Sušení potravin je nejstarší způsob konzervace a lidé z kraje za polárním kruhem kolem břehů, kde s Golfským proudem táhnou každoročně hejna tresek, takto konzervují své úlovky už 6 000 let.
Usušené ryby vydrží i několik let a sušení ryb umožňovalo přežít zimu bez hladu a později i prodat ryby v jižních částech Evropy, kam dříve, bez letecké dopravy, cestovaly mnoho týdnů. Hlavně Itálie je milovníkem sušených norských tresek. Samozřejmě dnes už se ryby konzervují zejména mražením, ale sušení je stále udržovaná tradice pro místní i pro turisty, a podporuje ji i norská vláda.
Rybu je třeba vykuchat, odřízne se hlava, které se v trsech suší zvlášť, a těla se nasolená svazují ocasy po dvou a přehazují přes dřevěné konstrukce. Když vane vítr, smrdí to do daleka.
Sušárny mají různý tvar – prostá ráhna nebo špičaté patrové konstrukce. Jedna obří, 60 metrů dlouhá sušárna stojí v Tromsø u výjezdu od letiště. Je to symbol města i připomínka, že ač je za silnicí rozlehlé obchodní centrum, tak obyvatelé stále pokorně pamatují na chudou tradici této země, kterou ryby živily a živí.
Ryba se suší venku – na slunci, v mrazu, větru dva až tři měsíce, pak dozrávají v krytých halách další tři měsíce. Během sušení ryba ztratí 80 % vody, ale zachová si všechny nutriční hodnoty – proteiny, draslík, vápník, fosfor, hořčík, železo, vitamíny A, D i B.
Když chcete sušenou rybu vařit, péct, je třeba ji namočit na několik dní, aby vstřebala zpátky vodu a nabyla původní objem. Někdo ale preferuje původní sušenou rybu a žvýká si ji za polárních nocí jako opravdový Nor.