Letošní červnová výprava za půlnočním sluncem byla ze všech výprav zatím tou nejvíc podobnou výpravě ideální.
Nejenom, že nás Polární Bůh, příroda i počasí každý den odměňovali za zodpovědnou přípravu a nebylo potřeba řešit žádné komplikace. Ale to hlavní, co z výpravy učinilo opravdu hluboký prožitek, byla absence upovídaných sobečků, kteří v minulosti občas strhávali pozornost od zázraků kraje k banalitám svého života.
Tentokrát jsme mohli prožít každou chvíli v záři půlnočního slunce, každou chvíli v luxusním dřevěném domě, každou chvíli na cestě autem v úlevném tichu a pokud se mluvilo, tak jen o tom, co se přímo týkalo cesty nebo toho okamžiku. Dny tak plynuly jako korálky, každý jinou barvu, každý úchvatný a naplněný desítkami zajímavých míst, výhledů, tajných zákoutí, temperamentních zážitků i posvátného klidu.
Podařilo se nám to, co se většinou podaří člověku, jen když je sám. Několikrát se úplně propojit s přírodou, rozpustit se v ní, zažít zázrak nesmrtelnosti, kdy cítíte, že každý atom vašeho těla je jen dočasně půjčený z mocné přírody, a že jsme všichni jen chvilkovými tvary věčného vesmíru.
Ale jako ne, že by na výpravě nebyla sranda nebo napětí. Někdy jsme se smály, až nám tekly slzy, někdy byl nervák, až se nám chlupy ježily. Ale popořádku.
Po dvou operacích na konci roku 2023, strachu z rodinného onkologického prokletí a dost dlouhé rekonvalescenci jsem byla rozhodnutá, že pokud se zpátky dám do kupy, tak na výpravu pojedu klidně sama. Ale pár lidí se přihlásilo, pár jich zase po termínu účast zrušilo, pak se zase další dohlašovali, takže jsem organizaci – letenky, domy – měnila asi třikrát. Nakonec zůstalo tvrdé jádro těch, které si chtěly v životě splnit sen, a poslední květnovou středu jsme vyrazily.
Už z letadla bylo vidět, že vrcholky hor jsou ještě pod sněhem, ale dole ve městě a v nížinách už raketově nastoupilo jaro, které začalo za polárním kruhem před týdnem, kdy kolem moře roztál poslední sníh.
26 °C ve stínu a minimálně 32 °C na slunci, naháči nejen na městské pláži, ale všude v ulicích a v parcích, k tomu ostré slunce přes den a sálající paprsky přes noc – to byl impozantní úvod výpravy do polárního dne.
V Tromsø, kde jsme první noc přespaly, jsme prošly všechna slavná i utajená místa, Polární muzeum i rezervaci kolem centrálního jezera, městskou pláž, kde mládež sportovala, koupala se nebo jen tak piknikovala, nahlédli jsme do slavné pivnice Ølhallen i do geniální knihovny.
Prozkoumaly jsme přístav ve dne i o půlnoci, všechny uličky s historickými domy, nejmenší i nejstarší dům ve městě.
Do rozkvetlé Botanické zahrady jsme vyrazily až před jedenáctou večer, to je ale jedno, žejo. Botanická je otevřená stále, nemá ploty a světlo je taky celou noc. Jaro vybuchovalo nejenom tady, ale na každé louce, na každém záhonu. Všechno kvetlo, nebo bylo těsně před.
Druhý den jsme vyjely lanovkou na slavnou vyhlídku nad město, ostrovy na obzoru se tetelily v horkém oparu, z nás lilo a už jsme se těšily mezi skály, kde bývá chladněji.
Náš první dům byl jak z pohádky. Bílý, dřevěný, útulný, na vlastním molu nad mořem, s výhledem na všechny strany. Tradiční stará norská vilka s moderním pohodlím uvnitř.
A ten další – ten byl snad ještě úchvatnější. Architektonicky dokonalý dům v tradiční okrové barvě měl propojená obě podlaží loftovým řešením, které nám dávalo nejen každému voňavou dřevěnou ložničku, ale hlavně neskutečný výhled přímo na vlastní mořskou pláž z celého domu. Mnoho pohodlných zákoutí, velká terasa a jediný krok do přírodní louky plné zvířat a ptáků potvrzovaly nesmyslnost umělých trávníků a oplocených zahrádek.
