Srdce jsem za polárním kruhem nenechala najednou. Bylo to pomalé jako přibližování a zaostřování mikroskopu.
Skandinávie mě přitahovala odmala. Jako malá jsem si hrála, že jsem jedno z dětí z Bullerbynu a střídala to s tím, že jsem i Pippi a musím zvednout koně ve vile Villekulle.
V době železné opony bylo cestování složité, ale naše rodina byla turistikou posedlá, a mně se tak podařilo do Sametové revoluce procestovat naši zemi i celou Evropu. Jen Skandinávii ne. A tak když jsem v roce 1992 dostala možnost zorganizovat zájezd pro kolegy kamkoliv, kam chci, tak jsem vybrala Švédsko. V té době to bylo asi jako si dnes vymyslet výlet na Saturnův prstenec. Bez internetu, cestovek, nebyly ani pořádné mapy, a my seděli u pevné linky se švédskými Zlatými stránkami vypůjčenými na ambasádě a přes spojovatelku volali do Stockholmu a hledali ubytování a trajekty. Je pravda, že pár lidí z autobusu bylo otrávených, že jsme neleželi na pláži nebo nenakupovali, ale já pochopila, že tohle jsou ty kraje, kam patřím.
Během dalších let jsem cestovala, co to šlo, dokonce rok žila ve Středomoří, ale o severu dál jen snila. Osud mi totiž připravil řádku nesnadných let s trápením rodinným i onkologickým a energii jsem vkládala jen do toho, abych přežila, uživila sebe i syna a nepřišla o rozum ani o střechu nad hlavou. Pořád jsem ale hltala knihy E. Loea, L. S. Christensena, cestopisy, studovala polární záři, toužila.
A pak se začaly věci pomalu prolamovat. Zdraví se vrátilo, vyrazila jsem několikrát do Švédska, do Finska, a konečně do středního Norska. Když jsme poprvé přistávali v Bergenu, rozplakala jsem se radostí, aniž jsem tušila, jak moc mi ještě tahle země učaruje. No a potom už to šlo rychle. Po přečtení knih od Herbjørg Wassmo o drsném kraji za polárním kruhem, o letních nocích, kdy se nedá světlem spát, o zrajících moruškách, o lodích vplouvajících do fjordů ze severních moří s nákladem rybího oleje a o polární záři, která za dlouhých zimních nocí nad střechami panství tančí po obloze, jsem už byla ztracená.
Poprvé jsem překročila polární kruh při cestě na Lofoty – ještě v době, kdy nebyly tolik populární a celé souostroví měl člověk sám pro sebe. Půlnoční slunce v plné kráse během slunovratu bylo úchvatné. Ale zbýval ještě poslední sen – polární záře. Je to zázrak a spatřit ji je jeden z nejsilnějších životních zážitků. Nelze ji objednat, musíte jen čekat na správném místě, a ona si sama přijde, kdy chce. Vyrazila jsem za ní tedy do Tromsø, a ona nám přišla naproti hned první večer. Vyhrkly mi slzy podruhé a od té doby už jezdím do kraje Troms a na okolní ostrovy každý rok několikrát. A nadšení a opojení z divoké přírody, která nedává lidem nic zadarmo, ale když dává, tak to nejcennější, se pomalu mění v oddanost a trvalou lásku.
Vezmu vás do toho kraje s sebou. Ukážu vám ty nejhezčí místa, ucítíte z nich klid, samozřejmou vyrovnanost přírody, půvab oblých mostů a bílých katedrál, spokojenost zvířat, volnost mořských orlů a brebentění děcek, co se vracejí ze školy, majestát skal a nekonečnost oceánu. Ten kraj neproletíme jako nervózní turisti, ale prožijeme. A ulovíme i polární záři. Zachytit ji není jednoduché, je totiž hrozně rychlá. Vyšlehne zpoza štítů jedním zeleným pramenem, chvíli se s vámi honí po celé obloze a je zase pryč. Ale i tak je možné z fotek aspoň trochu poznat tu nádheru. Přitom vám budu vyprávět o všem zajímavém, co k tomu kraji patří. O polárních výpravách, o králi Haraldovi, a ekologii, o vodních elektrárnách, o polární noci a půlnočním slunci, o brakické vodě, o rybářství, o norské povaze, o spisovatelích, o hudbě, o mostech a tunelech, o norských zvycích…
Pokaždé, když na vás dolehne marnost a smutek z hlučného, nespravedlivého a nevkusného světa, tady na vás bude čekat tichá, moudrá a klidná příroda.
A pokaždé, když se rozhodnete vydat se tam se mnou a zažít všechno ve skutečnosti, určitě bude v plánu termín další výpravy…
