby bylo hotovo do setmění.
Snažím se na tuto stránku dávat pouze vlastní fotografie, ale občas to nejde
a musím si vypůjčit i jinou, kterou bych jako ten, kdo v tom kraji nežije trvale, nemohla udělat. Tady je porovnání stejného místa z webcamery. Světlo v poledne a o půlnoci. Noční slunce je měkčí, teplejší, ten mírný klid a ticho je úplně cítit.
Astronomicky to není žádný zázrak – jen prostě jak je Země nakloněná, tak
půl roku svítí déle na jednu polokouli, půl roku na druhou. A čím blíž jste k
zemským pólům, tím delší je období, kdy Slunce buď nezapadne, nebo vůbec nevyjde.
Ten virtuální předěl, kde tento jev nastává, se jmenuje polární kruh. Není
to nic jiného, než další rovnoběžka, která odděluje území, kde aspoň jeden den v roce Slunce nevyleze, a aspoň jeden den v roce Slunce nezapadne od území, kdy tento jev nenastane.
Polární den trvá v kraji, o kterém jsou tyto stránky, asi deset týdnů. Slunce letos zůstalo celou noc na obloze poprvé 18. května a zase zapadne na pár minut až 26. července. To ale vůbec nemluvíme o nějaké tmě. Jen sluneční kotou začne mizet za horizont na čím dál delší část noci, ale světlo bude stále dlouho – a to jsou bílé noci. Prvních pár minut pořádné, opravdové tmy přijde až v polovině září. V tu dobu ale bude už soumrak tak dlouhý a tak hluboký, že už bude polární záře vidět na obloze úplně čistě jako přes zimu.
Občas potkám někoho, kdo to moc nechápe – přitom zeměpis se ve školách vyučuje a představit si otáčející kouli taky není složité. Možná je to jen nějaká uzavřenost do vlastních dimenzí, že jediné normální na světě je to, co známe, tedy ráno má Slunce vylézt a večer zapadnout a všechno jinak je divné, tam já bych žít nemohl, dodají. Taky – a to častěji – slýchám – to musí být depresivní kraj, tam je pořád tma. Tak o tom, že deprese souvisejí s úplně jinými věcmi a že žebříček duševního zdraví a pohody vedou spíš země kolem rovníku, až jindy.
Ale pokud se mi nepodaří vysvětlit napoprvé, že není možné, aby byla někde „pořád jen tma“, protože ten sluneční svit je jen distribuován po zemské ploše v jiných úsecích, ale když se to za rok sečte, je to všude zhruba stejná porce světla a stejná porce tmy, tak raději přestanu a modlím se, aby ten člověk, když vyčerpá téma – tam je pořád tma – nenavázal tématem – a nebojí se tam ty lidi na konci světa, že spadnou přes okraj, když je zeměkoule placatá?
Takhle vypadá sled záběrů Slunce, které se večer v mírném úhlu skloní
k horizontu a o půlnoci zase začne stoupat do výšky.
A zde je snímek z webcamery přímo ve městě Tromsø, pořízený přesně o půlnoci.
Zažít Půlnoční Slunce je nezapomenutelné, teplé paprsky svítí do oken,
do krajiny, je ticho, jako bývá v noci, ale občas tiše projde zvíře,
šplouchne vlna, květy jsou rozevřené, je to tajemná nádhera. A letos ještě o to zázračnější, že vedle rozkvetlé louky leží stále zbytky sněhu, protože ho letos v zimě napadlo neuvěřitelné množství.
Přidávám několik fotek z posledních nocí z okolí od místních obyvatel. Já vám nevím, jestli se také během slunečných letních nocí koukají na mapu a ošklíbají se: „Střední Evropa? Br, tam je každou noc tma, to musí být strašná deprese, tam bych žít nemohl…“
(Tyto 4 fotky níže jsou od p. Jensen, Fageborg, Bakkejord)