Zastavovaly jsme u mnoha krásných staveb, ať to byly 220 let staré dřevěné kostely s dojemnými malbami drsného života na moři, nebo moderní Arktická katedrála ve tvaru nahrnutých ker, kterými prosvítalo půlnoční slunce.
Starodávné domky ve skanzenech voněly dřevem, vedle sámských domečků na vyhřáté louce jsem v odpoledním slunci na férovku usnula.
A už na fotkách vidíte, jak všude, ale opravdu VŠUDE hnízdili ptáci. Na střechách, na loukách, v parcích, na římsách i v budkách, které jim lidé připravili. Některé budky jsou ve výšce na kůlech, aby ptáky nerušily šelmy.
Ptáci jsou tu milovaní a vážení, mohou si vykračovat, kudy chtějí, když hnízdí, tak lidé uzavřou parky, louky i celé ostrovy, aby měli ptáci klid.
Samozřejmě, že nám taky přišly mraky a držely se těsně nad zemí pěkně dlouho. Když jsme vyjely výš, byla mlha jako mlíko, i ta ke kraji patří.
Ale to nejdůležitější, kvůli čemu jsme za polární kruh vyrazily, bylo půlnoční slunce. Polární záři můžete spatřit i níž, než je plární kruh, půlnoční slunce ale ne. To je přírodní jev, který se odehrává jenom mezi polárními kruhy a póly.
Celý den je slunce na nebi, večer se posune na západ, ale tam nezapadne a jede po obloze dál k severu. Po jedenácté večer se bílé denní světlo začne měnit na zlatočervené, krajina se rozzáří a slunce svítí nezvykle od severu. Je to zážitek úplně stejně magický jako polární záře. Rozdíl je ten, že lovení aurory je dynamické, rychlé, pobíhá se, aurora se objevuje a zase hasne, někdy je vlevo, někdy vpravo, někdy nad vámi, přestavujete foťák, běháte hlídat nebe, kontrolujete měřáky, stále v napětí.
Půlnoční slunce vás nechá prožít tu zázračnou chvíli v klidu, přijede na sever každou noc, kromě těch, kdy je opravdu zataženo, víte, kdy začne, kdy zhruba skončí, prostě se jen posadíte do mechu nebo na kámen nad moře a necháváte svou duši odlétnout do paprsků půlnočního slunce.
Ptáci a zvířata jsou vzhůru, brebentí, pobíhají si po trávě i po silnicích, ale lidi spí, je to opravdu neskutečně silná atmosféra, která je stejně nepředatelná, jako nejde vyprávět pocit, když vyšlehne pramen polární záře.
Protože se vždy snažím vybrat bydlení tak, abychom byli na těch nejlepších místech pro pozorování obou fenomenů, a navíc znám i tajná místa, odkud je výhled úplně nejlepší, tak chvíle s půlnočním sluncem zůstávají pro každého polárníka mezi nejkrásnějšími životními prožitky.
Sobi jsou někdy na výpravách vzácní, my jsme je ale potkávaly každý den, jeden mladý sobík s námi snad chtěl i odjet.
A zase – když lidé nestavěji kolem domů ploty a nevyhánějí zvířata z vesnic a měst (nebo nedejbože nestřílejí), tak mohou procházet, kam potřebují, lidí se nebojí, je to úplně jiné sebevědomí těch zvířat, když je lidé berou jako rovnoprávné obyvatele společné přírody.
Těch zážitků a krásných míst bylo tolik, nejde všechno vyjmenovat. Tradiční sušáky na tresky, slavné skalnaté štíty, památník potopení křižníku Tirpitz, starodávné loďky, které majitel půjčuje do historických filmů, kresby vln na plážích, cesta trajektem, vynikající večeře z místních specialit, pravěké kamenné rytiny z doby 4.000 let před Kristem, azurové moře na bílých plážích Arktického Karibiku, doteď jsme ještě všechno nevstřebaly.
Poslední den se nám strašně nechtělo zpátky z toho ráje do hlučné, nevkusné, nečestné a k přírodě nepřátelské střední Evropy plné plotů. Na letiště jsme šly už jako za rakví, i když se s námi sobíci loučili i při nástupu do malého vrtulového letadýlka.
Prožily jsme zázračný týden a děkuju polárnicím za jejich stoprocentní přípravu i kultivovanou a nadšenou společnost na výpravě. Kraj za polárním kruhem nás znovu všechny očaroval a znovu o kousek změnil.