První společná výprava za polární kruh v sezóně 2019/2020 se uskutečnila 11. – 16. září a byla úplně perfektní!

Všechno, co jsme měli v plánu vidět, zažít, ochutnat, jsme krásně zvládli.
Musím ještě jednou složit kompliment celé skupině, všichni byli moc fajn. Sestavili jsme partu z lidí, z nichž někteří se před tím vůbec neznali, někteří se viděli poprvé až na letišti, já znala trochu jen jednu paní. Jelo se od začátku na absolutní důvěru.
Všichni byli pozorní, pracovití, pomáhali jsme si mezi sebou, tvořily se skupinky podle zájmů – ti chtěli na skálu, tihle na borůvky, tihle se jen projít, tihle jet na kopec fotit auroru, tihle se vykoupali v moři.

Někdo řídil, někdo pro druhé smažil houbové řízky, někdo hlídal měřáky polární záře, někdo se staral o focení, někdo dojel do konzumu pro vajíčka, někdo udělal z nasbíraných borůvek výborné lívance pro všechny.


Tradiční bílý dřevěný dům byl pohodlný, prostorný, voněl dřevem, každý měl svou bílou ložničku a všichni pak dohromady velkou kuchyň, obří obývák s výhledem a jídelnou. Koupelna byla velká taky, měla jsem trochu obavy, že se tam budeme v sedmi lidech trochu plést, ale vůbec jsme se tam ani nepotkali a poslední den byla koupelna čistá jako ten první.


To, o co jsem se snažila – tedy abychom tam byli zároveň jako jedna rodina, co se má ráda, a zároveň nechávali jeden druhému soukromí, prostor a klid, to se povedlo úplně skvěle.
Už týdny před cestou jsem všem posílala dopředu informace o tom, kde budeme, co uvidíme, co s sebou třeba je a co není, zajímavosti o kraji, mapky k vytištění, poslední dny před odletem jsme společně sledovali počasí a předpověď polární záře.
Měli jsme půjčená dvě menší auta tak, aby každý měl své okýnko na focení a své dveře (ne aby jeden seděl vzadu uprostřed jako pátý a neměl z cesty nic).


Sešli jsme se všichni, co mají rádi přírodu, broučky z hub jsme odnášeli na trávu před dům, pozorovali ptáky a nikdo vůbec nekomentoval počasí – tam je každou půlhodinu jinak a Norové zkrátka nehrají na pojmy jako „pěkně“ a „ošklivo“. První dny dost lilo, ale všichni jsme byli spokojení, jen jsme natáhli kapucu a měli radost dál.


Popíjení alkoholu jsem tam zakázala, jednak na to není čas, jednak jsou poplachy v noci na auroru a musí se rychle vyjet autem.
V domě byl komorní klid, když si někdo chtěl přes den odpočinout, ale i hurónský smích, když jsme si vyprávěli vtipy.


Šlo o to tu čistotu a krásu přírody prožít, tedy ne jako neuroturista v zájezdovém autobuse stíhat itinerář, vyfotit se před každou památkou ve výskoku a na konci si odškrtnout destinaci jako skalp – tady už jsem taky byl, ani jako lowcost dobrodruh řešit dokola jen zmoklý stan a zmrzlé boty.
Nešlo o zážitky. Šlo o prožitky.


Poslouchat, jak zní vlny severního oceánu, vnímat energie přírody, mít čas si prohlížet všechny barvy podzimních lišejníků a mechů, ochutnávat brusinky, pochopit postoje Norů, fotit, dýchat, porozumět té krajině.
Jasně, že jsme přijeli unavení (ne ve smyslu dlouhých túr, ale přece jen je tam člověk soustředěný několik dní v kuse), ale zároveň všichni uzdravení, uklidnění, každého to aspoň trošku změnilo.
Díky všem z výpravy ještě jednou a velkommen všichni vy, kteří se mnou pojedete na sever příště!

