Norský sever není oproštěn od zbytečností jen v přírodě a veřejném prostoru, ale i v komunikaci.
Že se tu nevedou pomůcky pro nesamostatné, to je zřejmé, hned jak přijedete. Ne, že by cizinec nebyl vítán, ale nikomu se tu život zbytečně neusnadňuje berličkami, zábradlími, cedulemi, návody a šipkami. To důležité je označeno, tím nedůležitým si nebudou svinit krajinu ani města.
Takového Rakušana či Francouze úplně svrbí ruka, že by tu trávu nějak vyzdobil zakroucenými záhonky nebo keříky sestříhanými do pěkného tvaru, na to prázdné místo na zdi dal nějaký obrázek, na náměstíčko nějaký dětský koutek, na volný plácek postavit třeba domeček s hospůdkou a nějaký pěkně velký uvítací billboard s fotkami a hned za něj ukazatele, co je tu kolem pěkného, kudy se tam jde a cestičky vyasfaltovat a posázet nástěnkami.
Samozřejmě civilizace a turismus už zatíná kusadla i do Skandinávie, a samozřejmě, že květin, galerií, dopravních značek a střídmých reklam tu také najdete dost.
Ale nezanášení prostoru bullshitem je v našem kraji za polárním kruhem důležitým aspektem životního postoje. Ne, že by byli Norové nějak ukrutně pořádní, na to jsou Švédové, kteří mají všechno vypiglované, nebo Finové – jejich kvalita řemeslné práce a minimalismus při projektování prostoru je absolutní. Norové jsou zastánci přírodního pohledu moudrého statkáře, který udržuje majetek v pořádku, funkční, ale kvůli sousedům ty oloupaný prkna opravdu každý rok natírat nebude a ty díry na silnici taky opraví až najednou.
Atribut geniality – žádný pohyb navíc. Protože jsou tolik spjati s přírodou, odkoukali to od ní. Přešlo jim to do krve. Příroda taky nečinčá věci zbytečně, listí ze stromů taky nechává na zemi a zpracuje je až se sněhem najednou, moře taky nezametá chaluhy po každém odlivu.
A tento moudrý zvyk se přenesl i do norské komunikace. Víme všichni, že Gaussova křivka platí úplně všude a výjimky najdete taky kdekoliv. Ale to, co je typické, nejčastější, signifikantní pro tento kraj, je absence bullshitu i v řeči.
Tady se prostě nemele, aby nebylo ticho. Tady je ticho tím největším zdvořilostním gestem a small talk – ta umělá hrůza – se tu nevede. A není to jen tím, že Norové nemají rádi přímé konfrontace, ale také tím, že není třeba o něčem mluvit dvakrát. Jednou se to dohodlo, před rokem, tak to přece platí, co ještě k tomu potřebujete. Loni jsem řekl, že klíč bude za rok v jedenáct na stole, tak zavolat předem, připomenout a ujistit se – no to je vrchol nedůvěry a špatného vychování.
Jasně, že se tu můžete zakecat s týpkem v baru nebo vás osloví v přírodě místní, jestli něco nepotřebujete, vyslechnou vaše komplimenty, jak je u nich krásně, poradí vám tajný místa, kde je ještě líp, ale už zase mažou za svým.
Nejčastěji se setkáte s tím – napoprvé nečekaným modelem, ale pozdějí víc a víc úlevným – že se prostě vyřeší podstata a nežvaní se dál.
Informace: Dobrý den.
Turista: Dobrý den! Prosím vás, já jsem dnes přiletěl a chtěl jsem se zeptat, jestli byste mi mohli poradit, jak bych se mohl dostat nějak do centra, jestli tu třeba jezdí nějaký spoj a když tak odkud, kde je tu nějaká stanice a…
I: Ven a vlevo.
T: Aha, děkuju, jako že mám vyjít ven před budovu? Tam je teda nějaká stanice a otamtud jezdí nějaký spoj do centra, ano?
I: Mlčí a kývne. Jednou kývne.
T: Jé, tak děkuju, to jste hodná, my jsme tu ubytovaný a potřebujeme se dostat do centra, tak my to tam najdeme, tak ještě jednou děkujeme – turista stojí dál u okénka a nechce jen tak vypadnout, čeká na nějaké: Tak hezký pobyt, ať se vám u nás líbí, kdybyste potřebovali lístek, tak si ho můžete koupit tady vedle a pak ho můžete použít v tom autobusu a na jak dlouho jste přijeli? Počasí budete mít pěkný, jen na víkend hlásili přeháňky, a odkudpak jste? Aha, tam je krásně, jednou jsem u vás taky byl…
I. Mile, ale pevně: Ještě něco?
T: Ne, asi ne, tak my jdeme teda na tu stanici, jak jste říkala, díky.
I: Nashledanou.
Tolik slov se u nás často plýtvá, aby člověk vypadal, že je hodný a veselý a společenský a jsou lidé, kterým se líbí, když je někdo roztomile upovídaný a pořád a s každým brebentí. Já naopak našla ten respekt a vzácné ticho tam. Co je potřeba, to si lidé povědí, pomůžou si, vyřeší, ale netečou tam nikomu nervy, protože oba už by si chtěli jít po svých, ale je jim trapné hovor utnout jako první, tak se ještě řadí další slova dál.
Tak už nic. Čau.