Dny se valí a čas utíká příšerně rychle.
Je to asi tak deset minut, co jsme nesměli nejen přes hranice, ale ani pár metrů od baráku, zákaz nočního vycházení, zákaz se vidět, zákaz jíst a pít, jeden metr, dva metry, jedna rouška, dvě roušky…
Přitom mezitím uběhly dva roky.
Je jasné, že lidi jsou opravdu nepovedený, chamtivý a zlomyslný druh a kdykoliv se může stát něco dalšího.
Není čas.
Už loni koncem roku jsem nebyla v plné kondici, hledalo se, jestli je to jen po očkování, nebo se k tomu přidalo něco dalšího. Rozumné tehdy bylo počkat, co a jak dopadne, všechny země znovu utáhly opatření na hranicích. Jenže to by se dalo čekat takhle do nekonečna.
My jsme naši polární výpravu začali přesto organizovat, i když nebylo vůbec jisté, zda ji půjde zrealizovat. Skláním se před odvahou a srdnatostí pěti dobrodruhů, kteří šli se mnou v té době do rizika, i když podmínky byly v té době ještě hodně beznadějné. Jedny letenky nám spadly, pořád jsou ještě aerolinky, které lety ruší, ale nikdo z nás to nevzdal a šli jsme jako Amundsen dobývat sever znovu.
Během ledna se opatření začala trochu uvolňovat a nám se naděje, že odletíme, zvětšovala každým dnem. Z druhé strany ale osud zkusil ještě jednu prověrku naší odhodlanosti – já zdravotně zkolabovala, odvezla mě rychlá a přehazovaly si mě kardiologie, plicní, onkologie, týden vyšetření, kdy jsem se pokaždé, když jsem se jen zvedla ze židle, musela někde opřít a minutu vydýchat. Tu dopoledne přišla zpráva, že na plicích jsou výpotky z metastáz, tu odpoledne, že to byl asi jen stín, jeden den jsem nedolezla ani do vedlejší místnosti, další den jsem se doplazila do práce a snažila se makat, protože živnostníci přece nestonají.
Výprava byla ohrožená a padaly v úvahu jen dvě možnosti: všechno zrušit a spadnout do minusu pomalu dvě stě tisíc, nebo poslat zbytek výpravy na cestu samotné, vybavit je mapami, itinerářem a navigovat je po telefonu. Do toho se zhoršilo na severu počasí tak, že se v podstatě nedalo nikde projet, vichřice přinesla nejen závěje, ale i oteplení a ze strmých skal se úplně všude začaly sesouvat laviny na silnice. Situace, kdy neprojedete nikam třeba dva dny, ani pluhy se nedostanou za zával, a letadlo vám prostě uletí. Za pár dní se ale počasí i moje kondice začaly zlepšovat, vyšetření taky ukázala trochu jiný směr, kde pátrat, a já nabrala zpátky ne všechnu, ale aspoň část bývalé síly.
Do výpravy zbývalo 10 dní a já rozhodla, že když infarkt i embolie jsou podle doktorů vyloučené, tak to prostě přežít musím, výprava bude v původním plánu, pojedu, udělám si nejdražší pojistku a zbytek nechám osudu. Není totiž čas.
Uvidíme, jestli to byly poslední zkoušky naší odhodlanosti a trpělivosti, nebo nám ještě do cesty něco přijde. Právě teď řešíme jen komplikace se správnými potvrzeními o očkování, o testu, opatření u dopravců jsou stále velmi přísná, i když už dávno zpochybněná. Ale výprava je pečlivě připravená ke startu.
Tak teď už jen ochrannou ruku polární záře a nějaké ty pluhy. A věřím, že z té nádhery, kterou v posledních dnech posílají ze severu fotografové uvedení pod textem, vám naše výprava už brzo pošle fotky podobné!
Pluhům zdar!
Photo: Tollafsen, Heggelund, Solbakken, AAnesen, Sorentsen, Lorentsen, Storlev, Storm, Elise, Olsen, Nyland, Wadel, Johnsen, Utsi, Hansen, Brattfjell.